A změnilo se něco odchodem do důchodu? Váš život?

Změnilo se to, že jsem, já jsem šla předčasně tenkrát, dávali předčasně do důchodu o 2 roky a tak jsem šla předčasně a strašně jsem to obrečela, protože jsem věděla, že tým končí část mého života a to jsem se jaksi psychicky nemohla s tým smířit, víte? A dneska jsem si na to zvykla a už jsem ráda, že jsem doma, jsem spokojený člověk.

Změnil se váš život odchodem do důchodku?

No, změnil velice. Tož to byl takový, já sem z toho byla tenkrát na mrtvicu. Dyť to bylo hrozné, jak sem zostala doma, no já jsem potom šla ještě do vinohradu, chodila jakousi chvílu. Ale za první každé ráno v půl čtvrtý sem vstávala. Kolik roků, já už sem byla hore. Já už sem čekala, už enom furt jenom jsem chtěla nekde jít. To už já nevím, jestli to tělo to. Tak tak to bylo, no.

A jak se vám změnil život pak? Pak jste nemusela vstávat.

Tož nemusela. Potom už nemusela, dyž jsem furt vstávala, no. Chvílu ale trvalo to myslím, aji ze dva roky, než jsem se tak ztentovala. Já už potom jsem nespala, a byla jsem, tož snažila jsem se, potom už byli i ti vnuci, děcka a tak.

A nějak se změnila ta situace odchodem do důchodu?

No mně se nezměnila, protože já jsem furt aktivní pracovně, že teda si vydělám peníze a nečekám jenom na to, že bych měl žít z toho důchodu.

Nemáte nějaký zlom odchod do důchodu?

Ne nemám. Já totiž už jsem tady to, noční taxikář nejstarší v (našem městě). Je tady jeden, kterej jezdí. Jede jenom přes den a já jezdím aji v noci, ale mě to baví, mě ta jízda baví a já mezi těma mladýma lidma to prostě, já se cítím, jako kdybych byl jejich rovnej. Proč jako? No protože to je povahou, to je něčím daný, mně to nevadí, já se necítím na ty léta. Si říkám „kruci“ a vnučka mi říká „Jé dědo, ty už máš!“ já pravím „Jaký mám? Mám čtyřicet pět jako tvoje máma.“, no. Vozím mladý lidi a já jim říkám, oni mě tykají, mě to nevadí, úplně jako, protože to je jako něco jinýho, ale takhle, a oni jsou třeba slušní na mě, tak mi to nevadí, já to toleruju a já se nepovažuju, protože se cítím jako, kdybych chtěl do důchodu a nedělal nic, no to bych se unudil totiž, to jako nevím, tak já jezdím s taxíkem, vozím ty mladý lidi, všechno. Jsem aktivnější jak ty moje děti, takže já nevidím žádný rozdíl a už jsem teda dvanáct let v důchodě, ale aktivní budu, až říkám, jedu s tím volantem, nesmím to ukazovat, doufám, že až povezu ty lidi, že že mi to neklepne.

Tak a teď se zeptám na váš odchod do důchodu. Jak se změnil váš život tím, že jste šla do důchodu?

No tak, když jsem šla do důchodu, tak především jsem si našla ještě takové to zaměstnání, které jsem jako v důchodě, no prostě dělala jsem průvodkyni v (historickém městě). Na tom, u archeologů.

Takže jste ještě potom šla něco dělat.

Šla jsem ještě dělat a tam mě to celkem vzato bavilo. Jednak protože tam bylo velice hezky, ta krajina je tam taková, příjemná, je to více méně v lese a tak. A krom toho, že vás ti lidé tam nemůžou naštvat, teda naštvali mě taky jednou parádně. (smích) Ale ne ti naši, ale návštěvníci. Bylo to tam opravdu nekdy zábavné.

A jak dlouho jste tam tak byla?

Já nevím, dva tři roky.

Vnímáte to, ten odchod pozitivně, nebo negativně?

Jsou lidé a vím o nich, keří, keří se toho bojí – odchodu do důchodu. „A co já budu dělat? Budu se nudit.“. Tak já už s tou perspektivou, že jsem věděl, že budu mít co dělat, že hodně v té oblasti, kde ještě a taky možná s ohledem na to, co jsem dělal, kde je co dělat a, takže ta, možná ta perspektiva, že ten život nebude takový úplně prázdný, že? To mně taky jako malinko dodává toho optimismu.

Že jste se na to připravil, na ten odchod.

Dá se říct, že jsem se na to trochu připravil, ano, no. Že tady ty okolnosti byly takové, že mně to prostě přinesly tu činnost, kterou dělám, a baví mě to zatím ještě stále.

Když jsem třeba nechala ten obchod, kdy jsem vypadla z té práce, tak jsem zůstala vlastně v té místnosti a říkala jsem si, tak, myslela jsem si, že ty obchodní přátelé, že to jsou přátelé jako jak. Ale ne, to byli jenom opravdu obchodní jako, jo. Oni, já jsem skončila v obchodě a tím pádem jsem zmizela z jejich obrazovky a oni chodili tam dál, ale já už jsem tam nebyla, tím pádem po mně se nikdo neptal, ke mně nepřišel nikdo ani na kafe. Já jsem po měsíci zjistila, že vlastně jsem v mírné místnosti, že nemám s kým promluvit, že nemám kam jít, že jsem úplně vyřízená, že nemám práci, že si sama se sebou nevím rady a že teda skončím za kulatou klikou, pokud nic neudělám. Vrátila jsem se zpátky do Sokola, kde jsem neměla těch 10 let na to čas.

A jak se změnil váš takový obyčejný život, aktivity, den?

Já si myslím, že to je stejný. Je víc, takhle, je víc času, máte víc čas sednout a vzít si časopis, že, knížku, což když jsem byl v takovém tom aktivním věku, to nebylo. Velice často vidíte, ještě teď můžu se vrátit k těm snům nebo tady k tomuto, velice často mě probudilo nebo takhle nějak, když byly ty stresový situace, jak to vyřešit, jak to vyřešit, aby to klaplo, aby tam, koho tam dám ráno, komu zavolám, jo, takže to to se, to je klid v tomto směru. Nemusíte tolik přemýšlet, je to takový jednodušší.

V jakom smysle myslíte?

Prosím?

Jak jak to myslíte?

No, že nemusíte přemejšlet o to, jako duševně, že nemusíte o té práci tak, že toto všechno jde stranou, takže máte víc myšlení na něco jinýho, nebo odpočinout si. Odpočinout si, to tenkrát nešlo, že, tam v práci jste byl. Tam nebylo časový omezení, že tam člověk musel být i déle nebo takhle nějak, různé schůze, takže toto je teďka daleko jednodušší.

Jak se změnil váš život tím přechodem do důchodu?

No, měla jsem vnučata, ten nechcel chodit do školky, ten byl 3 roky, tak byl pořád se mnou. Tak jsem hlídala vnuky (smích).

Že jste jako měla víc času, že jste mohla.

Víc času pro ně.

A nějak změnily se vaše aktivity, povinnosti, ten den. Změnilo se to nějak tím odchodem?

Ne. Na zahradě jsme dělali s manželem. Jsme měli velikou zahradu a bydleli jsme tam celé léto na zahradě. Jsme tam měli chatu, a tak jsme tam v květnu nastěhovali a na podzim jsme šli dom – do bytu.

Letní byt jste měli.

Jo, tak jsme byli na zahradě celé léto.

A tím odchodem do důchodu, tak čemu jste tak mohla věnovat víc pozornost? Čemu jste teda mohla.

No, tý zahradě právě, těm kytičkám, pěstování. Když sem byla v práci, tak jsem neměla na to čas, protože jsem šla v létě ve 4 a do 5 pomali každý den v létě, když bylo to zásobované, tak sme měli hodně práce. No, tak už jsem na zahradu nešla celé tejden, a když jsem byla v důchodě, no tak se každý den se vrtat, tak už půjdem ty kytičky a. Tak už byla na to čas.

Změnil se vás život odchodem do důchodu, do důchodu?

No, tak to asi změnil pochopitelně.

A jak?

Nemusela jsem ráno vstávat. Dělala jsem v chemické laboratoři a dělalo se od šesti, no. Takže jsem každej den ráno v pět už musela být nahoře a klusat do práce, no, samozřejmě, a když mně bylo pětapadesát, tak tenkrát jsem řekla: „Tak a už jsem se napracovala dost a už dělat nebudu.“, no, tak tím pádem jsem šla domů. Tak dneska, nikdo kdo jde do důchodu se starý necítí, i když už léta na to má, jo, berte to tím, že se zvyšuje odchod do důchodu, no, tak tím pádem jako ty lidi už potom nemůžou podávat žádnej velkej výkon a taky nevidím dobrý tah v tom, že chtějí stále zvyšovat věkovou hranici, prostě to bylo vždycky tak, že lidi se snažili toho důchodu si užít že jo. Tak když šli, tak řekli, tak jako jsem to řekla já, když mně bylo pětapadesát, no, tak jsem řekla, už jsem napracovala se dost, no, tak teď zas budu dělat něco jiného, třeba to, co mám radši, anebo čím budu jinak užitečná. No ale.

Takže takový ten zlom je odchod do důchodu? Co myslíte?

No, to určitě je pro každého. Jednak pro ty co to prožívají a jednak pro ty co se na to z okolí dívají.

Jak se změnil váš život odchodem do důchodu?

Marie I.: No zajímavý je že, pro mě bylo trošku, no takhle. Když jsem skončila v tom (zahraničí), tak jsem byla tak unavená, že jsem byla ráda, že už tam nemusím jezdit, protože to byl člověk v podstatě čtyřiadvacet hodin k dispozici a to jsem byla dost unavená, protože jsem skončila a mě bylo, bylo mi.

Rita: 11 let. 62, 63, 62 – to si pamatuju.

Marie I.: To jsem byla docela ráda, že už tam nemusím jezdit, protože to jsem byla docela fakt unavená. Ale jinak, takže to vlastně jsem byla ráda, že to mám za sebou. To mně, to mi jako nevadilo. Byla jsem ráda, že už, prostě jsem z toho drilu venku, kdy vlastně, ještě mi nebylo 14 let, člověk vstával, nejdřív vstával i v pět, potom jsme, vstávala jsem ve 4 hodiny ráno, takže od tý doby prostě nejsem schopná snídat, protože ráno ten žaludek, jsem schopná vypít i dvě kafe, ráno, abych začala fungovat. Takže to mě tak nějak jako, to jsem byla ráda, že můžu vstát, kdy chci. Že už nemám ten celoživotní dril, kterej člověka taky poznamená. Právě tím, možná i tím a já si myslím, že ten, pocit pořádku snad ani s tímhle tím nesouvisí, to je prostě možná i, já nevim, taková potřeba. Někdo možná tu potřebu pořádku nemá, ale já ji mám a to mi nevadí celej život, ale ten dril prostě, člověk si připadá jako na vojně a to jsem ráda, že toho jsem se zbavila. To jsem ráda.

Rita: No, já na to navážu asi tím. Protože já jsem šla do důchodu ve čtyřiceti letech ze zdravotního důvodu. A právě ten dril, o kterým teď sestra mluví. Pravda je, že když jsem těsně před tím často marodila, tak sem nemohla ven. Protože, když máte nemocenskou tak se bojíte, tak máte jenom třeba vycházky. A najednou, když jsem teda byla už v důchodu, tak jsem si uvědomila, že už můžu jít, když chci ven. Ale ve čtyřiceti letech, když vod těch čtrnácti let vstáváte každý ráno a máte povinnosti, který vám vlastně vymezujou život každej den a najednou je nemáte, tak jsem si najednou připadala už příšerně vykolejená. To bylo prostě takový trauma, že jsem nevěděla doslova, co mám dělat a uvědomila jsem si, že jsem i jako nesnesitelná.

Marie I.: Já jsem si to uvědomovala.

Rita: No a jsem už tehdy docela jako, nechci se nějak chválit, ale docela dobře jsem šila, taky ta moje známá mi řekla: „Máš na stroj?“. A já jsem měla těch tři a půl tisíce ušetřenejch. No ona mi řekla: „Budeš teda šít. Já potřebuju…“, nevim, co potřebovala, nějaký věci pro sebe. Tak já jsem čekala na toho – ráno přijel a šel se mnou prostě koupit stroj a já jsme si i natahovala budíka, abych měla pocit, že prostě nejsem na tom světě pro nic za nic, že prostě mám nějakou práci, že. A pomalu jsem si začala zvykat a tehdy jsem měla i práce poměrně dost. Že kde kdo potřebuje, nevim, založit kalhoty, rozbitej zip, nebo ušít sukni nebo cokoliv. Tak jsem tomu byla děsně vděčná, těm lidem, že mi vlastně dali práci a dali mi nějakou náplň, náplň, kterou jsem si uvědomila, že potřebuju svým způsobem. No a tím pádem, tak jako pomalu prošlo, člověk zestárne a zestárnou vlastně i ty, i ty lidi, který už taky nepotřebujou každej den něco novýho. Takže už tý práce je teda míň a uvědomuju si stejně, že už bych ji třeba ani nezvládla tak dobře, jak bych si představovala. Ale ten první moment, ten, tych prvních pár měsíců, to pro mě byl šok. Doslova. To jsem byla zoufalá.