Jitka si všimla, že syn má omezenou schopnost bezděčného učení.
T: V jakých situacích nejvíc pozorujete, že má syn nějaká sluchová omezení?
P: Jsou to asi nějaké hromadnější akce, když mluví víc lidí najednou, třeba ke všem dětem. V situaci, kdy mluví víc lidí najednou nebo je syn někde v davu, tak tam je vidět, že je ztracený. Protože prostě nezavnímá nebo nevidí na mluvčího, takže potom neví, že někdo mluví i na něj a že on má něco dělat. Třeba když jsou, já nevím, děti někde na karnevale a podobně. Tak tohle jsou ty problémy a jinak i v té běžné komunikaci, pokud nemluvíme přímo k němu, tak, jak se tomu říká, během té běžné komunikace nějaké to bezděčné učení, to prostě vidím, že syn nemá. To neustále srovnávám s jeho bratrem. Povídáme si o něčem s manželem, dva metry od nás nebo za rohem jsou naše děti a mladší přijde: „Co jste říkali, co je tamhle to?“ A starší vlastně tu informaci nezaznamená, že se ho něco týká. To se stává dost často, manžel třeba řekne: „Půjdu teď do garáže, jdu tam něco udělat, budu pracovat a za chvilku přijdu.“ Mladší syn to zaregistruje a starší přijde za chvilku a zeptá se: „Kde je táta, kam šel, já nic nevím.“ Takže to jsou běžné situace, vlastně dennodenně, kdy vidím, že ten sluch není na 100 procent. A všude kolem něj k němu tak nedolehne, jako u toho zdravého. Prostě teď už mám to srovnání s tím zdravým sourozencem, tak to vidím.