Pavla se bála účastnit společenských akcí kvůli nepředvídatelnému chování jejího syna s ADHD.
Textová verze
T: Vzalo. Vzalo mi to asi, že se mi s ním moc nechce chodit, jak jsou společenské akce, jako pro děti. Že jsem se tam vždycky bála, že něco někomu udělá, že něco provede nebo, že ho to nebude bavit nebo něco. Tak tam jsem se strašně bála s ním chodit mezi ty děti, protože jsem věděla, jaký je a toho jsem se hodně obávala, no. Že jakože půjdeme a tamta maminka si s ním může dělat, co chce, že tam ty děti můžou být puštěné, ale já jsem, ať jsme byli kdekoliv, tak vždycky prostě oči jenom na něm a když jsem slyšela někde křik, tak vždycky jsem se podívala, kde je (jméno syna) a pak až jsem se podívala, kde jsou ostatní děti.
Další zkušenosti:
Petra hovořila o tom, že s partnerem nastavili synovi s ADHD mantinely, a díky tomu diagnóza neovlivnila jejich rodinný život.
Dle slov Kláry se s dětmi s ADHD muselo vždy dopředu plánovat a nebylo možné se impulzivně rozhodnout pro nějakou aktivitu.
Ivana si do práce chodila odpočinout od plného domácího nasazení, které nazvala „bojem o přežití“.
Michaela vzpomínala na vyčerpávající noci, když byli jejich synové s ADHD miminka.
Julie si uvědomovala, že její syn s ADHD vyžadoval mnoho pozornosti, a proto se to snažila dceři vynahradit.
DleHany se kvůli neporozumění staršími sourozenci stalo pro syna s ADHD domácí prostředí jako nepřátelské území.
Ivana popisovala komplikovaný vztah mezi jejími syny.
Dcera Evy nezvládala situace, kdy se se sourozenci měla dělit a postrádala klid a prostor.
Diana asi myslela, že její tchýně přijala diagnózu ADHD jejího vnuka díky společnému soužití.
Pavla se bála účastnit společenských akcí kvůli nepředvídatelnému chování jejího syna s ADHD.
Michaela popisovala, jak projevy hyperaktivity narušovaly klidné prožití vánočních svátků.
Julie se kvůli svým dětem naučila komunikovat o pocitech.
Ivana sdílela zkušenosti s popisným typem komunikace.
