Hanka B. popisovala zmírnění projevů hyperaktivity jejího syna s ADHD.
P: Jak jsem říkala, teďka, když nemá ve škole něco… Nebo neřekla bych, že to je vysloveně to ADHD, nebo myslím si, že už tady toto, to postižení je trošku posunuto, nebo jak to říct, potlačeno. Jo? Jeho myšlením a jeho chováním k ostatním. Že už to není takové, takový převažující faktor, jeho jednání.
T: Co se třeba, co bylo, jaké konkrétní rysy u něho, podle vás, byly utlačeny nebo se zmírnily?
P: Taková jeho netrpělivost. Už když byl vlastně malý, mluvil, nebo mluvil s někým, nenechal ho domluvit, skákal často do řeči. Pořád chtěl mluvit sám, pořád se ukazoval, nevydržel sedět na jednom místě, i třeba pak když jsme se učili do školy spolu na tom prvním stupni, tak jsem ho nechala, ať si tam třeba pochoduje při tom, nenutila jsem ho, aby seděl.
Přestože si o sobě Hana myslela, že je zkušená matka a už ji nemohlo nic zaskočit, byla pro ni výchova třetího dítěte náročná.
Alena s Michalem měli zkušenost s učitelkou, která se bála brát jejich syna kvůli jeho nevyzpytatelnému chování na mimoškolní výlety.
Ivaně pří výchově syna s ADHD pomáhaly přesýpací hodiny, které určovaly, kdy muselo k určité dané aktivitě nejpozději dojít.
Přestože nebyla Klára ráda za konflikt svého dítěte s jiným chlapcem, pochválila svého syna za to, že nevybil svou zlost na chlapci, ale na věci.