Petra popisovala, že si její syn hrál dříve raději sám.
P: Prostě tím, jakej byl, no. Ta porucha pozornosti, ta hyperaktivita, on si neuměl jako malej vůbec hrát. Jemu to vůbec nešlo. Jeho největší zábava v tom miminkovským věku byla, že měl nějakou kanicu, kterou někde omotával a s tím si vydržel hrát hodiny, jo. Že furt chodil, něco někde motal. Takovejch bavlnek, co jsme rozstříhali. Ale jako aby třeba něco skládal nebo stavěl, to v žádným případě. Ale pak ho chytlo lego a spoustu let se dokázal věnovat prostě jakoby legu. Ale třeba vůbec nečte, jo. To čtení je hroznej problém a nečte hezky jako na svůj věk jako, jo. To čtení, ale to bude i s tím, jakej je dys, no, to bude i s tím souviset, takže tak.
T: A to jako, že si hrál teda hodně sám?
(Hm).
A nezapojoval se s těma ostatníma?
P: Neuměl spolupracovat s těma děckama. Fakt byl úplně tak jako mimo kolektiv a dneska už ne. Dneska už dokáže bejt i ten vůdce, jo. Že dokáže prostě ty děcka jako vést třeba.
Přestože si o sobě Hana myslela, že je zkušená matka a už ji nemohlo nic zaskočit, byla pro ni výchova třetího dítěte náročná.
Alena s Michalem měli zkušenost s učitelkou, která se bála brát jejich syna kvůli jeho nevyzpytatelnému chování na mimoškolní výlety.
Ivaně pří výchově syna s ADHD pomáhaly přesýpací hodiny, které určovaly, kdy muselo k určité dané aktivitě nejpozději dojít.
Přestože nebyla Klára ráda za konflikt svého dítěte s jiným chlapcem, pochválila svého syna za to, že nevybil svou zlost na chlapci, ale na věci.