Co vás napadne, když se řekne stáří?

Co mě napadá. Nic mě nenapadá. Já si to vůbec neuvědomuju. Takhle vidim lidi, že jsou nemocný nebo jako mají trable, no, ale mě nenapadá celkem. Že je člověk víc sám, no. To je myslím takový to. Ale už sem si zvykla, už mně to ani nepříjde, no.

Takže ta samota, myslíte, vás napadne. Že někteří lidi.

Nó, spíš, že je člověk víc sám, no. Protože ty děti, tak má každý svý povinnosti, že jo. Ty vnoučata taky už, no, ty už odrostly. Dokuď byly malý tak to ještě přijdou za babičkou, ale pak už. Je to jenom tak občas, no. No, a jinak zatim, musim zaklepat teda, to zdraví zatím jde, no. Zatím si stačim, se všim. Jak to bude dál. 

Dalo by se říct, že mě nebaví vůbec nic. Jako že nemám nějaký zájmy, že bych jako, dá se říct, třeba, já nevím, jako vyšívání, že. Už na to nevidím, nemám cit v rukách. Cvičení jako, jo, už nemám kam, nemám motivaci, nestačím. Známý, s kterýma bych se chtěla stýkat nebo jít s něma, tak to jsou ti pětapadesátníci maximálně do šedesáti. Mý ročníky jsou pro mě jako už starý, jo, už mě nebaví, už mě celkem nějak nezajímají, už jsou moc takový, tak jak já teďka začínám být, takový ustěžovaný, ubrečený, takový jako, takový, jo. Zkrátka vidím se v nich. Já, jak teďka za tento rok jsem zešla, tak to se mi nelíbí, takže vlastně jako nějakou motivaci nemám, ale žiju dycky pro ten den.

Jak, s kým trávíte volný čas?

Můj čas jako, takhle. Jako svůj čas nebo můj čas jako vlastně su pořád jenom sama se sebou. Když už jako nechci být doma, tak si něco vymyslím. Buď teda jdu do divadla, ale sama, buď jdu na koncert, ale sama. Nebo jdu na ten hřbitov, zase sama, nebo jdu do parku jako tak, škoda, že tady jako nevím, musím se podívat, jak je to s plaveckým, protože bych měla chodit plavat, ale zatím jako chodila jsem každou středu do té do tého zařízení tam.

A máte pocit, že se zapojujete do společenského života?

Marie: To moc ne.

Rita: To ne, to ne. My jsme dost jako.

Vystačíte si.

Marie: To moc ne.

Rita: To ne právě moc. Právě to, my jsme dost jako uzavřený, asi a priori už z tohohle toho důvodu. Za prvé tím, že jsme se narodili jako dvojčata, takže jsme i jako v dětství neměli zas až takovou potřebu jinejch kamarádek. Z toho vyplývá i to, že vlastně si člověk to svoje soukromí začíná chránit, proto jsme měli to dilema vlastně i s vámi.

Jelikož jsem byl vázanej a závislej na pomoci svejch synů, tak jsem si řek: „Nemusí, nemůžu je votravovat, tolik, musím se z toho vzpamatovat sám.“. A jakž takž sem se vzpamatoval, že jsem relativně soběstačnej, relativně. Potřebujou pomoc, jednou týdně mám pečovatelku a synové chodí tak dvakrát tejdně a zásobujou mě večer jídlem na večeře a dodávková vobědová služba, meals on wheels, jak se říká anglicky, tu mám zajištěnou 6 dní v tejdnu. Takže jsem si zvyk na život osamělého starce, a kupodivu mně to nijak nevadí, a dokonce mám raději samotu než společnost, nechodim ven, jedině na procházky se synama, když přijdou, a jinak sem tady ve svym bytě s počítačem, s rádiem, s televizí a s knihama.