Máte dojem, že se vztahy ve stáří nějak změnily?

Ani ne.

A navazujete nějaké nové vztahy?

Bohužel ne. Měla jsem přítelkyni, tady odnaproti, chodily jsme každou neděli na procházku, i ve všední den jsme se sešly. Ona mi umřela. A já už ňák jinej vztah zatím jsem nenavázala.

Jak se navazují nové vztahy ve vašem věku?

Těžko! To už těžko, se starou bábou už nikdo. Ví, že už nikam nemůže na ňáký rajsi chodit, jako jsme chodívali támhle pod Čimický m lesem, půl dne, kdepak to…

Máte třeba potřebu vyhledávat lidi, setkávat se s nimi?

Mně stačí, když jdu do toho kostela, vidím tam ty známý. Když dojdeme v neděli na to kafe, popovídáme chvilku a je mi dobře. Někdy mi ta přítelkyně chybí. V týdnu, že bych mohla s ní chvilku si jít popovídat, ale vono upřímnýho člověka v mejch letech už těžko najdete a ňáký takový planý kecy, to já nemám ráda. Povídat něco tady, ta se vdala, ta se nevdala, ta se rozvádí, to mě nezajímá. Takhle to řeknu, no jo. Možná, že to říkám hrubě, ale.

Změnila se potřeba toho bejt s lidma, během doby co jste v důchodu?  Změnilo se to nějak?

No, víc mi chybí ta přítelkyně, že si nemám s kým jít popovídat. My jsme chodily na procházku spolu, no chybí mi, že umřela, no. Co můžete dělat? A teď už ty vztahy, už tak nenavazujete. Mám tu pod sebou paní, teď je na operaci s kolenem, ta mi nosí noviny ve čtvrtek, abych měla na celej tejden i televizi program. No, tak si chvilku popovídáme, ale to je sousedka, rozumíme se, ale víte, já (potřebuju) ten člověk, s kerým bych mohla jít do kostela, takhle bysme si rozuměly, kdežto vona ne, není to vono. To je jen tak zběžný jak, ale není to.

Není to do hloubky.

Tak, ano!

Jsem pořád mezi lidma, což jsem měl vždycky rád. A takže nemám rozhodně pocit nějakého osamění. Přesto, že třeba pokud bych šel do osobního života, jsem vdovec pátým rokem. Manželka mi zemřela nečekaně, takže už je to jiný život pochopitelně, ale jak říkám, stále jsou tady lidé, na které se člověk může spolehnout, na které se může obrátit a se kterýma se dobře zná. A to je obrovskej bonus pro ten život ve stáří.

Vzpomínal jste manželku, že. Upřímnou soustrast. Změnil se Váš život?

No určitě, to se musí každému určitě změnit, že. A ten začátek zejména byl hodně těžký, zejména protože ta smrt přišla z nenadání, takže to bylo až téměř dramatické. A v zásadě, když jsou tady další příbuzní, že jo, děti to zejména, tak se to pochopitelně snadněji takové okamžiky přečkávají. Takže to určitě byla zatím v životě nejtěžší rána pro mě.

Jak se změnil váš život přechodem do důchodu?

No to bylo tak, já jsem šla o rok dřív do důchodu kvůli otci. Matka zemřela náhle a já jsem měla jít za rok do důchodu. A ten otec jaksi tak psychicky byl na tem špatně a se sesunul a už potom nevěděl, ani čí je a nic a jako takto. A tak tenkrát v osmaosmdesátém roku a tak ta paní doktorka mně radila, že buďto jeho do ústavu, anebo já jako doma, že kolik mám do důchodu. Já říkám: „Rok.“. Tak nějak se to udělá, že? Mně ho bylo spíš líto, že – ho dávat po ústavech a takto. A když říkám Bože můj, chudáku, tož kdoví jak já dopadnu a kdesi cosi. Takže si ho doopatruju, tak takový byl můj odchod do důchodu. Takže já jsem šla o rok dřív, oni mně to teda tenkrát započítávali a já jsem byla teda s ním. On 3 roky přežil matku, čili já jsem odešla a eště jsem ho tři roky opatrovala, než teda zemřel. Tak takový byl můj odchod do důchodu. To jsem toho otce, pravda. Tak to bylo tenkrát jako hrůza, on potom dostal aj rakovinu střev a Alzheimera, já jsem ho si ošetřovala sama. Tenkrát nebylo žádné jak teď, pravda, že ho odvezou a že jako to. Tak já jsem ho měla doma, tak co. Tak tenkrát to byla hrůza. A potom teda zemřel, tak jak když to ze mě spadne teda všechno.

My už jsme se k té oblasti vlastně dostali před chviličkou, je to otázka, jestli jste v životě někoho ztratil a jak Vás to ovlivnilo?

No, tak (pauza), no tak, ztratil, tak jak život šel. Byla to setra, byla to, ja nevim, ta zemřela mladá, jí bylo 14 let, mě 16, takže to bylo v tom. No a pak babička, děda, rodiče ať teda moji, nebo mojí ženy a nakonec teda žena, tím to jako vyvrcholilo. Tam tak nějak jakoby dá se říct, tak se ten čas jakoby zastavil, nebo nevím, jak bych to řekl. Těžko se na to zvyká, no. Jsou momenty, kdy si to člověk ani, jaksi nepřipouští nebo tak nějak mu to jakoby nepřijde, že tak ta skutečnost byla. A to pak, když si to uvědomím v tom rozsahu, tak je to hrozný. Je to špatný. No a v souvislosti s tím se odvíjej další a další věci, že jo. Ať to je ve vztahu, já nevim, k rodině jaksi a dalším a dalším věcem. To záleží na tom jakou má člověk náladu a jak ten splín na něj spadne. To je to. 

Mluvila jste o těch ztrátách. Stalo se vám, že jste ztratila blízké, svého manžela a syna, jak to ovlivnilo váš další život?

No, bylo to smutnější, no. To víte, máte tři děti a toho nejmladšího, na něj nejvíc spoléháte a teď vám odejde.  Furt je mi po ňom smutno, furt ho tu někde vidím, jak. Von tu měl kancelář, proto je to tu tak prázdný. Měl tu kancelář, měl tu šteláře (tzn. police), telefon, počítač, všecko možný. Teď si to odvez jeho syn do svýho domku.

Slovo stáří, no, pro mě jako to byl, řekla bych, taková doba, na kterou jsem se skoro těšila, protože jsem se hodně těšila na vnoučata. Nebo dá se říct, že těším, jako že to prožívám jako jedno z nejhezčích období, ale tím, že mě odešel manžel, téměř před 12 lety, tak to prožívám tak nějak trošku pořád jakoby ve smutku, ale ne v takovym smutku jako, jak bych řekla. Hodně jsme se s manželem na to těšili, na vnoučata, na to, jak budeme s nima si to hezky prožívat, ale i tak bych to prožívala sama jako, protože jsem věřící, tak nějak, tak ho pořád cítím a pořád tak nějak sním, všechno dost jako prožívám, ale jakmile mně přijde nějaká taková zkouška, taková nějaká bolest, tak, ale hlavně, když se to týká teda těch dětí a vnoučat, protože nechcu jako se na ně upínat. Nebo vím, že to, že bych je omezovala jo, že bych. A. Jo, oni jako nechtějí jako, abych já nějak, byla smutná nebo tohle, le teď momentálně to tak nějak je.

Jaký to bylo, když jste ztratila manžela? Pro vás.

No, tak to víte. Bylo to naráz, no. Byl to infarkt, takže to bylo, sice marodil se srdcem, to je pravda, ale nikdo s tim nepočítal, no. Že to bude, bylo to najednou, no. Udělalo se mu špatně a už mu nepomohli. No, to bylo smutný, no. No, to už byly vobě ale už ženatý, syn byl ženatý a dcera vdaná, no. (ticho) No, tak. To je takový. No, bylo mu 57, nebylo to moc a. Dneska už přece zase to zdravotnictví je víc, daleko víc vepředu než před těma dvaceti lety. To už si s timhle vším poradí. Dneska se dávají ty budíky, že jo, a takový to, no. To by bejval potřeboval, no. To ještě nebylo.

Jak se změnil váš život? Potom, co odešel manžel.

No tak přestalo se jezdit. Měli jsme chalupu eště v horách, no, tak sme jezdili tam buď se synem, anebo víc jsem jezdila s dcerou a se zetěm, tak jsme ještě měli tu chalupu. No, tak to byla dost taky zátěž, protože se tam po čtrnácti dněch jezdilo, že jo. No, tak se to tak nějak a vloni jsme ji prodali. Já jsem, hrozně se nám ulevilo, všem. Protože pokaždý jsme tam přišli, něco bylo rozbitýho, něco nefungovalo nebo jednou taky byla díra ve střeše, že jo, po větru, takže se nám ulevilo, to bylo, to byla zátěž, s tou chalupou, no. No a tím, že byla ta chalupa a tady barák, jo, a to, tak jste nemohla vůbec ani přemýšlet nad ničim, to byl takovej fofr, (smích) že člověk ani nepřemejšlel takhle, že je sám, no nebyl na to vůbec čas, no. Pořád byly nějaký starosti a, s něčim a. Teprve teď je, tak se dá říct, trochu klid, no. Protože manžel vodešel v lednu a to sme měli ještě vobjednanýho na střechu, takže jsem pak ještě dělala celou střechu, jo. To, no, to bylo. 

A už jste říkal, že jste někoho ve svém okolí ztratil? Jak to ovlivnilo váš život?

No tak ztratil jsem před rokem, teďka to bude před Vánocema, sestru jako, starší sestru taky měla 88 let, zemřela v prosinci, byl jsem na pohřbu.

A manželku jste ztratil.

Před 5 ti lety.

A jak to změnilo váš život?

Prosím?

Jak to změnilo váš život?

Já jsem, vona zemřela tady, vona byla taky tady, že, mám na chalupě spadla z kola, vodvezli ji do nemocnice. Zlomený žebro, tak tam šla na kontrolu a zjistili, že toto a chytia ji tam mrtvice mozková, ochrnutá na půl těla, no, takže byla v nemocnici, pak byla v (domově pro seniory), tady a pak byla jaksi na nějaký rehabilitaci, já jsem se tam dostal taky, tak jsme tam byli asi 3 měsíce spolu, no. Protože to je, ta mrtvička je, to se nedá vyléčit ani moc zlepšit, že, tak. No a věk taky, že tak ji poslali (do jiné nemocnice), tam byla asi tejden a pak přišla sem, byla tady na tom oddělení vedle no a já jsem sem potom přišel od 1. 9. Vona tady, v únoru 10., zemřela.

Staral jste se o ni?

Já jsem pro ní jezdil, já jsem si jí bral na pokoj sem každej den, no a stalo se mi, že jsem tam v neděli, v neděli jsem tam byl a, že si jí vezmu a tam mi sestra řekla, že tam je nějaká nachlazená, nějakej virus nebo co, takže jaksi, jestli si ji chci vzít, tak je to na moje triko, že. Tak jsem říkal „No, tak den nás,“, tak jsem se chvíli zdržel asi do půl třetí no a v 6 mi volali, že je mrtvá.

To je mi líto.

Lidé jsou smrtelní, nedá se nic dělat. Eště tady nikdo nebyl dýl jak do smrti.

Určitě smutek člověk prožívá víc, no. Dříve bylo víc tý radosti, no. Teď je víc toho smutku, no, protože zase vodcházej známí a takový to, že jo, a tak to s nima prožíváte. Teď tady zrovna byl, je to 2 měsíce po pohřbu, s kterýma jsem se moc dobře znala, teď už je tam paní sama taky, v baráku, tak taky jsem to, dost sem se s tim nemohla taky, že vodešel, no. Protože nám dost radil a takhle pomáhal a. No. Určitě ten smutek je asi větší, no. Tý radosti je míň, no.

Co vám třeba pomáhá ten smutek překonat? Když se něco takovýho stane.

Chce to jedině čas. Čas. No, jedině čas a snažit se něco jinýho buď dělat, anebo se podívám na něco ale. Chce to čas, no. Nevim no, čas.