Jaké je dobré stárnutí podle vás?

No, tak já si myslim, že dobré stárnutí je třeba to moje. Že mám okolo sebe jako rodinu, že se mně snaží pomoct, povzbudit a. Já si myslim, že tam je důležité hlavně, aby člověk jako nebyl sám, aby nezůstával sám. Že potom je různá jako deprese a jednak mně dělá dobře, že ta dcera se ke mně pořád hlásí, že. Já chápu, že nemože byt u mě jako pořád, že už má taky vlastně svůj život jako a tak. Já si to opravdu. Tady jako nemám daleko tu neteř, tak já jsu opravdu spokojená. Já tam dennodenně, skoro dennodenně u nich sem a dennodenně za mnou chodí sestra, tak jako.

Teďka jste mluvila o bratrovi, předtím o rodině. S kým tak nejvíc jste v kontaktu?

No s bratrem. Já už nikoho nemám než bratra. Tak s tím jsem nejvíc, no. No, tak tady, že jo, ty (syn s rodinou) jsou vedle no, ale, jsou celej den v práci a pak zase už jsou sami pro sebe, no a pak ta dcera, no. Ta sem jako jezdí a ten vnuk taky a. Tak.

A s tím bratrem se vídáte jak často?

No, tak, my si telefonujeme. Hodně, jo. Tak to je skoro každej tejden, někdy i dvakrát, tak si voláme. Ale jinak teď přijede, myslim za tejden, přijedou se švagrovou, na návštěvu. A za další měsíc pojedu já tam. Zase jedu i na hrob, protože tam máme hrob, tak na hrob jezdim, no.

Máte ještě nějaké jiné vztahy?

No se synem, s jeho rodinou, s vnoučatama, ale ty už jsou teď jako, každý má svůj život. Už jsou velký. Trošku mi vadí jako, že je až tak moc dobře neznám, protože jsem moc ty děti nehlídala. Tak to jako vidím tak trošku dluh ve svým životě. Syn často takhle přijde a někdy něco potřebuje a vždycky, nebo on je dřevorubec a teď si pořídil kobylku, tak jezdí do lesa s tou kobylkou. Tak vždycky mám hroznou radost, když slyším ten traktor a někdy jako tady přijede, přijde na kafe a prostě. Krásný je, jak my máme rádi ten ohromnej pořádek, tak on přijde a tady z něj oklepe piliny.

Mám dva syny, chtěl jsem vždycky holku, to se nepovedlo, ale o to nejde. Před třema rokama jsem vovdověl a někdo, nevím kdo, jakoby na usmířenou mně poslal dvě vnučky. Půl roku po sobě. Takže mám teda třičtvrtě roku, druhý jsou asi tři čtyři měsíce. Ale na druhou stranu jaksi nejsem moc zadobře s jejich maminkama, jo. Takže mám z toho radost, že teda ty holčiny jsou, ale na druhou stranu zas jaksi ten přímej kontakt, nebo vůbec ta vazba na ně, k nim není, jo.
Protože tu první jsem viděl, já nevím, třikrát. A tuhletu druhou ještě ne, a už ji jsou čtyry měsíce. Je pravda, že se narodila na sedmym měsíci, byly tam problémy a tak dále, a tak dále. A je to asi tři neděle kdy teda po všech těch vyšetřeních tedy musela podstoupit, jaksi lékařský konzilium řeklo, že je teda v pořádku, zdravá, že může podstoupit jakoby tu prevenci, kterou podstupujou vostatní děti v jejím věku, jo, ať je to očkování nebo další věci. Takže teď doufejme, že. Báli se teda rodiče, aby nechytla infekci a to, protože ta imunita je oslabená, a u těhletěch mimin. No a než se potvrdilo, že je vlastně v pořádku, a všechno se zdárně vyvíjí, ji chovali, dá se říct, za zavřenejma dveřma a tak teprve teď to příbuzenstvo se s ní bude seznamovat. když to tak řeknu, ať teda to jsem já nebo ať je to její ségra, její brácha, kteří jsou teda, já nevim, o jednadvacet, čtyřiadvacet let starší, jo. Takže to je, no takže uvidíme, jak to půjde dál. Třeba se to vyvine dobře, no. Jeden z takovejch těch aspektů je, že bydlej daleko, jo. Bydlej v (město), takže to sice není žádná závratná dálka, no ale přeci je to takový problematičtější.

Dcerka, která je doma, ta dělá v (autobusové společnosti), má několik lidí pod sebou a vede celé sklady, jak benzín, naftu, náhradní díly do autobusů, obleky pro šoféry a tak dále, čili je psychicky unavená, já to vidím. A máme ještě taky rituál, když zeť dělá dvě směny, víte, tak když je doma dopoledne, přijde se snídani ke mně, tady posnídá, já už připravím kávu, vypijeme spolu kávu, povykládáme a pak ide něco dělat. Když má denní, tak přijdou oba dva a dokaď več. Manžel zemřel, takové za dva roky neexistovalo, aby večer tu zůstávala sama, vždycky pro mě přišli „Babi kde jsi? No tak pojď.“, ale teď jak to vidím, že jsou unaveni a že prostě musím já mět trošku ten, se snažím, ne že bych tam nechodila, chraň bůh, to ne, to by mě oni hned, ale idu třeba na kousek televizních novin, pak se zeptám na co se budou dívat dneska „Dneska mamko, dneska jsem unavený.“. Půjdu okamžitě se vstanu a jdu tady, že. Musím už taky dávat pozor na to, že prostě potřebujů svoje a vážit si toho, co pro mě dělají, a chci být užitečná, víte, nechci být jenom jako babička tady. Mám na starosti slepice, že, pořádek jejich kurníku a tak dále, to je absolutně moje. Mám na starosti dvůr, aby byl vždycky čistý, zametený a uklizený. To je moje práce. Sama si vyperu, sama si vyžehlím, navařím, co bych si mohla stěžovat.

Už nás to tíží, protože nemáme nikoho, kdo by se o to staral. V domu pomohou (rodina), třeba trochu, ale zatím je to teďka víc na babičce, která je schůdná a já už jenom se motám okolo. Někdy by se mně zdálo, že by mohli už nějak víc zaskočit u nás, no, nevyčítám to, protože ten mladý člověk má svoje zájmy a mnohdy ho vedou k tomu, aby pokračoval a hleděl si jich a ten starý člověk to musí vzít jako takovou nutnost. Nebrat to jako opomíjení, no, jinak.

Dcera mladší a ten zeť chodí sem, pak kluk taky. Tak tady se zastaví, někdy co potřebujeme, tak si na ně zavoláme, aby nám dovezli, a tak dále. Jsme furt ve styku, no. Věnuju pozornost ještě té zahrádce trochu a, ale už na to nestačíme, to je, už to tak včas všechno neuděláme. Neobstarám si jako dříve hnojivo a tak dál, už nenakoupím si, já potřebuju, vidíte, klika potřebuje spravit. Nemám kousek náhradní, tak to musí být zatím tak, obstarám to přes kluky nebo přes babičku, estli mně to donese.

Už dřevo neudělám, my jsme tady, podívejte se tímto, kamínkama vždycky přítápěli eště tuto zemi a už se netopilo kolik, no, tak jsme cosi částečně ušetřili. No, mladí nám posledně udělali dřevo, dovézli, rozštípali, uložili, obě dvě rodiny to dělaly, tady byl úplný fofr a eště není spálené ani letos, tak se musí topit eště druhů.

Chtěla, měla jsem velkou potřebu, ještě jednou vidět Prahu, strašně miluju dějiny českého národa a moc o nich vím, moc. A ta (vnučka) to zdědila po mně, strašně. My jsme měli dobrého učitele dějepisáře a ten nám vnuknul tu lásku k naší zemi a vůbec k dějinám a tak jsem měla ještě – „do té Prahy bych se tak ráda dostala,“ to jsem pořád. A ten syn od té dcerky pracoval v Praze a měl tam malou garsonku. Jednou přišla ta (dcera), a říká „mamko, připrav se, v pátek jedem do Prahy.“, „Co blázníš.“, „Jedem, budem spát u Honzíka a povodíme tě po Praze.“. Tak to mi splnili sen můj, že jsem viděla Vyšehrad, chrám svatého Víta, chrám svatého Jiří, prostě a že jsem tam všude rozhledny viděla a Staroměstské náměstí a Václavské náměstí, to byla velká věc, kterů mi udělali. A tak co já si můžu jinak přát. Trošku zdraví a vzájemné úcty a lásky. Nic jinak.

Dobře a máte dojem, že teď se vztahy ve stáří nějak změnily jako směrem k vám nebo směrem od vás? Nebo jak se to změnilo? Už jsme o tom trochu mluvili.

Vztahy, no tak spíš jako, spíš jako mě někdy zrazujou od aktivit. A nebo jako říkaj: „A tohle už nedělej.“ a „Ne to, my to uděláme.“. A pak stejně mi to nedá, stejně to udělám já. No prostě tak ňák jako, chovají se ke mně už, prostě jako, že už jsem částečně nemohoucí nebo asi tak ňák no, jako.

Smysl života, no, tak tenkrát ještě byl smysl života dotáhnout to třeba ještě s těma děckama než vyštudujou, než se trochu nějak, díky hlavně manželce, slušně vychovají. A já jsem taky zasahoval sem tam, ale to bylo těch jednou za tejden, za čtrnáct dnů, ale to byl smysl života tenkrát. Teď už nám to vyletělo z hnízda, teď už je to otázka o tom bytí a nebytí v tom svém věku a udržet ten furt kontakt. A to si člověk zase považuje, že smysl života tenkrát naplnil i to nynější, že jsme se neroztrhli, nerozprchli, i když jsme si, (syn) je támhle u Olomouce, ale je tady každý druhý týden. Zastaví se, dá si oběd, povykládáme, jedeme dál a tak dál, takže to. A je to, je to taková trošku reflexe v té, toho nynějšího života do toho, do té minulosti, že to asi mělo svůj smysl a svůj určitý výsledek svůj.

Mám dvě malý děti, který najednou musím, nemůžu si hrát, nebo ještě jinak bych to řek možná. Jako ta společnost vidí: „No von má mladou ženu a mladý děti, no to si teda, to ze sebe dělá lázeňskýho šviháka,“ ale vono to tak v tom nitru vůbec není, protože jednak si na něho hrát nechci, ani nebudu a je tam ta moje odpovědnost a i strach. I strach vo to, abych ty děti ještě byl schopnej vychovat, dal jim to, co očekávaj a to, co by měli dostat od rodiče, abych na to ještě měl sílu. A tam je rozpor mezi tím, jak mě vnímá okolí a jak to cítím já sám, jo. Takže není to žádná. Nebo ještě jinak bych to řek. Že teďka, když to, nějak popisuju, tak není to pro mě žádná výhoda mít mladou ženu a malý děti. Výhoda, pokud ji nepřijmu, pokud tu roli nepřijmu s pokorou a nějak se s ní jako a nenajdu tu sílu se s tímhle tím vyrovnat. Ale je to taky, ale není to jednoduchý, no. Já nevím, jestli jsem to teďka řekl tak.

A máte dojem, že se nějak ve stáří ty vztahy změnili?

No tak jistě že, vztahy. No tak pochopitelně, že to je, kdysi, když to byl (syn) třeba, no, tak to byl nejmladší chlapeček, že jo. Dneska maminka ho má furt pod křídlem a mě čerti berou, když jaksi se dělá dneska, „No však neboj se, (syn) to spraví tamten bazén.“, říkám „No to si myslí, že to spraví, ono to není tak úplně jednoduché, on by to spravil tak, že se koupí nový tohle a hotovo.“. Dneska pro ně to není takové. Já kdysi jsem byl zvyklej každou korunu převracet a furt mě to ještě bere, protože ten důchod tak velkej není a i když nemůžu naříkat, já vopravdu máme i z toho uplatnění dost jaksi finančních prostředků na to nezbytné bytí, no tak mění se mně třeba ten vztah, který byl, že. Dneska musím počítat s tím, že i když jsme mu to předali, že jsme si dali do smlouvy, že bude se o nás starat a veškeré změny budeme spolu konzultovat. Tak v té konzultaci už je teď velkej, to už není jenom konzultace, to je dialog kdo z koho. Já bych to brzdil, von to chce jinak, jo? já myslím, že by ten, tahle věc ještě mohla déle vydržet, von to počítá, že to vyhodit nebo to překopat, no. Tak to jsou takové určité rozdíly i v tom vztahu, ale to beru jako opravdu to posunulo se dál, nastupuje nová generace, my už jsme, jak se říká na vodpis, von je tady už opravdu ten, kterej to musí se o to maximálně starat, bude se o to starat trochu jinak než já, tak to se nedá dělat.

Jak prožíváte tuto svoji životní etapu, v které jste?

No, já jako, řikam, pokud nemám nějaký zkoušky a pokud nějak (hm) mně něco úplně jako, samozřejmě jako maminku a babičku, tak nejvíc děti, (hm) děti a vnoučata, jako jo. A vnoučata teda úplně intenzivně, to když jednou kdysi jedna pani prohlásila, že je to droga, vnoučata, tak to vždycky všem takhle jako řikám, že vopravdu vnoučata a nejenom vnoučata, všechny ty děti, když vidím v kočárcích, nebo úplně jinej vztah jako k těm dětem mám, jak jsem ho mívala jako třeba ke svým vlastním dětem, jako je to prostě takový nějaký jiný, ale jako je to, je to, je to pěkný jako jo.

Třeba mám dvě vnučky jako, že jim bude 6, no. Fantastický holky jako dřív si, teď jen tak jako budu mít vnučky. Dcery, to je něco jinýho. Dvě dcery jako, že jo. Samozřejmě to tam je, že se staráte a todleto a každej den. A teďka, když jako to máme třeba třikrát, čtyrykrát do roka ten tejden, jakože prakticky dovolenou, na to jako si vždycky vyberu, no. A jako oni jsou to fantastický, fajn jako. Tak to je takovýho něco naprosto novýho, že jo. Než jsem je měl, tak jsem si řikal „no jo, tak jako hezký mít vnučky,“ ale prostě je to úplně jinej pocit prostě, než když to byly ty děti vlastní, že jo. Jo? Že je to vzácnější samozřejmě, jo. A takže prostě todleto. Todleto bych řek, že to vopravdu jsem si nemyslel, že takhle chytnete. Teď mám ještě malýho vnoučka vod druhý dcery. Ten má 2 měsíce, tak to, že to je taky takovej kluk, že jo, tak je to takový trošku jiný. Člověk je taky starej už jako, už jste trošku senilní asi. Ne, to si musíme připustit, že už se to asi mění, že to trošku v tý makovici jako, že jo, no. Ale prostě říkám, pokud jde vo ty vnuky, tak je to radost, už prostě je to něco jinýho. Samozřejmě děti jako, všecko jsme dělali, jednu manželku, jako že celá rodina byla jako s. Ale to už jsou věci prostě, jsou všecky – je víc těch starostí, víte, takhle s těma dětma. Tady je to rozdělený, že prostě většinu těch starostí mají ti rodiče, tak nějak jako a už. Tady taky samozřejmě jako (jsou), ale už to není, že ta odpovědnost není jenom prostě jako, že jo, když by rodiče, co a jak. Tady se to trošku víc bere jako ta zábava, nebo tak nějak jako. A s tím, že se člověk snaží samozřejmě pomoct a všechno a tak dále jako, ale to, no. Tak.

Takže vám zbyde ta radost.

No ne, je. Ano, tak, přesně jak jste to řekla. Jako že je míň těch starostí. Sice taky jsou jako i když je, no ale jako stejně člověk nemůže nic dělat. Někdy spíš jako třeba nesouhlasí s tím, co udělají ti rodiče, ale to je všechno, co můžete. Jako protože jsou to jejich děti. Takže prostě je to takový trošku něco jinýho. Takže to jako s tím věkem a s tím, že myslím, že kdo ty vnoučata nemá, že přijde o hodně. Jako to je, jo? Na to sem takhle nějak přišel jako, že je to sranda, no.

Jste spokojená s tím, jak je to se vztahy ve vaší rodině?

Jako myslíte jako s mou rodinou? Ale tak jo, v pohodě. Tak vnoučata už jsou velký, že. Tak ty už tak o babičku nestojí tak, jak když byly malý. Jako jo, tak už mají svých plánů a všeho. A člověk to musí chápat. Já nejsu ten typ jakože bych jim denně volala, „Přijeď!“ a tak. Já každýmu říkám: „Kdykoliv jseš vítanej. Ozvi se. Přijeď, kdy chceš, jak ti to vyjde“. Já nikoho k ničemu nenutim. Nebo abych si vyžadovala jako, jo. Já nejsu ten typ. Já, mně nevadí, že jsu sama jako, ale nikoho neodeženu, ale jako nikoho, tak jak někdo jako: „Musíš!“ a tak jako. Ne, to já nejsu taková.