Zobrazit menu tématu

Ztráta blízkého

Smrt a umírání byly pro většinu lidí důležitými tématy. Ve svém okolí postupně ztráceli své blízké, rodiče, partnery, v některých případech i vlastní děti. Neustálé setkávání se se smrtí je přivádělo také na myšlenky související s jejich vlastní smrtelností (viz Smrt a umírání). S našimi participanty jsme hovořili o tom, jaké pro ně je ztratit milovaného člověka, jak se s tím vyrovnávají a jaký vliv to má na jejich život.

 

Lidé mluvili o tom, že vzhledem k tomu, že jejich partneři nebo přátelé umírají, zmenšuje se okruh jejich blízkých. To někdy vyvolalo sociální izolaci (viz Sociální izolace). Někteří lidé okolo sebe měli druhé, ale neměli s nimi vždy hluboké vztahy, jako s lidmi, kteří tu již nejsou.

Paní Marie B. mluví o tom, že po smrti své dobré kamarádky zatím nenavázala žádný bližší vztah.

Máte dojem, že se vztahy ve stáří nějak změnily?

Ani ne.

A navazujete nějaké nové vztahy?

Bohužel ne. Měla jsem přítelkyni, tady odnaproti, chodily jsme každou neděli na procházku, i ve všední den jsme se sešly. Ona mi umřela. A já už ňák jinej vztah zatím jsem nenavázala.

Jak se navazují nové vztahy ve vašem věku?

Těžko! To už těžko, se starou bábou už nikdo. Ví, že už nikam nemůže na ňáký rajsi chodit, jako jsme chodívali támhle pod Čimický m lesem, půl dne, kdepak to…

Máte třeba potřebu vyhledávat lidi, setkávat se s nimi?

Mně stačí, když jdu do toho kostela, vidím tam ty známý. Když dojdeme v neděli na to kafe, popovídáme chvilku a je mi dobře. Někdy mi ta přítelkyně chybí. V týdnu, že bych mohla s ní chvilku si jít popovídat, ale vono upřímnýho člověka v mejch letech už těžko najdete a ňáký takový planý kecy, to já nemám ráda. Povídat něco tady, ta se vdala, ta se nevdala, ta se rozvádí, to mě nezajímá. Takhle to řeknu, no jo. Možná, že to říkám hrubě, ale.

Změnila se potřeba toho bejt s lidma, během doby co jste v důchodu?  Změnilo se to nějak?

No, víc mi chybí ta přítelkyně, že si nemám s kým jít popovídat. My jsme chodily na procházku spolu, no chybí mi, že umřela, no. Co můžete dělat? A teď už ty vztahy, už tak nenavazujete. Mám tu pod sebou paní, teď je na operaci s kolenem, ta mi nosí noviny ve čtvrtek, abych měla na celej tejden i televizi program. No, tak si chvilku popovídáme, ale to je sousedka, rozumíme se, ale víte, já (potřebuju) ten člověk, s kerým bych mohla jít do kostela, takhle bysme si rozuměly, kdežto vona ne, není to vono. To je jen tak zběžný jak, ale není to.

Není to do hloubky.

Tak, ano!

Profil:

• Jméno: Paní Marie B.
• Věk v době natáčení: 93 let
Zobrazit celý profil

Lidé, se kterými jsme hovořili, nejčastěji mluvili o smrti svých partnerů. Bylo pro ně velmi bolestné ztratit milovaného člověka, se kterým mnohdy strávili více než 50 let života. Někteří partneři zemřeli znenadání, bez předchozího onemocnění. Lidé, kteří smrt manžela nebo manželky nečekali, zmiňovali, že to pro ně byla o to větší rána.

Jsem pořád mezi lidma, což jsem měl vždycky rád. A takže nemám rozhodně pocit nějakého osamění. Přesto, že třeba pokud bych šel do osobního života, jsem vdovec pátým rokem. Manželka mi zemřela nečekaně, takže už je to jiný život pochopitelně, ale jak říkám, stále jsou tady lidé, na které se člověk může spolehnout, na které se může obrátit a se kterýma se dobře zná. A to je obrovskej bonus pro ten život ve stáří.

Vzpomínal jste manželku, že. Upřímnou soustrast. Změnil se Váš život?

No určitě, to se musí každému určitě změnit, že. A ten začátek zejména byl hodně těžký, zejména protože ta smrt přišla z nenadání, takže to bylo až téměř dramatické. A v zásadě, když jsou tady další příbuzní, že jo, děti to zejména, tak se to pochopitelně snadněji takové okamžiky přečkávají. Takže to určitě byla zatím v životě nejtěžší rána pro mě.

Profil:

• Jméno: Pan Pavel
• Věk v době natáčení: 73 let
Zobrazit celý profil

Někteří lidé se o své blízké před smrtí delší dobu starali, protože byli nemocní. Ztráta pro ně byla neméně bolestná. Lidé však mluvili o tom, že když člověk dlouhou dobu trpí, může pro něj být smrt vysvobozením. V některých případech znamenala pak smrt určitou úlevu i pro pečující.

Paní Ludmila se hned po nástupu do důchodu starala o nemocného otce, po jeho smrti z ní všechno spadlo. 

Jak se změnil váš život přechodem do důchodu?

No to bylo tak, já jsem šla o rok dřív do důchodu kvůli otci. Matka zemřela náhle a já jsem měla jít za rok do důchodu. A ten otec jaksi tak psychicky byl na tem špatně a se sesunul a už potom nevěděl, ani čí je a nic a jako takto. A tak tenkrát v osmaosmdesátém roku a tak ta paní doktorka mně radila, že buďto jeho do ústavu, anebo já jako doma, že kolik mám do důchodu. Já říkám: „Rok.“. Tak nějak se to udělá, že? Mně ho bylo spíš líto, že – ho dávat po ústavech a takto. A když říkám Bože můj, chudáku, tož kdoví jak já dopadnu a kdesi cosi. Takže si ho doopatruju, tak takový byl můj odchod do důchodu. Takže já jsem šla o rok dřív, oni mně to teda tenkrát započítávali a já jsem byla teda s ním. On 3 roky přežil matku, čili já jsem odešla a eště jsem ho tři roky opatrovala, než teda zemřel. Tak takový byl můj odchod do důchodu. To jsem toho otce, pravda. Tak to bylo tenkrát jako hrůza, on potom dostal aj rakovinu střev a Alzheimera, já jsem ho si ošetřovala sama. Tenkrát nebylo žádné jak teď, pravda, že ho odvezou a že jako to. Tak já jsem ho měla doma, tak co. Tak tenkrát to byla hrůza. A potom teda zemřel, tak jak když to ze mě spadne teda všechno.

Profil:

• Jméno: Paní Ludmila
• Věk v době natáčení: 82 let
Zobrazit celý profil

Truchlení mělo u různých lidí různou podobu i délku. U některých participantů vedla ztráta blízkého k dočasné sociální izolaci (viz Sociální izolace). Pan Vašek se dokonce stáhnul do ústraní na 8 let, přestal se věnovat svým aktivitám a omezil komunikaci s lidmi. Postupně se jeho blízkým podařilo ho opět motivovat k různým činnostem. Díky tomu začal znovu žít a našel si nový smysl života. Paní Marie od smrti manžela prožívala stáří ve smutku, i když tomu bylo již 12 let. Někteří lidé se po odchodu blízkého snažili být se svou rodinou. Paní Jiřině pomohla víra v to, že manželova smrt přišla z Boží vůle. Pro některé byla smrt partnera největší ranou, jejich odchod si ani nechtěli připustit. Pro participanty bylo těžké si zvyknout, že už jejich blízký není poblíž. Jedna žena měla pocit, že i po smrti je manžel pořád s ní.

Panu Josefovi se po smrti manželky zastavil čas, těžko si na to zvykal.

My už jsme se k té oblasti vlastně dostali před chviličkou, je to otázka, jestli jste v životě někoho ztratil a jak Vás to ovlivnilo?

No, tak (pauza), no tak, ztratil, tak jak život šel. Byla to setra, byla to, ja nevim, ta zemřela mladá, jí bylo 14 let, mě 16, takže to bylo v tom. No a pak babička, děda, rodiče ať teda moji, nebo mojí ženy a nakonec teda žena, tím to jako vyvrcholilo. Tam tak nějak jakoby dá se říct, tak se ten čas jakoby zastavil, nebo nevím, jak bych to řekl. Těžko se na to zvyká, no. Jsou momenty, kdy si to člověk ani, jaksi nepřipouští nebo tak nějak mu to jakoby nepřijde, že tak ta skutečnost byla. A to pak, když si to uvědomím v tom rozsahu, tak je to hrozný. Je to špatný. No a v souvislosti s tím se odvíjej další a další věci, že jo. Ať to je ve vztahu, já nevim, k rodině jaksi a dalším a dalším věcem. To záleží na tom jakou má člověk náladu a jak ten splín na něj spadne. To je to. 

Profil:

• Jméno: Pan Josef
• Věk v době natáčení: 67 let
Zobrazit celý profil

Mluvila jste o těch ztrátách. Stalo se vám, že jste ztratila blízké, svého manžela a syna, jak to ovlivnilo váš další život?

No, bylo to smutnější, no. To víte, máte tři děti a toho nejmladšího, na něj nejvíc spoléháte a teď vám odejde.  Furt je mi po ňom smutno, furt ho tu někde vidím, jak. Von tu měl kancelář, proto je to tu tak prázdný. Měl tu kancelář, měl tu šteláře (tzn. police), telefon, počítač, všecko možný. Teď si to odvez jeho syn do svýho domku.

Profil:

• Jméno: Paní Marie B.
• Věk v době natáčení: 93 let
Zobrazit celý profil

Paní Marie H. jakožto věřící cítí, že i když je její manžel po smrti, pořád je s ním. ​​

Slovo stáří, no, pro mě jako to byl, řekla bych, taková doba, na kterou jsem se skoro těšila, protože jsem se hodně těšila na vnoučata. Nebo dá se říct, že těším, jako že to prožívám jako jedno z nejhezčích období, ale tím, že mě odešel manžel, téměř před 12 lety, tak to prožívám tak nějak trošku pořád jakoby ve smutku, ale ne v takovym smutku jako, jak bych řekla. Hodně jsme se s manželem na to těšili, na vnoučata, na to, jak budeme s nima si to hezky prožívat, ale i tak bych to prožívala sama jako, protože jsem věřící, tak nějak, tak ho pořád cítím a pořád tak nějak sním, všechno dost jako prožívám, ale jakmile mně přijde nějaká taková zkouška, taková nějaká bolest, tak, ale hlavně, když se to týká teda těch dětí a vnoučat, protože nechcu jako se na ně upínat. Nebo vím, že to, že bych je omezovala jo, že bych. A. Jo, oni jako nechtějí jako, abych já nějak, byla smutná nebo tohle, le teď momentálně to tak nějak je.

Profil:

• Jméno: Paní Marie H.
• Věk v době natáčení: 65 let
Zobrazit celý profil

Po smrti milovaného člověka se lidem změnil život. Několik žen mluvilo o tom, že se po smrti partnera musely samy začít starat o dům, což bylo velmi náročné. Paní Denny se díky tomu naučila spoustu činností, které dříve dělal manžel. Někteří lidé se přestali věnovat aktivitám, které dělali společně s partnerem. Lidé zmiňovali také to, že se museli po smrti manžela nebo manželky naučit hospodařit s méně penězi (viz Finance).

Paní Marta A. se po smrti manžela musela starat o chalupu i​ o dům, pomohlo jí to ale na to méně myslet.

Jaký to bylo, když jste ztratila manžela? Pro vás.

No, tak to víte. Bylo to naráz, no. Byl to infarkt, takže to bylo, sice marodil se srdcem, to je pravda, ale nikdo s tim nepočítal, no. Že to bude, bylo to najednou, no. Udělalo se mu špatně a už mu nepomohli. No, to bylo smutný, no. No, to už byly vobě ale už ženatý, syn byl ženatý a dcera vdaná, no. (ticho) No, tak. To je takový. No, bylo mu 57, nebylo to moc a. Dneska už přece zase to zdravotnictví je víc, daleko víc vepředu než před těma dvaceti lety. To už si s timhle vším poradí. Dneska se dávají ty budíky, že jo, a takový to, no. To by bejval potřeboval, no. To ještě nebylo.

Jak se změnil váš život? Potom, co odešel manžel.

No tak přestalo se jezdit. Měli jsme chalupu eště v horách, no, tak sme jezdili tam buď se synem, anebo víc jsem jezdila s dcerou a se zetěm, tak jsme ještě měli tu chalupu. No, tak to byla dost taky zátěž, protože se tam po čtrnácti dněch jezdilo, že jo. No, tak se to tak nějak a vloni jsme ji prodali. Já jsem, hrozně se nám ulevilo, všem. Protože pokaždý jsme tam přišli, něco bylo rozbitýho, něco nefungovalo nebo jednou taky byla díra ve střeše, že jo, po větru, takže se nám ulevilo, to bylo, to byla zátěž, s tou chalupou, no. No a tím, že byla ta chalupa a tady barák, jo, a to, tak jste nemohla vůbec ani přemýšlet nad ničim, to byl takovej fofr, (smích) že člověk ani nepřemejšlel takhle, že je sám, no nebyl na to vůbec čas, no. Pořád byly nějaký starosti a, s něčim a. Teprve teď je, tak se dá říct, trochu klid, no. Protože manžel vodešel v lednu a to sme měli ještě vobjednanýho na střechu, takže jsem pak ještě dělala celou střechu, jo. To, no, to bylo. 

Profil:

• Jméno: Paní Marta A.
• Věk v době natáčení: 78 let
Zobrazit celý profil

Mnoho lidí říkalo, že je důležité brát smrt jako přirozenou a nevyhnutelnou součást života. I když je někdo opustil, snažili se žít dál jako doposud. Někteří říkali, že smutek vyléčí jedině čas.

Pan Jan vypráví o smrti své ženy, říká, že se nedá nic dělat, lidé jsou smrtelní.

A už jste říkal, že jste někoho ve svém okolí ztratil? Jak to ovlivnilo váš život?

No tak ztratil jsem před rokem, teďka to bude před Vánocema, sestru jako, starší sestru taky měla 88 let, zemřela v prosinci, byl jsem na pohřbu.

A manželku jste ztratil.

Před 5 ti lety.

A jak to změnilo váš život?

Prosím?

Jak to změnilo váš život?

Já jsem, vona zemřela tady, vona byla taky tady, že, mám na chalupě spadla z kola, vodvezli ji do nemocnice. Zlomený žebro, tak tam šla na kontrolu a zjistili, že toto a chytia ji tam mrtvice mozková, ochrnutá na půl těla, no, takže byla v nemocnici, pak byla v (domově pro seniory), tady a pak byla jaksi na nějaký rehabilitaci, já jsem se tam dostal taky, tak jsme tam byli asi 3 měsíce spolu, no. Protože to je, ta mrtvička je, to se nedá vyléčit ani moc zlepšit, že, tak. No a věk taky, že tak ji poslali (do jiné nemocnice), tam byla asi tejden a pak přišla sem, byla tady na tom oddělení vedle no a já jsem sem potom přišel od 1. 9. Vona tady, v únoru 10., zemřela.

Staral jste se o ni?

Já jsem pro ní jezdil, já jsem si jí bral na pokoj sem každej den, no a stalo se mi, že jsem tam v neděli, v neděli jsem tam byl a, že si jí vezmu a tam mi sestra řekla, že tam je nějaká nachlazená, nějakej virus nebo co, takže jaksi, jestli si ji chci vzít, tak je to na moje triko, že. Tak jsem říkal „No, tak den nás,“, tak jsem se chvíli zdržel asi do půl třetí no a v 6 mi volali, že je mrtvá.

To je mi líto.

Lidé jsou smrtelní, nedá se nic dělat. Eště tady nikdo nebyl dýl jak do smrti.

Profil:

• Jméno: Pan Jan
• Věk v době natáčení: 88 let
Zobrazit celý profil

Paní Marta A. říká, že ve stáří zažívá více smutku než dřív, léčí jej jedině čas a aktivita.

Určitě smutek člověk prožívá víc, no. Dříve bylo víc tý radosti, no. Teď je víc toho smutku, no, protože zase vodcházej známí a takový to, že jo, a tak to s nima prožíváte. Teď tady zrovna byl, je to 2 měsíce po pohřbu, s kterýma jsem se moc dobře znala, teď už je tam paní sama taky, v baráku, tak taky jsem to, dost sem se s tim nemohla taky, že vodešel, no. Protože nám dost radil a takhle pomáhal a. No. Určitě ten smutek je asi větší, no. Tý radosti je míň, no.

Co vám třeba pomáhá ten smutek překonat? Když se něco takovýho stane.

Chce to jedině čas. Čas. No, jedině čas a snažit se něco jinýho buď dělat, anebo se podívám na něco ale. Chce to čas, no. Nevim no, čas.

Profil:

• Jméno: Paní Marta A.
• Věk v době natáčení: 78 let
Zobrazit celý profil

Někteří lidé pravidelně chodili na hřbitov, kde mohli na své blízké zavzpomínat a zapálit za ně svíčku. Podle paní Denny je to ale slabá útěcha. Dalším důležitým rituálem byl pro některé lidi pohřeb, díky kterému se mohli s blízkým rozloučit. U několika lidí vyvolávalo chození na pohřby spíše negativní pocity. Pan Ján se pohřbům raději vyhýbá, o blízkých, které ztratil, někdy přemýšlí, jako byli živí. Paní Marii velmi pomohlo, když na pohřbu svého muže cítila, jak se za zesnulého manžela ostatní lidé modlí.

Paní Marie G. říká, že už snad na pohřby nebude chodit, bývá jí z toho zle.

Tatínek byl z 12 dětí, měl, 4 umřely, zostalo jich 8, no. Už všeci dávno pomřeli, už bratranci a bratranců bylo a sestřenic to chodím jenom po pohřeboch. Já eště pořád žiju.

Stalo se, že jste teď na stáří někoho ztratila?

No moc lidí. Strašně moc lidí. Ztratila jsem moc lidí, tady rodiče, moc lidí, to se ani nedá spočítat. A co tatínkovi, jako strýci, tety. Moc lidí. Já už jsem říkala, že snad už ani na ty pohřby nebudu chodit. Dělává mě to velice zle, ale.

Jak to ovlivnilo váš život?

Je to takové smutnější, takové člověk si jenom vzpomíná, co bylo.

Profil:

• Jméno: Paní Marie G.
• Věk v době natáčení: 81 let
Zobrazit celý profil

 

 



Copyright © Hovory o zdraví 2014 - 2019, všechna práva vyhrazena.     |       Webdesign studiolkm.cz