Myslíte na smrt? Na konec života. Přemýšlíte o tom?

Já, mě překvapuje jedna věc, a to zase považuju asi za tu přírodu, že člověk, setkal jsem se ní teď bezprostředně při tom umírání té matky, já jsem opravdu byl do toho posledního momentu, jo. Celý ten velice tvrdý konec, a takže ten si člověk jaksi by nepřál, ale zajímavé, že vlastní pocit z toho, že to někdy skončí, vůbec, ta příroda to nějak vytváří, že to, co jsem kdysi považoval u děcka za hrůzu, když tady v té vedlejší místnosti mně zemřel táta na tuberu v třiatřiceti letech, a to šel jsem ze školy akorát, a akorát mu podvazovali bradu, aby tohle a to byl konec táty. O rok před tím ve vedlejší místnosti zemřela sestřička, tak já jsem měl hrůzu z toho, spát tady v té místnosti léta letoucí. Už jsem měl hodně a furt jsem měl pocit tady, že bych neměl jaksi ani tam být, jo. A to se rozplynulo, to je dneska úplně mimo, jo. A tenkrát to byly opravdu velice a myslím si, že opravdu čím člověk je starší, tak tím ta příroda ho vede k tomu, že to je přirozená věc.

Povězte mi, jaký máte postoj k tomu, co nás všechny jednou stejně nevyhnutelně čeká, ke smrti, k tomu, že život má svůj konec?

Takhle, bojim se jí jako každej neznámýho, až budu umírat podruhý, potřetí, tak už budu vědět do čeho jdu a už se nebudu bát třeba. Dobře tak trošku vážněji, takhle, ani  to ne jako o strach, jako o přání umřít bez bolesti a pokud možno rychle, abych se netrápila někde při vědomí strachem a bolestma, protože ty znám. Bolesti mě doprovázej celej život, jo, ale zatím nejsou tak k nevydržení, abych si řekla: „No tak teď už by to bylo vysvobození.“, zatím ne. A už párkrát jsem sklouzla hrobníkovy z lopaty, už v dětství raným i pozdějš, já se prostě o ten život rvu a každej další den je báječnej, i když vopruz. To je myslim dáno lidskýmu pokolení, že i když se cítí úplně nejlíp, že na něco musí frfňat, jo.

Většina starejch lidí, jak sem zjistil, si přeje konec svýho života, aby to bylo ve spánku, doma, mezi svými, aby to nebolelo, čili taková eutanázie. A vim, že tuto šťastnou smrt očekává jenom tak sotva jeden z deseti, takže většina lidí umírá pomalu a s bolestma a neradostně. Takže, i když bych rád umřel ve spánku jako ty starý lidi, tak vim, že to nemusí být pravda. 

A ještě, jak jste říkal o těch myšlenkách, že Vám jedou v hlavě, tak kvůli nim nemůžete spát? Nebo?

Nemožu spát, protože ty myšlenky jsou strašně takový, který, přemýšlím a víte, co přemýšlím? Aj kolikrát přemýšlím, kdybych já měl peníze, jo, kdybych vyhrál, tak to rozdám chudákom, ať se mají dobře chudáci jednou v životě na světě, aj se. Protože ty na tom světě lidi jenom mají chudáci utrpení, po popelnicách chodijou, já jsem osobně viděl, tož já nemám rád takový věci, který chodijou po popelnicách, mají děcka ještě, to ne. Opravdu bych jim pomohol a ještě bych jim poděkoval, že vzali peníze, jenomže nemám co dát, to je to, nemám nic a přemýšlím všelijaký věci, který. Já nevim, odkud to přichází to přemýšlení mý, víte, takový, že bych se sebral a šel bych pryč, opravdu, že bych tu neexistoval, protože mi je líto tých lidí a tak dál, nemožu. No, ale co mám dělat, když ještě Pán Bůh mě nechce, no a tak co mám dělat, no, tady ještě budu chvílu a možná, že v dalším životě bude lepší, co říkáte. (Smích)

Mám to otázku, zda jste přemýšlel někdy o smrti?

Ne, ne. A měl jsem ji na krajíčku tu smrt a nepřemýšlel jsem. Nechtěl jsem si to připustit. Doufal jsem furt, že se vrátím, že to překonám a já jsem to překonal. Ale o smrti jsem nepřemejšlel, to si nedovede žádnej člověk představit, o smrti. Jak to přijde tak to přijde. Jak ten člověk s tím bojuje a dokáže s tím bojovat, to je právě to dobře, ale potom už nastane zkrátka konec, dokaď člověk má tu energii, tak s ňou bojuje a já jsem bojoval taky a dokázal jsem to a dokazuju to každej den a su rád, že su tady, že jsem to dokázal.

Jo a máte nějaké obavy, co se týká smrti?

Obavy nemám. Obavy nemám, protože mám, já už su na to jako skoro připravenej, já mám všecko vyřízený, všecky doklady, dokumenty, všecko mám připravený a mě to ani, já myslím, že mě ta smrt, kdyby na mě ťukala, že mě nezaskočí. Su na to připravenej, protože v dnešní době a v dnešní, a v takový situaci jak jsem, jo, ta nemoc a to – s tím se člověk na to musí připravit. Ta může přijít za rok, za čtyři, za pět nebo aji zítra, že jo. Nebo ještě dneska, jak odejdete, ale zatím si to nějak nepřipouštím, zatím ne, zatím se snažím žít naplno a porvat se s tím a to doporučuju všem.

Co vám dělá největší obavu, povězte. Největší.

Umírání. Abych umíral tak, aby z toho moje okolí nemělo nějaký výrazný problémy, i když vám řeknu, teď trošku odbočím. Moje maminka, jo, umřela v požehnaným věku asi osmdesát osm, osmdesát devět let. Třináct let žila u nás, když jsme měli ty tři děti, jo, umřela, je to já nevím asi deset patnáct roků, nevím přesně, to není důležitý. Strašně smutnej život, ale to není důležitý, ale podívejte se, inkontinentní, imobilní totálně, těžká stařecká demence, tys ji neznala viď, jo a tak jsme se o ni starali. A zpětně, to víte, že to přinášelo určitý problémy, ale zpětně, když to vyhodnotím, tak si uvědomuju, jak ta máma sloužila našim dětem a nám samotným, ale přesto přese všechno bych si takovou smrt nepřál nebo takový, takovou zátěž. Čili tím chci říci, i když to je tak, já bych si to sice přál, ale člověk to musí být pokorný, protože si uvědomuje, že tam prostě, jak se říká, nic se neděje bez významu. Že i to může přinýst určitou, jo.

Máte obavy, které by se týkaly třeba smrti nebo toho konce života?

Já ze smrti? Víte, co sem řekl, když, že nechcu umřít doma, že chcu umřít v nemocnici. Doma ne, aby se na mě dívaly děcka, ale nechcu se taky trápit, ne, protože sem nikemu nic neudělal, nikdy v životě sem neublížil nikemu, dobří kamarády sem měl, a kolikrát mi padají slzy aji, když si o tym přemýšlím. Věříte temu, že nechám děcka a syna a všecko a tak pudu, no, přemýšlím o tym tak často, nic mi jinýho nezbývá. Tak přemýšlím, že možná i ve dalším životě bude lepší nebo možná, říkají, že je tam život další, ale pochybuju, to nebude pravda.

A přemýšlíte někdy o smrti teda? 

O smrti? Jo, přemýšlím, kolikrát přemýšlím, že kdybych měl peníze, tak si koupím hrobku dopředu, a děcka nadávají, že ještě je čas. Já jsem řikal, že na tym světě nic není už, to je všecko, akorát bohatý vládnou a chudáci mají utrpení, není spravedlivost na tym světě, není. To jenom mají ty, ty maj moc, kerý maj peníze, víte? A jinak nevidím, aby tady normální chudák člověk, aby měl nějak radost z tehoto života, není. 

Přemýšlel jste někdy o konci života? O smrti?

Ano, napadá mě to a nechci na to myslet.

Máte nějaké představy?

Já mám rád hrozně život, všední den, dobře, no prostě sednu na terasu, postříhám si trávník, dáme si kávičku, svítí slunko, jo, vychutnávám si život, já mám život rád, hrozně rád, proto se mi těžko takže nevěřím tomu, když se říká nebo: „Já se smrti nebojim.“, já tomu nevěřim. Nikdo nechce odcházet a  zvlášť když žil jako ne těžce, no, nebudu si stěžovat, těžce.

Už jsme hovořili o té smrti, tak, kdy byste chtěl zemřít a tak. Přemýšlíte někdy o ní?

No rozmýšlím, rozmýšlím. Tak se to honí v tý hlavě, to nevím proč, ale napadá vás to, že už vám bude 70, už to není, už tady někdy to přijde. Celá řada těch spolužáků, třeba když se scházíme. Scházíme se z gymnázia tak tam už z těch, nás tam bylo skoro 40, tak už tam je 12, kteří tady mezi náma nejsou, no tak musí to někdy přijít, ale, takže rozmýšlím, přemýšlím o tom.

A co, jaké emoce jsou s tím spojené?

No emoce, nevím, no. Jak to bude, no. Jestli člověk odejde zdravý, nemocný tak nějak, no. Jestli to přijde najednou anebo jestli budete trpět jak někteří. Tak asi v tom smyslu.

A máte nějaké obavy v tomto smysle?

No obavy z tý nemoci nějaký dlouhodobý, to člověk, když jsem to zažil, jak to bylo, tak to není příjemný, že jo. No tak.

A jste na to tak nějak připravený, co se týká rodiny a?

Nejsem, nejsem připravený, že bych najednou měl odejít. A když si člověk představí, že nebudete vědět, co ty vaše vnoučata, co ty děti. No.

No, tak prostě já jsem věřící, jsem Římskokatolík a jako věřící věřím v posmrtnej život, že jo, když se to tak vezme, to je jasný. A věřim, že jako ta duše, to odejde do toho očistce, že jo, no. A že čeká potom ve skutečnosti, až tam budeme všichni, jo. Takhle. Nevěřim teda v převtělování, to je zcela jasný, v tomhle tom smyslu, to jako nevěřim. Ale modlim se, že jo, když se to tak vezme. Takže vzkříšení mrtvých, že jo, v tomhle tom, to  znamená, že jako jednou by, až pomine třeba svět, tak že by měl bejt svět těch – ten nebeskej svět, asi takhle. Myslim si, že to náboženství,  určitě, i když nějakou tu chybu mělo, tak že přece jenom ta víra toho člověka povzbuzuje k životu ještě. No, anebo na druhej straně taky nemá strach z toho, ze smrti, tak. Taky je to určitý to, protože běžnej člověk asi, já nevim, má třeba strach ze smrti, ale ten věřící by nemusel mít strach.