Bydlení

Bydlení

Bydlení

S účastníky našeho výzkumu jsme se bavili o tom, jak jsou spokojení s místem, kde žijí, o tom, zda učinili v bydlení nějaké změny a s kým domácnost sdílejí. Většina seniorů žila ve vlastních domovech, mluvili jsme ale také s lidmi, kteří se přestěhovali do domovů pro seniory, někteří bydleli společně se svými dětmi nebo jinými příbuznými.

Účastníci výzkumu potřebovali, aby prostředí, ve kterém žijí, odpovídalo jejich potřebám. Pro některé to znamenalo mít dostatek prostoru, klidu, soukromí nebo bezpečí. Pro pana Bořivoje bylo důležité, aby měl byt přizpůsobený svým koníčkům a měl okolo sebe své sousedy.

Paní Rita hovoří o tom, že je důležité, aby se člověku v jeho domově dobře žilo.

Rita: A právě, když jsme začli dělat tady ten domeček, tak jsem si najednou uvědomila, co to znamená prostor. Protože ho mám ráda, ten velkej, tak prostě najednou bych to byla všecko roztáhla ještě víc, no. A teď kam schody, kam komín, kterej je potřeba mít. No a uvědomila jsem si, že to je věda, kterou bych, jako, že to není jenom, že to je snad i – sice ušít šaty je důležitý, protože nesmí to škrtit, musí to trošku toho člověka reprezentovat, a že dům je něco podobnýho. Musí taky bejt na tělo, musí se vám tady dobře žít. Nesmíte vo nic zakopávat. Musíte mít světlo, musíte mít teplo a ten prostor právě, kterej má moc, protože já si myslim, protože žiju někde v těch obrovskejch pláních, že to zřejmě ovlivní toho člověka, kterej se narodí v tom znamení. Že jako, vůbec teď jsem byla nedávno u jedněch známých v paneláku a uvědomila jsem si, že už bych nechtěla do toho, že to je.

Marie I.: Stísněnej prostor.

Rita: No, že to je.

Marie I.: No, mám ráda, taky mám ráda.

Profil:

• Jméno: Paní Rita
• Věk v době natáčení: 73 let
Zobrazit celý profil

I když někteří lidé zůstali na stáří v domě nebo bytě, ve kterém prožili většinu života, část z nich se odstěhovala jinam. Několik lidí se přestěhovalo na vesnici, aby byli více v přírodě, jiní si koupili menší byt, protože by se o dům nezvládali starat. Museli se seznámit s novými lidmi a poznat nové prostředí. Eva a Arnošt se v důchodu konečně mohli usadit, dokud pracovali, hodně se stěhovali kvůli práci. V rozhodování o tom, kde budou lidé bydlet, hrál často roli postoj jejich partnerů, zdravotní stav nebo finanční situace. Pan Jan B. by si ještě rád postavil dům, ale jeho žena s tím nesouhlasí. Paní Alena by zase ráda bydlela v domečku, ale její manžel je nemocný a nemohou tedy nové bydlení zařizovat.

Pan Radek rád žije v bytě, se kterým není tolik starostí jako s domem, ten by však preferovala jeho žena.

Manželka by raději měla nějakej domek. My máme shodou okolností, jsme koupili půlku takovýho domu, kde je 6 bytů, tam že mají dcery byty a tak dál, ale prostě já jsem spíš jako ten bytovej typ jako a manželka, ta je zvyklá z domu, tam jako na dům, jo. Což že je jedna z těch třecích ploch třeba jako, jo. To tak když se na to ptáte. Takže jako já jsem osobně spokojenej, protože já když potřebuju jít ven, tak vypadnu, jo. A mám, můžu si dělat cokoliv. Něco jinýho je, když má něco pomáhat tchýni. Nejde o to, že bych jako nechtěl, ale mně vadilo to, že furt mít v hlavě, co je potřeba udělat. Protože ten dům potřebuje neustále něco, jo. Když je velká zahrada, potřebuje neustále něco. A mě to psychicky jako takhle vadí. Jo, vždyť klidně půjdu na celý víkend ke kamarádovi nebo tak a pomáhat mu na stavbu. To beru, ale když skončím, tak skončím a nemám starost, co dál.

Profil:

• Jméno: Pan Radek
• Věk v době natáčení: 67 let
Zobrazit celý profil

Dalším důležitým aspektem při výběru bydlení bylo to, zda se o sebe a svou domácnost participanti dokázali postarat sami. Práce okolo domu bývala pro participanty leckdy velmi náročná, a proto se někteří z nich rozhodli přestěhovat do domovů pro seniory. I lidé, kteří zatím bydleli ve vlastním domě nebo bytě, uvažovali do budoucna o tom, že kdyby byla situace dále neúnosná a nezvládali by péči o sebe nebo o domácnost, zažádali by o místo v domově pro seniory nebo domově s pečovatelskou službou. Nechtěli totiž zatěžovat svoje děti, které by o ně jinak pravděpodobně musely pečovat. Další variantou bylo pořízení si menšího bytu, o který by se zvládli postarat.

Paní Marie D. už sama nezvládala péči o domácnost, přestěhovala se do domova pro seniory, kde jí nic nechybí.

Když jste přišla tady do domova důchodců, jak se vám změnil život?

Tak tam, když jsem byla sama na baráku, sama, tak to bylo starostí moc. A tady už ne, tady su bez starostí, že.

Bez starostí.

Tady mám všecko. Tady mně nic nechybí, no.

Takže je to dobrý? Lepší je to?

No, ja, to je lepší. Já bych nemohla vůbec bejt na baráku, jak jsem byla. Vůbec.

Jo. Nezvládala byste to?

Ne. Nemůžu to tady zvládnout, ne, tak na baráku. To víte, když je barák, tak máte pořád něco kolem baráku, musíte dělat a v zimě, že sněhu a všecko. Kdepak bych to mohla udělat, nic. Vůbec to nešlo. To bylo východisko, že už jsem se sem dostala. To bylo, protože mně napřed jedno koleno. Pak když jsem se sem dostala, přišlo druhý koleno. A tak. (…) No, musela jsem jít sem, protože jsem onemocněla, tak co jsem měla dělat, nemohla jsem zůstat na baráku.

A chtělo se Vám.

Jo, jo. Protože my jsme tady měli podanou žádost, jenomže manžel umřel, ten měl 86 roků, když umřel, ja a on umřel, tak co? Já jsem nemohla na baráku zůstat už, tak jsem byla ráda, že jsem se sem dostala.

Byla jste ráda.

Ráda. A tak su ráda, že su tady.

Profil:

• Jméno: Paní Marie D.
• Věk v době natáčení: 86 let
Zobrazit celý profil

Paní Denny říká, že pokud se už nebude moci starat o svůj dům, pořídí si v budoucnu menší byt.

Jsu schopná jako se o sebe postarat sama. Horší bude, nebo bylo by horší, až nebudu moct třeba jako že. Tak to bude něco jinýho, no. Ale já si pořád říkám, až tady na to nebudu stačit, no tak to prodám a půjdu někde do bytu a. Jo? A zase třeba člověk jako si nějak finančně pomůže, no. Ale zatím mě to tady baví jako, no. Tak já počítám s tím, že to jednou jako třeba budu muset ten barák prodat, až na něj nebudu stačit. Tak jako. Fyzicky až na něj nebudu stačit, jo? Jinak o tom mladší dcera řikala: „Ať tě ani nenapadá!“. (Smích). Protože oni vidí, že jsu tady spokojená a pořád, že mám co dělat, a že nesedím jak někteří.

Profil:

• Jméno: Paní Denny
• Věk v době natáčení: 66 let
Zobrazit celý profil

Kdyby se o sebe pan Michal nedokázal postarat, šel by raději do domova důchodců, aby nezatěžoval svou rodinu.

Tak jako, já se dokážu ještě o sebe postarat jakž takž, ale když jsou lidi třeba a děcka je odhrnou, dají je třeba do domova důchodců, a to je to nejšpatnější. To je ta největší rána pro ty lidi a největší bolest, jak ty starý lidi zasáhnou a to je to nejpodlejší od těch dětí, to já si nedovedu představit. Děti moje taky říkaly „Taťko kdyby něco, tak bys šel k nám bydlet a tak.“. Já říkám „Ne, dokaď můžu, budu tady mezi svýma lidima, mezi svýma sousedama a mezi všima, dokaď to půjde. Až to nepůjde, tak nebudu na obtíž ani vám, dáte mě někam do domova důchodců a ne takhle. Dokaď budu moct, to se tam přihlásím sám, že jo. Ale vám nebudu na vobtíž, dovedu se postarat i na to stáří o sebe.“. Ale zatím je to ideální a bojuju s tím tady takhle se sousedkama, se sousedama, s kamarádama, s přáteli, s dětima, to člověka starýho naplňuje. Ale to neuznávám, jak ty děti dají ty starý rodiče do domova. To je nejpodlejší, oni to dávají sice v televizi, už jsem to taky viděl a četl, jo, že potom jdou za těma rodičema čistě jenom pro ten důchod. Tak se to říká, to je krutý. Moje děcka nepřijdou ani jednou nechcou peníze. Ne. Dám jim, samozřejmě, jsou svátky, jsou vánoce, děti všecko, jo, ale že by přišli „Taťko dej.“, ne. Ne, tak jsem si je nevychoval, ale to je právě to nejkrutější, že je, svý rodiče, odstavijou, to je to nejpodlejší, to je krutý, to člověka tak zasáhne, že ten člověk potom začne tak chřadnout až to nepřežije.

Profil:

• Jméno: Pan Michal
• Věk v době natáčení: 62 let
Zobrazit celý profil

Protože někteří senioři chtěli zůstat ve svém domácím prostředí a zároveň pro ně byla péče o domácnost náročná, využívali ošetřovatelské služby nebo pomocné síly. Paní Marta si například pronajímala zahradníka a také slečnu, která jí pomáhala s osobní hygienou a částečně s úklidem. Díky tomu mohla zůstat doma. Panu Milošovi život v jeho vlastním bytě usnadňovala donášková služba, která mu nosila obědy. O některé účastníky našeho výzkumu se starali rodinní příslušníci.

Paní Marie F. by ráda zůstala co nejdéle doma, pokud by bylo potřeba, přemýšlela by spíše o ošetřovatelce než o domově pro seniory.

Když si představujete svoji budoucnost. Jak ji vidíte?

No, jako si ju moc raději nepředstavuju, protože moc dobře ne, ale řikám si, že dokuď to takhle jde, tak že jeden druhýmu pomůžeme. A když bych třeba nemohla už vůbec, tak jsem si říkala, že bych pak šla do toho hospice nebo co. V tom domově důchodců nebo, to se mi moc nechce. Dokud nebudu muset, tak raději si to představuju, že teda jsme doma, i když už to třeba bude těžší, nebo nebude to na sto procent nebo nebude takovej úklid, anebo nesplnijou se všechny podmínky, co se spíš dělaly, ale raději jako co nejdýl vydržet ve svým doma. A když teda bych potřebovala obsluhu, tak já nevim, asi existuje jako nějaká charitní služba, že třeba dojíždijou a píchají injekce a takový. Anebo nějaká ošetřovatelka, ale to jsem se neptala, jak to je nebo jak se to platí. Nebo, zase já mám asi jenom jedenáct tisíc důchodu, takže jak by se platilo. Nebo podle toho, jak by to třeba byl dobrej domov, ale ten je jenom pro určitou nemoc třeba, ale oni řikaj, že se platí třeba dvacet tisíc. Jo, že já nevím, jak by to bylo. Tak třeba by to doplácel stát nebo jako určitě by se musel zanechat ten důchod a jak by to postačovalo, to nevím.

Profil:

• Jméno: Paní Marie F.
• Věk v době natáčení: 71 let
Zobrazit celý profil

Lidé, kteří žili v domovech pro seniory, hovořili o tom, jak se jim zde žije. Svěřovali se nám, že i když bylo prostředí domova pro seniory hezké nebo nové a byli zde celkově spíše spokojení, chyběly jim některé činnosti, kterým se věnovali doma, jako je práce na zahradě nebo chování domácích zvířat. Chyběl jim také dostatečný prostor, sousedské vztahy, nebo něco, čím by se mohli zabavit. Bylo zde také větší riziko sociální izolace (více v sekci Sociální izolace).

Paní Božena mluví o tom, jak se změnil její život po tom, co přišla do domova pro seniory, někdy jí je smutno po práci okolo domu.

Mně se změnil život, až jsem přišla sem. Dokud jsem byla doma a to, tak to jsem měla pořád tu svojí, takový ty svoje zájmy, co jsem si dělala a to. Dokud žil otec, to byl včelař, tak jsem s nim jezdila, pomáhala mu na včelíně a tak. A až pak zemřel, tak už jenom doma v zahradě a tak. Ale já jsem z práce hned zůstala doma a normálně jsem zas žila tak, jak jsem žila, než jsem šla do důchodu.

A jak se vám změnil život, když jste přišla tady?

Tak že už nemám takovej ten výběh. Já jsem byla zvyklá utíkat do zahrady, dát slepicím. Měla jsem deset slepic, dát slepicím. No prostě jak je v takovym rodinným domě práce, tak to. A tady, tady je mně někdy po tym smutno. Protože tady sedím a buď čtu, nebo nevidím moc šít, ale snažím se si aj něco aspoň pozašívat nebo prostě si něco udělat. Ale to už je normální jako takový to staří. To už jinak nic dělat nemůžu.

Ale tu máte kde chodit?

Ano, po tym parku, tady po tym parku chodíme. Tady je pěkný, té zeleně je tam hodně, lavičky jsou všude, tak.

Ale nejsou to ty slepice.

Ne, nejsou tu ani slepice, ani zahrada na prácu, nic takže jenom procházkou.

Jo a to vám chybí, že byste?

A to mně chybělo, chybí no, no možná bych to už ani dělat nemohla všechno, ale přece jenom na to vzpomínám ráda.

Profil:

• Jméno: Paní Božena
• Věk v době natáčení: 84 let
Zobrazit celý profil

Pan Jan by v domově pro seniory uvítal více aktivit a společenského kontaktu.

No, tak to vidím i třeba tady, že lidi jsou k sobě nerudní, tady není, před, já jsem tady jako panu teda šéfovi tady tohodle toho – mně to připadá jak doživotní ainclik (vězeňská cela) s volným výběhem, že. Je to krutý, ale protože tady si lidi nesednou, tady se zpívávalo jednou do tejdne, že si zazpíváme pár lidí. Chodilo nás tam 30, chodí teďka, no, do 10 lidí, že. Teďka se tady, byla tady společenská místnost, jak moc využitá, moc málo že. Sem tam nějaký hry, sem tam se jezdí do jiných zařízení, teďka byli třeba, nebo tak nějak, že? No, ale jinak tady, když vemete v poledne nebo vo půl dvanáctý teď voběd, pak se to zavře a konec, že. Veškeré styky, nějaký málo, ale tady je hodně lidí, který jsou odkázaný na vozejk už, ne? Ty už jsou mimo jaksi, ale s tím chodítkem no, já taky chodím vo berličkách, nedá se nic dělat.

Profil:

• Jméno: Pan Jan
• Věk v době natáčení: 88 let
Zobrazit celý profil

V některých případech participanti nechali svůj byt nebo dům již přepsat na své potomky. Většinou v něm však nadále bydleli. Ve smlouvě měl např. pan Arnošt také to, že se o něj a jeho ženu bude syn v případě potřeby starat. Uvědomoval si také, že musí přijmout to, že bude jeho syn některé věci dělat jiným způsobem než on sám.

Paní Marie B. převedla byt, ve kterém žije, na syna, ten však zemřel a byt zdědila vnoučata.

A byt, bohužel tak to dopadlo, ale já jsem velmi spokojená. Já jsem byla zvyklá, že chci mít pořádek, abych s pokojem žila. Tak jsem ten byt převedla na toho nejmladšího. Kde by mě napadlo, že umře dřív, než já? Tak pak bylo dědictví a zdědily ho jeho děti, syn a dcera. Ty řekli: ten byt bude mít babička do smrti, teprve my potom, my ho nepotřebujem, tak ho prodáme a rozdělíme se o peníze.“. Tak je to všecko v pořádku. Tak já žiju spokojenej život. Nemám strach, co pak dál, co se stane, až zavřu oči (smích), se budou prát.

Profil:

• Jméno: Paní Marie B.
• Věk v době natáčení: 93 let
Zobrazit celý profil

Pokud lidé sdíleli bydlení s dalšími osobami, šlo buď o partnera nebo vlastní děti. Někteří senioři bydleli s jinými příbuznými a paní Vlasta přemýšlela o tom, že by se jí líbilo jako spolubydlící najít nějakou kamarádku, se kterou by mohla trávit čas. Zatím však takovou spřízněnou duši nenašla. Díky soužití s někým dalším si mohli vzájemně pomáhat, někdy měli mezi sebou jasně rozdělené činnosti. Např. paní Kateřina má v domě, ve kterém žije s rodinou syna, na starosti zahradu a slepice. Jedna participantka uváděla, že společné bydlení trochu narušilo vztahy mezi ní a rodinou jejího syna. Po smrti manžela nebo manželky žili někteří senioři sami. Jejich partner jim chyběl také kvůli tomu, že jim během života pomáhal o dům pečovat.

Paní Ivona bydlí se svou rodinou a cení si toho, že si vzájemně zachovávají soukromí a pomáhají si.

Mně tedy to připadá, že je to velké privilegium, že jako mohu samostatně, že nejsem na nikom přímo závislá, že kdybych chtěla, tak více méně se o sebe postarám, no. A mně pomáhají ty děti a ti vnuci, takže mám tuhle velkou výhodu.

A jak často se s nimi vídáte?

No, tak my bydlíme tady, ale máme takové pravidlo, že když jdeme, já jdu k nim, tak zaklepu vždycky. Oni když jdou sem, zaklepou, abychom, tak hlavní pravidlo je, abychom neobtěžovali jeden druhého, nebo abychom zachovávali soukromí. Tak já třeba, já je tedy, v čem je strašně otravuju, to je počítač (smích), práce na počítači a nebýt jich tak bych asi. No, zrovna teď jsem měla problém, takže s tim, to mám pocit že, ne no oni nikdy, jsou jaksi velice hodní a nikdy se nezatváří třeba nevrle. To musim říct nikdy. Ale říkám si, když mě slyší dolu po těch schodech, tak že jim naskakuje kopřivka, co zas babička provedla s počítačem (smích). No, na druhé straně je to pro mě takový určitý pocit zadostiučinění, že alespoň něco jsem pochopila a že takhle běžně ho mohu používat a stejně tak je to s mobilem.

Profil:

• Jméno: Paní Ivona
• Věk v době natáčení: 89 let
Zobrazit celý profil

Lidé také mluvili o tom, že v minulosti se nestávalo, že by děti odkládaly své rodiče do domovů pro seniory a bylo běžné, že se potomci o své staré rodiče starali. Mluvili však také o tom, že je dobře, že nyní existuje více možností, jak situaci řešit. Obecně dobrý postoj měli senioři také k hospicům, ve kterých lidé mohou klidněji prožít konec svého života. Paní Marta, která žila dlouhou dobu v zahraničí, vnímala, že oproti jiným zemím existuje v České republice velká snaha pečovat o seniory. Paní Marie B. říkala, že místo domovů pro seniory by mohly existovat penziony, kde by mohli klidně žít.

Paní Marii B. by se líbilo, kdyby místo domovů pro seniory existovaly spíš penziony.

Nabízí dnešní společnost pro staré lidi to, co potřebují?

Heleďte, jak kde. Já bych řekla, že by. Takhle, já bych řekla, že by měli být takový, ne zrovna domovy důchodců, ale penziony pro starý lidi, kde by si mohli klidně žít, mít tam ten svůj pokojík, samostatnej, jako to maj tady. Ale takovou bych potřebu myslela, aby tam bylo jako víc to společenský takový.

Kde by se mohli setkávat.

No, voni se tu můžou taky, ale já pořád myslím, že to není vono, eště.

Profil:

• Jméno: Paní Marie B.
• Věk v době natáčení: 93 let
Zobrazit celý profil

Lidé hovořili o tom, že starost o jejich dům nebo zahradu patří mezi jejich obvyklé činnosti. Okolo domu museli pracovat a udržovat jej. Někteří lidé měli rádi práci na zahradě, která je dokázala nabít. O dalších aktivitách, kterým se participanti našeho výzkumu věnovali, se dozvíte v sekci Zájmy a aktivity. Někteří lidé museli do domu také investovat své našetřené peníze (viz Finance). Pan Jan B. měl dům ve špatném stavu, jeho zdravotní a finanční situace mu však neumožňovaly bydlení opravit.