Rodiče v průběhu rozhovoru uváděli, co dětem s ADHD pomáhalo lépe tuto diagnózu zvládat. V této části popíšeme, jaké strategie děti s ADHD ke zvládání ADHD projevů volily nebo které osoby jim s nimi pomáhali. Někteří rodiče se rozhovořili i o ne příliš vhodných strategiích, které popíšeme v první části.
OBSAH STRÁNKY
Podle některých rodičů volily některé děti s ADHD strategie zvládání, které z dlouhodobého hlediska nemusely být efektivní. Někteří rodiče se shodovali, že po určité době, kdy se dětem s ADHD nedařilo, směřovaly k částečné nebo úplné rezignaci. Jiní rodiče měli zkušenosti s výmluvami jejich dětí. Syn Julie v některých situacích podváděl a když něco provedl, schovával školní deníček, ve kterém by se to mohli rodiče dozvědět. Některé děti s ADHD se v nepříjemných situacích naučily z takových situací utíkat. Ve školním prostředí to znamenalo utéct ze třídy, v domácím prostředí odběhnout do pokoje. Karla M. popisovala, že při problémech s pozorností pomáhalo jejímu synovi s ADHD zadržet dech, ale sama zhodnotila, že to zřejmě nebyl zdravý způsob zvládání ADHD. Klára popisovala, že její syn dával své projevy někdy za vinu ostatním lidem. Někteří rodiče vnímali, že byly jejich děti smutné kvůli diagnóze ADHD a v extrémních případech docházelo až k sebepoškozování.
Diana při komunikaci s dětmi s ADHD zdůrazňovala vždy zajistit pozornost dětí. Karla M. vnímala, že je její syn s ADHD soustřednější, pokud se na něj někdo při dané aktivitě díval. Někteří rodiče se shodovali, že jim ve škole s problémy s pozorností pomohl asistent pedagoga, který dětem napomáhal zapisovat si důležité informace a upozornil je na podstatné věci při vyučování.
Rodiče popisovali, jak doma pracovali s agresivními projevy. Julie mluvila o tom, že se její syn naučil s agresí pracovat tak, že si maloval obrázky, které pak vzteky roztrhal. Někteří rodiče vnímali, že nemá smysl s dětmi v jejich návalech agrese něco řešit. Měli dobrou zkušenost s tím, že je nechali v klidu samotné a později si o těchto projevech bez emocí popovídali. Dle Karly M. nemělo smysl ani samotný vztek zakazovat nebo se ho snažit potlačit.
Diana při komunikaci s dětmi s ADHD zdůrazňovala vždy zajistit pozornost dětí. Karla M. vnímala, že je její syn s ADHD soustřednější, pokud se na něj někdo při dané aktivitě díval. Někteří rodiče se shodovali, že jim ve škole s problémy s pozorností pomohl asistent pedagoga, který dětem napomáhal zapisovat si důležité informace a upozornil je na podstatné věci při vyučování.
Ke zvládnutí některých projevů ADHD pomáhala rodičům a dětem s ADHD společná komunikace nebo vzájemný kontakt. Většina rodičů se s dětmi otevřeně o projevech ADHD bavila a snažila se společnými silami přijít na jejich zvládnutí. Pro Julii bylo důležité dávat synovi zpětnou vazbu ohledně jeho chování. Ivaně pomáhal jejími slovy „popisný jazyk“, kterým se snažila synovi každou aktivitu slovně popsat. Některým rodičům také pomáhalo dát dětem prostor a o věcech se pobavit až později. Při problémech s komunikací, které jsme popisovali výše, většině rodičů pomohl řízený nácvik sociálních dovedností. K nácviku sociálních dovedností docházelo ve škole formou kroužků nebo díky odborné skupině.
Většina rodičů se shodovala, že ke zvládání ADHD projevů byly důležitým faktorem pohybové a zájmové aktivity. Při pohybových aktivitách mohly děti s ADHD vybít svoji hyperaktivitu nebo tenzi, kterou cítily. Eva hovořila o tom, že dceři pomáhal v horších obdobích zájem o koně. Podle jiných rodičů byla zase důležitá změna činností, která udržela děti s ADHD čilé a soustředěné po delší dobu. Radek sdílel, že se jim u jejich dětí s ADHD vyplácela hravost a fantazie.
Rodiče hovořili o různých pomůckách, které práci se zvládáním ADHD projevů ulehčovaly. Pro práci se stresem a tenzí někteří rodiče používali antistresové míčky nebo různé oblázky. Ty měly děti u sebe a mohly si s nimi v případě potřeby hrát. Syn Hanky ke zklidnění poslouchal pohádky. Julie popisovala výborné zkušenosti s knihou o tygrovi, kterou se synem využívali pro řešení různých situaci a jejich připodobnění. Popsané situace v knížce jim umožňovaly dobře převést na situace jejího syna.
Rodiče často zmiňovali, že dětem s ADHD pomáhali i lidé mimo rodinu. Některým dětem pomáhali pedagogové (učitelé, asistenti pedagoga), trenéři nebo vedoucí různých kroužků, kteří si dokázali k dětem s ADHD najít cestu. Dle některých rodičů to mohli být i lidé z řad odborníků, jako např. doktoři či psychologové, kteří volili správný přístup k dětem s ADHD.
Někteří rodiče hovořili o tom, že se zvládáním ADHD projevů úzce souvisel školní rok. Ke konci roku měly děti s ADHD se zvládáním projevů větší problémy, protože byly unavené. Na začátku školního roku nebo po prázdninách naopak zvládaly vše lépe. Většina rodičů se shodovala, že velká část projevů vymizela postupně s přibývajícím věkem dětí. Naopak Eva popisovala, že některé projevy se u její dcery s ADHD s příchodem puberty zhoršily.
Většina rodičů dětí s ADHD ostatním rodičům doporučovala jejich děti za projevy ADHD netrestat, protože za ně nemohly. Také někteří rodiče radili děti nenutit setrvat v klidu. Tresty a nátlak mohly často projevy ADHD ještě zhoršit. Někteří rodiče také vnímali, že bylo důležité nejednat unáhleně a situace řešit s odstupem času, kdy už byli klidnější a mohli se na situaci podívat s odstupem. Někteří rodiče se také shodovali, že s většinou projevů ADHD často pomohla také medikace.