Andrea oceňuje lidský přístup pedagogů, kteří epilepsii neberou jako problém.
Andrea
- Věk dítěte v době rozhovoru: 7 let
- Věk dítěte v době diagnostikování nemoci: od narození
- Věk rodiče v době rozhovoru: 36 let
Textová verze
P: Na jednu stranu já jsem ráda, že dcera nastoupila do školy, kterou miluje, tam ji berou, v uvozovkách, jako zdravou. Hráli divadlo, měli takové vystoupení v divadle a bylo na ní vidět, že si to užívá, i na těch učitelích bylo vidět, že to dělají fakt s láskou. Když pak už jsou ty děti starší, tak je fakt dobré, když zapadnou do nějaké té školy, kde se jim věnují, neberou je – když to řeknu hodně blbě – jako zlo nebo nějaký problém. Tím, že dcera je na plenách, tak co tady máme tu školu, tak je první, co se ptáme – tím, že ona má problémy s vyprazdňováním –, jestli všechno bylo dobré. Oni vždycky s úsměvem řeknou: „Jo, dobrý, jenom jsme museli kompletně převlíknout, protože holt to šlo nejenom do pleny, ale všude.“ Ale berou to tak. Člověk se jim omlouvá, oni říkají: „Ježiši, dobrý, no, tak se pokadila, tak jsme ji převlíkli, osprchli a je zase čisté miminko.“ Takže to je takové, že opravdu tady ta škola, nejenom učitelé, ale i paní ředitelka, je fakt supr, to zacházení.
Další zkušenosti:
Andrea oceňuje lidský přístup pedagogů, kteří epilepsii neberou jako problém.
Petra byla s přístupem pedagogů spokojená.
Michaela má zkušenost s rozdílným přístupem učitelů k dětem s epilepsií.
Lenka je velice spokojená se změnou školy, její syn v ní roste.
Petra36 si myslí, že v normální třídě by byl její syn nešťastný.
Irča vytvořila učitelům notýsek s návodem „Co dělat, když…“.
Petr K mluvil o tom, jak byl proces získávání asistenta náročný.
Pro Martina bylo náročné hledání vhodné střední školy pro jeho syna.
Dceru Míšipodhradí při záchvatu učitelé odnesli do soukromí.
Lucie vnímá nařízení o schválení podání léku lékařem v případě záchvatu jako neprospěšné.
