Pro Martina bylo náročné hledání vhodné střední školy pro jeho syna.
Martin
- Věk dítěte v době rozhovoru: 17 let
- Věk dítěte v době diagnostikování nemoci: 5 let
- Věk rodiče v době rozhovoru: 40 let
Textová verze
P: Spíš byl problém přechod na střední školu, to bych teda asi řekl, že byl největší problém. Nebo takhle, mně nedalo problém to najít, protože jsem z oboru, v uvozovkách. V hledání na internetu. Ale nedokáže vám nikdo poradit, jaká škola by byla pro takové dítě vhodná. Ani samotná škola, a to tam mají na to člověka. Ani stránky, nevím, školství, nebo co to je, kde se vybírají tady ty všechny možné profese a podobně. Tak tam chybí taková, nevím, jestli je to kolonka, ale prostě ta omezení. Kde jsou školy s omezením nebo pro ty, co mají nějaké omezení. Protože člověk najde pro hluchoněmé, pro slepé, a nenajde pro děti s epilepsií, v uvozovkách, nebo nenajde ty, co jsou na vozíčku, co můžou částečně chodit a částečně ne, co nemají ruku nebo co nemají nohy, nohu, v uvozovkách. Já to beru, jako že kluk nemá nohu, ruku, ale on ji jako má teda fyzicky, ale nedokáže ji ovládat tak, jak by měl správně. A taková škola, to vám nikdo nenapoví, že nějaká existuje nebo kde je. Takže hledáte nějaké křesťanské školy. A já jsem se dostal přes školy v různých městech na tom internetu, až mě to dohodilo do jednoho města, kde je praktická škola se zaměřením právě na hendikepované děti bez nějakých mentálních postižení. A teprve to byl rozdělovník, kde já jsem zase věděl, co mám hledat. A když jsem to dal do vyhledávače, tak mi zase nic nevyjelo. Jenom tato jediná škola. Tak nevím, jak to řeší teda v republice jinde, ale pro takového kluka, když nedokáže – v uvozovkách, má jenom jednu ruku – něco uchopit, tak nemůže nic dělat.
Další zkušenosti:
Andrea oceňuje lidský přístup pedagogů, kteří epilepsii neberou jako problém.
Petra byla s přístupem pedagogů spokojená.
Michaela má zkušenost s rozdílným přístupem učitelů k dětem s epilepsií.
Lenka je velice spokojená se změnou školy, její syn v ní roste.
Petra36 si myslí, že v normální třídě by byl její syn nešťastný.
Irča vytvořila učitelům notýsek s návodem „Co dělat, když…“.
Petr K mluvil o tom, jak byl proces získávání asistenta náročný.
Pro Martina bylo náročné hledání vhodné střední školy pro jeho syna.
Dceru Míšipodhradí při záchvatu učitelé odnesli do soukromí.
Lucie vnímá nařízení o schválení podání léku lékařem v případě záchvatu jako neprospěšné.
