Zpět na Sociální služby

Jarek hovořil o své dobré zkušenosti s terapeutkou s psychosomatickým přístupem.


Jarek

  • Věk dítěte v době rozhovoru: 4 roky
  • Věk dítěte v době diagnostikování nemoci:  1,5 roku
  • Věk rodiče v době rozhovoru:  44, 31 let

Textová verze


P: Vlastně hned, jak to začalo, po tom prvním záchvatu, tak jsem kontaktoval jednu paní doktorku, psychosomatičku, od které jsem kdysi četl nějakou knížku, která mě velmi oslovila. A tak jsem prostě zkusil zavolat. Našel jsem si ji na internetu, popsal jsem jí náš problém. Tak nás hned objednala. Škoda, že prostě známí, co tam to…, tak říkali, že dva roky se k ní nemůžou dostat. Tak nějak ji to zaujalo, že nás objednala. Takže jsme tam se synem chodili a ta nám hrozně moc pomohla. Nejdřív pracovala hezky s ním, s námi. Byla to taková jako rodinná terapeutka a psychosomatička dohromady. A když byl potom syn v nemocnici, tak jsem tam jezdil sám. Jsem to s ní pořád všechno probíral. A ona nám radila. Různé možnosti. A hodně nám pomohla i v období Vánoc, kdy my jsme prostě… I v té nemocnici to nikam nespělo. Pořád byly záchvaty, už měl nějaké čípky. Fakt nejdrsnější léčbu, co mohl mít, a to taky nepomáhalo. Tak jsme říkali, že jediné, co on potřebuje, je ta máma. Tak jsme si říkali, že si ho vezmeme i na revers domů. Že to prostě nemá cenu. A že ty Vánoce jsou taková dobrá k tomu příležitost. Ale ona nám to rozmluvila. Nebo oni nám v té nemocnici nabízeli, že nám ho pustí na propustku, na ty Vánoce, na ty 2 dny. Vlastně na 1 noc. A to my jsme nechtěli, protože jsme si nedovedli představit ho tam zase vézt zpátky. Do té nemocnice. A ona říkala, že to není úplně špatné. Že se to takhle dělá u dětí, které jsou třeba dlouho v ústavní péči nebo tak. Že jdou domů jako na zkoušku, aby si postupně zvykaly na to prostředí. Tak jsme teda na to přistoupili, Jindrovi jsme to dopředu řekli, že teď jedeme teda domů, ale že se vrátíme.

T: Já bych se chtěla zeptat, co s vámi zkoušela anebo co vám poradila?

P: Tak třeba jedna z těch věcí, co hodně pomohla, to teda bylo spíš se sestrou… Ale myslím, že i od ní, jako od té psychosomatičky, to trošku vzešlo. Možná to bylo se ségrou a ona nás v tomto podpořila, že to je dobré, že se to takhle dělá. A nějak jsme to rozvinuli. Vlastně jsme personifikovali ty záchvaty. Nejdřív jsme říkali, že přichází pan záchvat. Pak nám to přišlo moc vznosné, tak jsme to přejmenovali na mizera, mizera záchvat. Protože syn věděl několik sekund dopředu, že ten záchvat přijde. A tak jsme prostě zkoušeli ho zahánět. „Už jde? Pojď, zaženeme ho. Běž pryč.“ A nejdřív jsme to říkali my, pak to říkal i on a někdy se nám opravdu zdálo, že se nám podařilo ten záchvat odvrátit. Že prostě nepřišel. Že on cítil, že jde, tak řekl: „Už jde.“ Tak jsme ho začali zahánět. Jako myslet na to. Nebo i verbálně ho zahánět. A on nepřišel. Anebo jsme pak, to byl potom duben, on se zase začal počůrávat v té nemocnici, protože jenom ležel na kapačkách. Nechodil. Tak mu dávali pleny, se s ním nemazali. Tak se počůrával. Takže jsme řešili skoro rok potom, když byl doma, tak se to… Přitom už byl bez plen dávno, i v noci. Když šel do té nemocnice. Takže taky jsme řešili i to počůrávání. A to jsme vymysleli – zase jsme to personifikovali jako počůránka. A to nám právě říkala ta psychosomatička, že nemůžeme mu říct: „Ty ses počůral. Je to tvoje vina.“ Ale: „Ten počůránek. On zase přišel a zase tě počůral. Pojď, budeme spolu bojovat proti němu.“ Jsme spojenci proti někomu jinému, který mu dělá to počůrávání. Stejně tak, jako jsme se mohli na něj zlobit „Ty máš zase záchvat“, tak se můžeme zlobit „Ty ses zase počůral“. Ale: „On zase přišel ten mizera záchvat a zase přišel ten mizera počůránek.“ No, a potom jsem vymyslel, jsem udělal takovou tabulku – pondělí, úterý, středa, čtvrtek… A vždycky, když jsme toho počůránka zahnali, když se jako nepočůral tu noc, tak jsme si tam nalepili samolepku. On si hrozně rád nalepoval samolepky. A potom, když měl třeba celý týden samolepek, tak byla nějaká větší odměna, co si vybral, nebo banán v čokoládě nebo autíčko nebo něco prostě. To mám někde ještě schované. A když teda přišel počůránek, tak se tam nenalepila nálepka, ale udělal se tam křížek. Že jako se v noci počůral. A měli jsme to po měsících. Ze začátku samozřejmě převažovaly ty křížky. A pak jsme dělali skóre po těch měsících. A bylo krásně vidět, jak se to proměňovalo. Pak třeba byl jenom 1 křížek za týden. A pak byly třeba 2 nebo 3 křížky za měsíc. Takže to je taky taková věc, s čím nám poradila, pomohla. Taková jako konkrétní. Jinak samozřejmě jsme probírali všechno. Probírali jsme ty Vánoce. Vlastně tyhlety zkušenosti. I tu interakci s druhým dítětem. Ale tohle jsou takové konkrétní věci, které se dají. Jinak to byly spíše rozhovory nebo tipy nebo i příběhy, která ona vyprávěla, zase třeba s těmi jinými pacienty. Tak to nám taky pomohlo. Proto jsem si říkal, že tady ten projekt by nám býval třeba taky pomohl, kdybych se mohl na něj někde podívat. Proto jsem s tím souhlasil, že to pošleme dál.

T : My jsme za to moc rádi. A vy jste k ní chodili i normálně na rodinnou terapii, že?

P: Vlastně ne. Nebo jako jo. Taky jsme to řešili. Ale vlastně jsem ji kontaktoval kvůli té epilepsii. A to jsme tam začali chodit kvůli synovi. Potom samozřejmě, že se tam… Protože to s tím souvisí. Ona to ví. V nemocnici to neví. A my jsme taky věděli,  jaké je klima v té rodině. To samozřejmě souvisí se zdravím těch dětí. Takže se tam řešilo i to. Řešily se tam nějaké i partnerské věci, které ale – jak říkám – v tu dobu šly do pozadí dost. Potom jsme se stmelili nad tím. Ale možná to bylo i díky ní. Nevím. Asi před rokem zhruba jsme to – nebo možná rok a půl už – ukončili s tím, že syn z jejího pohledu byl prostě… A ona taky nám dala tady to vysvětlení vůbec se vznikem té epilepsie. Takže ten psychický šok z toho pádu. Z těch pár sekund, co člověk letí dolů. A i s tím odžitím nebo znovuprožitím, jak spadl z té židličky. Na to už jsme si přišli sami. To už nám jenom potvrdila. Pak říkala, že z jejího pohledu to bylo uzavřené, takže jsme to skončili. A někdy si říkám, že jsme ji asi potřebovali. Skvělá paní, opravdu.


Další zkušenosti:

Eva měla dobrou zkušenost s ranou péčí.

Jiřího syn využíval odlehčovací služby, ale překážkou byla velká vzdálenost od místa bydliště.

Kateřina měla zkušenost s azylovým domem.

Katka hovořila o tom, proč psychologa vyhledala a jak jí pomáhá.

Irena oceňovala, když jí psychologové nabídli podporu. Měla zkušenost i s konstelacemi.

Jarek hovořil o své dobré zkušenosti s terapeutkou s psychosomatickým přístupem.

Martin Král hovořil o tom, proč psychologa nevyhledal.

Míšapodhradí vnímala, že sezení s psychiatričkou nenaplňovalo její očekávání.

Míšapodhradí popsala, jakým způsobem využívají služby neziskové organizace pro lidi s epilepsií.