Libuši sice pomohla šestitýdenní léčba antibiotiky, po čase se ale příznaky cyklicky vracely. Po několika letech, kdy s problémy bojovala pomocí bylin, se proto rozhodla opět pro antibiotickou léčbu.

---

Libuše

• Věk v době rozhovoru: 45 let
• Věk v době diagnostikování: 40 let
• Absolvovaná léčba: standardní antibiotická, doplňková

• Zobrazit celý profil

Textová verze

P: A potom to vypadalo vlastně hrozně dobře. Já jsem žádné problémy neměla a on mi řekl, že je to přeléčené. Ale nějak jsme tu léčbu nedokončili, prostě něco se stalo, někam odjel a já jsem taky někam jela, a pak už jsem se k němu nevrátila. A to byl podzim, únor, březen a já jsem začala mít zase v létě problémy. Zase ta únava, těžké nohy, točila se mi hlava. Ale další problém, který se objevil, že jsem najednou… mi vypadávala jména. A já jsem si říkala: „Jak to, že si nemůžu vzpomenout na Márqueze, který napsal Sto roků samoty? Jak to, že si nemůžu vzpomenout, že to napsal Márquez?“ Vždyť to jméno znám. Musela sem se podívat do internetu, že Sto roků samoty napsal Márquez. A teď už samozřejmě zase si pamatuju Márqueze. Nebo jsem třeba známému říkala: „Sejdeme se…“ A chtěla jsem říct na Petrském náměstí, a nemohla jsem si vzpomenout, že se jmenuje Petrské. Jsem si říkala: „To není normální, ve 40 letech mít takovéhle potíže.“ A uvědomila jsem si, že to může souviset s tou borreliózou. I když mě to jenom napadlo. A šla jsem do nemocnice za doktorem a ten mi řekl, že to jsou psychiatrické záležitosti a že zřejmě mám něco nevyřešeného, nějaký vztah s matkou nebo něco, a že se mám na tohle zaměřit. A že vlastně lidi s borreliózou, že on to ví, že už to dělá 30 let, a že ti lidi s borreliózou, že ji nemají většinou, nebo že ji i mají, ale že nemají žádný příznaky. A že zřejmě to nebude ta borrelióza. A pak mi udělal krevní testy a řekl, že tam je teda nějaký zbytek a že to nebude řešit. Že mám přijít, až mi ochrne ruka nebo noha.

Tak jsem si říkala: „Tak to je výborné, to je podobné jako tam s těmi elektromagnetickýmí poten…“ – „Počkejte tři měsíce, počkejte, až budete… Máte tam možnost, že to bude problém, ale teď ten problém není, tak až bude, tak já vás budu léčit.“ Tak já jsem si říkala: „Tak to ne, to se mi jako nelíbí.“ Ale nicméně mi bylo dobře, tak já jsem to nechala být a zase jsem rok byla v pohodě. A pak jsem měla takové období, kdy jsem hodně pracovala, měla jsem hodně energie, byla jsem taková vyspeedovaná, tak se nic nedělo. A do toho jsem trošku pila alkohol, a jak jsem se vyčerpala – protože vždycky po té práci jsem si dala dvojčičku, a dvě a tři, a do toho jsem ještě cvičila –, a teď ta velká únava, to velké vyčerpání si vybralo tu daň, že to se mnou zase seklo. A já jsem si říkala: „No, to je v prčicích, tak já asi…“ A zase se vždycky to objevilo tím, že se zhoršila ta paměť a zhoršil se zrak, pak to zase se utlumilo. Tak já chvíli se léčila, štětkou soukenickou jsem si… ji mám na zahradě, takže jsem si hezky dělala tinkturu, a kočičí dráp, prostě takovéhle lahůdky. A zase jsem se z toho vylízala. Protože ten stav trval třeba měsíc, těžké nohy a únava a špatně vidím a mozková mlha. Najednou si říkám: „Co se děje, všechno vidím v tak jako… jakože se mi trošku točí hlava a trošku jsem mimo a jako nevyspalá.“ Jako kdybych třeba tři dny nespala pořádně. Nebo to přeháním – jednu noc třeba kdybych nespala pořádně, takový… Ale to třeba mívám i běžně, když jsem hodně unavená, takže to nebylo nic zvláštního. Ale uvědomuju si, že po těch pěti letech je ta situace taková, že to není jako předtím, kdy jsem měla páru a nic mi jako nech… žádné omezení jsem necítila. Tady vlastně najednou už to je všechno jinak. Cítím, že když se trošku přetáhnu, tak začnu mít tyhle potíže. A tak jsem vlastně zase si naordinovala ty štětky, naposledy letos na jaře, a to jsem si řekla, že už zase asi budu muset nastoupit tu léčbu.