Rita: A právě, když jsme začli dělat tady ten domeček, tak jsem si najednou uvědomila, co to znamená prostor. Protože ho mám ráda, ten velkej, tak prostě najednou bych to byla všecko roztáhla ještě víc, no. A teď kam schody, kam komín, kterej je potřeba mít. No a uvědomila jsem si, že to je věda, kterou bych, jako, že to není jenom, že to je snad i – sice ušít šaty je důležitý, protože nesmí to škrtit, musí to trošku toho člověka reprezentovat, a že dům je něco podobnýho. Musí taky bejt na tělo, musí se vám tady dobře žít. Nesmíte vo nic zakopávat. Musíte mít světlo, musíte mít teplo a ten prostor právě, kterej má moc, protože já si myslim, protože žiju někde v těch obrovskejch pláních, že to zřejmě ovlivní toho člověka, kterej se narodí v tom znamení. Že jako, vůbec teď jsem byla nedávno u jedněch známých v paneláku a uvědomila jsem si, že už bych nechtěla do toho, že to je.

Marie I.: Stísněnej prostor.

Rita: No, že to je.

Marie I.: No, mám ráda, taky mám ráda.

Manželka by raději měla nějakej domek. My máme shodou okolností, jsme koupili půlku takovýho domu, kde je 6 bytů, tam že mají dcery byty a tak dál, ale prostě já jsem spíš jako ten bytovej typ jako a manželka, ta je zvyklá z domu, tam jako na dům, jo. Což že je jedna z těch třecích ploch třeba jako, jo. To tak když se na to ptáte. Takže jako já jsem osobně spokojenej, protože já když potřebuju jít ven, tak vypadnu, jo. A mám, můžu si dělat cokoliv. Něco jinýho je, když má něco pomáhat tchýni. Nejde o to, že bych jako nechtěl, ale mně vadilo to, že furt mít v hlavě, co je potřeba udělat. Protože ten dům potřebuje neustále něco, jo. Když je velká zahrada, potřebuje neustále něco. A mě to psychicky jako takhle vadí. Jo, vždyť klidně půjdu na celý víkend ke kamarádovi nebo tak a pomáhat mu na stavbu. To beru, ale když skončím, tak skončím a nemám starost, co dál.

Když jste přišla tady do domova důchodců, jak se vám změnil život?

Tak tam, když jsem byla sama na baráku, sama, tak to bylo starostí moc. A tady už ne, tady su bez starostí, že.

Bez starostí.

Tady mám všecko. Tady mně nic nechybí, no.

Takže je to dobrý? Lepší je to?

No, ja, to je lepší. Já bych nemohla vůbec bejt na baráku, jak jsem byla. Vůbec.

Jo. Nezvládala byste to?

Ne. Nemůžu to tady zvládnout, ne, tak na baráku. To víte, když je barák, tak máte pořád něco kolem baráku, musíte dělat a v zimě, že sněhu a všecko. Kdepak bych to mohla udělat, nic. Vůbec to nešlo. To bylo východisko, že už jsem se sem dostala. To bylo, protože mně napřed jedno koleno. Pak když jsem se sem dostala, přišlo druhý koleno. A tak. (…) No, musela jsem jít sem, protože jsem onemocněla, tak co jsem měla dělat, nemohla jsem zůstat na baráku.

A chtělo se Vám.

Jo, jo. Protože my jsme tady měli podanou žádost, jenomže manžel umřel, ten měl 86 roků, když umřel, ja a on umřel, tak co? Já jsem nemohla na baráku zůstat už, tak jsem byla ráda, že jsem se sem dostala.

Byla jste ráda.

Ráda. A tak su ráda, že su tady.

Jsu schopná jako se o sebe postarat sama. Horší bude, nebo bylo by horší, až nebudu moct třeba jako že. Tak to bude něco jinýho, no. Ale já si pořád říkám, až tady na to nebudu stačit, no tak to prodám a půjdu někde do bytu a. Jo? A zase třeba člověk jako si nějak finančně pomůže, no. Ale zatím mě to tady baví jako, no. Tak já počítám s tím, že to jednou jako třeba budu muset ten barák prodat, až na něj nebudu stačit. Tak jako. Fyzicky až na něj nebudu stačit, jo? Jinak o tom mladší dcera řikala: „Ať tě ani nenapadá!“. (Smích). Protože oni vidí, že jsu tady spokojená a pořád, že mám co dělat, a že nesedím jak někteří.

Tak jako, já se dokážu ještě o sebe postarat jakž takž, ale když jsou lidi třeba a děcka je odhrnou, dají je třeba do domova důchodců, a to je to nejšpatnější. To je ta největší rána pro ty lidi a největší bolest, jak ty starý lidi zasáhnou a to je to nejpodlejší od těch dětí, to já si nedovedu představit. Děti moje taky říkaly „Taťko kdyby něco, tak bys šel k nám bydlet a tak.“. Já říkám „Ne, dokaď můžu, budu tady mezi svýma lidima, mezi svýma sousedama a mezi všima, dokaď to půjde. Až to nepůjde, tak nebudu na obtíž ani vám, dáte mě někam do domova důchodců a ne takhle. Dokaď budu moct, to se tam přihlásím sám, že jo. Ale vám nebudu na vobtíž, dovedu se postarat i na to stáří o sebe.“. Ale zatím je to ideální a bojuju s tím tady takhle se sousedkama, se sousedama, s kamarádama, s přáteli, s dětima, to člověka starýho naplňuje. Ale to neuznávám, jak ty děti dají ty starý rodiče do domova. To je nejpodlejší, oni to dávají sice v televizi, už jsem to taky viděl a četl, jo, že potom jdou za těma rodičema čistě jenom pro ten důchod. Tak se to říká, to je krutý. Moje děcka nepřijdou ani jednou nechcou peníze. Ne. Dám jim, samozřejmě, jsou svátky, jsou vánoce, děti všecko, jo, ale že by přišli „Taťko dej.“, ne. Ne, tak jsem si je nevychoval, ale to je právě to nejkrutější, že je, svý rodiče, odstavijou, to je to nejpodlejší, to je krutý, to člověka tak zasáhne, že ten člověk potom začne tak chřadnout až to nepřežije.

Mně tedy to připadá, že je to velké privilegium, že jako mohu samostatně, že nejsem na nikom přímo závislá, že kdybych chtěla, tak více méně se o sebe postarám, no. A mně pomáhají ty děti a ti vnuci, takže mám tuhle velkou výhodu.

A jak často se s nimi vídáte?

No, tak my bydlíme tady, ale máme takové pravidlo, že když jdeme, já jdu k nim, tak zaklepu vždycky. Oni když jdou sem, zaklepou, abychom, tak hlavní pravidlo je, abychom neobtěžovali jeden druhého, nebo abychom zachovávali soukromí. Tak já třeba, já je tedy, v čem je strašně otravuju, to je počítač (smích), práce na počítači a nebýt jich tak bych asi. No, zrovna teď jsem měla problém, takže s tim, to mám pocit že, ne no oni nikdy, jsou jaksi velice hodní a nikdy se nezatváří třeba nevrle. To musim říct nikdy. Ale říkám si, když mě slyší dolu po těch schodech, tak že jim naskakuje kopřivka, co zas babička provedla s počítačem (smích). No, na druhé straně je to pro mě takový určitý pocit zadostiučinění, že alespoň něco jsem pochopila a že takhle běžně ho mohu používat a stejně tak je to s mobilem.