Pavlínin syn bral vadu svého sluchu jako přirozenou součást života a byl velmi společenský.
T: Jak sám syn o svojí vadě sluchu mluví? Jak to vnímá, co myslíte?
P: No, občas toho jakoby využívá, třeba říká, že neslyší, když nechce zrovna poslouchat. Povídá „mám vadu sluchu, neslyším.“ Ale sluchadla bere jako přirozenou součást, dokonce teď napodruhé už si je i vybral sám, červená se mu moc líbila, on má rád hasiče, tak si vybral svoji barvu, červená s modrým háčkem. Takže se mu i líbí, těšil se na ně, bere to jako svoji součást, prostě špatně slyší, tak nosí sluchadla, která mu pomáhají.
T: Setkala jste se někdy s tím, že by třeba děti na něho reagovaly tak, že je jiný, anebo celkově okolí? P: Tak, syn má takovou povahu, je hodně komunikativní a společenský, nemá problém se seznamovat. To se občas stávalo spíš, když byl menší, tak se děti ptaly, co to má, koukaly, tak jsme jim to zběžně vysvětlili. Ale ony ty malé děti v tomto věku to ještě berou, a když řeknete, že má syn sluchadla, protože špatně slyší, tak ok, v pořádku a hrají si dál, nikdy se nad tím nějak víc nepozastavovaly nebo nevyčleňovaly ho kvůli tomu.