Alena prošla na začátku 90. let složitou cestou k diagnóze lymeské borreliózy, během které byly její přibývající a stále závažnější zdravotní problémy dlouho přisuzovány jiným příčinám.

---

Alena

• Věk v době rozhovoru: 57 let
• Věk v době diagnostikování: 30 let
• Absolvovaná léčba: standardní antibiotická, alternativní, doplňková

• Zobrazit celý profil

Textová verze

P: Začalo to asi tak v roce 1992, kdy jsem, dejme tomu, pociťovala příznaky, jako kdyby chřipky – to znamená onemocnění horního dýchacího systému a teploty, které s tím byly provázány. A protože tenkrát, jako i dnes, znovu jsem běhala, a to závodně – to znamená, zúčastňovala jsem se zejména krajských závodů a také jsem běhala v družstvu –, tak to, že jsem postupně onemocněla, tak to bylo mnohem dřívější, co se týče těch pocitů, že nemůžu běhat, že jsem nějak nemocná. No, možná jiní lidi by si to tak rychle nevšimli tak jako já. A teda začínalo to těmito příznaky a nemohla jsem se toho zbavit.  Hodně výrazná byla také bolest krku a pamatuju si, že i brzy mě začal bolet, velmi mě začal bolet zátylek. Čili ztuhnutí na zátylku a bolest. A pak, protože se na chřipku nic nedává, to se musí vyležet, takže v klidu anebo… Pak už to dlouho trvalo, tak jsem se normálně zapojila do života. Běžné…

T: Běžně jste žila doma s tím chviličku?

P: Možná jo, asi jo, pár dnů. Si řeknu, člověk že to vyleží nebo že si dá klid od běhání. A ono to prostě pokračovalo dál. A pak to začalo tím… Takové ty už, dejme tomu, bolesti se objevily, první v pravém ramenním kloubu. Bylo to proto, že ten ramenní kloub byl kdysi velmi poškozený, streptokokovou nákazou. Takže tam to začalo první a pak to postupovalo dolů, po těch velkých kloubech, postupně od toho ramene až dolů, chytly se k tomu ty kyčle, kolenní klouby, dolů a nakonec i drobné kloubičky na těch rukách. Postupně mě začaly bolet klouby všechny teda. Ale nebyly to jenom klouby, postupně začaly bolet i svaly. Takže došlo to až do takového stavu, kdy jsem měla už tak strašně citlivé svaly a bolesti těch svalů, že jakýkoliv dotyk nebo ležení nebo sedění bylo utrpení. Ale to bylo až po, dejme tomu, měsících. A takhle to začalo, k tomu se přidávaly různé další potíže, jako třeba s močením, často jsem chodila na záchod. To jsem nevěděla ještě, že mám zánět ledvin do toho. A přidávaly se i záněty jednotlivých orgánů. Ale pořád jsem nechápala, co se děje. Šla jsem ke sportovnímu lékaři a tam jsem teda chodila už častěji, protože se nic nelepšilo. A u toho sportovního lékaře závěr byl, že to mám ze sportu, pravděpodobně, protože oni na nic nedošli. Ještě ty, dejme tomu, parametry nebyly tak zhoršené, aby se prokázalo, že to je nějaké závažné onemocnění. A tak to pokračovalo dál, já jsem chodila do práce a přestala jsem teda s tím sportem, protože už to ani nešlo. Byla jsem strašně unavená. Ta únava k tomu se přidružila docela na začátku a  stupňovala se. Takže únava, ty stupňující se bolesti, bolesti pohybového aparátu, bolesti v krku, dejme tomu, neustálá rýma a tak dále. A teploty. Jenom sedmatřicet, sedmatřicet jedna dva. Víc ne. Takže takový zánětlivý proces, byl v celém těle postupně. Taková bolestivost, únava strašná. Takže se to pořád řešilo na tom sportovním – tam k ničemu nedošli. Mám tam takovýto svazek, co všechno asi vyzkoumali. No, a potom to bylo tak, že jsme měli známé v krajském městě, tak jsme poslali nějaké vzorky… Nebo byla jsem tam na vyšetření a vzali mi nějaké vzorky a zjistili, že mám vytvořené protilátky proti jadérkovému antigenu. A posléze na reakci, že mě strašně bolely ty svaly, tak mi vzali i část kůže se svalem a – tady mám ještě dodnes jizvu – zjistili mně, jestli nemám nějaké imunitní reakce, autoimunitního… teda imunitního systému, autoimunitní reakce. A to už mě vzali na pozorování do nemocnice a tam zjistili tedy na základě tady tohoto štěpu, který mně vzali, že mám protilátky proti příčně pruhovanému svalstvu. Tak už jsem měla dvojí protilátky, autoprotilátky, už to bylo podezřelé, a jinak nezjistili nic. To, že jsem měla tenkrát zánět ledvin, to oni vůbec nebrali v úvahu.

T: Neřešili to?

P: Neřešili. Já jsem chodila každou chvíli na záchod. A ono to nebylo jenom to, bylo toho víc, ale asi ty parametry nebyly nějak vysoké. To víte, já sem sportovkyně a já sem byla pořád zdravá. A najednou postupné zhoršování, nebylo tak výrazné. Ty změny. A tak nic, byla jsem propuštěna. Ale to už – jestli můžu ukázat, jak sem chodila na konci toho propuštění – se vůbec nic nezlepšilo, naopak zhoršilo. A – jestli můžu ukázat – tak já jsem normálně takhle potom chodila, protože mě tak strašně bolely nohy a klouby, že ta chůze mně dělala potíže. Všechno prostě.

T: Jak jste snášela psychicky, vy, jako velká sportovkyně, to, že ten život se takhle během pár týdnů úplně změnil? To, co vás nabíjelo, dělalo vám radost, tak najednou nešlo?

P: No, to bylo hrozné. To nelze vyjádřit. Já už si to ani nepamatuju, ale vím, že s tím, jak byl člověk strašně unavený, nevěděl, co mu je, tak i ta psychika se strašně zhoršila. Pomáhal mně partner, který tenkrát opravdu mně velmi pomáhal a po známých se mně snažil zjistit, co mně je, a léčit, ale nebylo zatím co. A tak tedy jsem, myslím, pokračovala v tom  krajském městě potom. Protože mě propustili, jako že teda nic se neděje, že mi nic nezjistili. A tedy už si mě vzali do ruky na oddělení pracovního lékařství. Protože tenkrát jsem ozařovala destičky a dělala ELISA metody a mohlo se tam něco změnit, v chromozomální výbavě a tak dále. Takže šla jsem na vyšetření chromozomů, to bylo v pořádku. To už bylo tak po, opravdu, šesti sedmi měsících tady těchto potíží. A jednu paní doktorku na tom pracovním lékařství, kde jsem také ležela, napadlo, aby mně vzali vzorek a poslali ho na infekční, jestli náhodou tam není něco. Něco. A na tom infekčním už dělali rozbor na borreliózu. To znamená, protilátky proti Borrelie burgdorferi. A tam jsem je měla teda vysoké. Takže to bylo jediné, co zjistili – že tady ty protilátky mám vysoké. A tak tady ty doktory napadlo, co když to je lymeská borrelióza.