Rád využívám procházky a samo sebou les. V tom lese dělám, že jo, dělám dřevo, ne. Anebo třeba chodím na borůvky a tak dále, ale na druhej straně taky rád jsem plaval.

A dneska plavete ještě?

Plavu, ale už s obavama, abych náhodou se mi něco nestalo. Plavu, ale s obavou. (smích)

A zmiňoval jste koníčky, máte ještě nějaké jiné koníčky kromě plavání, jízdy na kole, procházek v lese?

No, tak takhle. Plavání a na kole a tak dále, to už ani tak moc koníčky nejsou, ale procházky lesem jo. Anebo túry, to ano. To jsou, to jako beze sporu, no a jinačí, rád jsem měl nebo mám knihy, to je jako bezesporu, to je víc, než jasný. Dalo by se říct šachy, dámu, no takovýhle hry jako, který trochu tu paměť prostě pozvedají nebo udržujou, asi tak. Ale je fakt, že už někdy zapomínám jména, i když pak si vzpomenu bez nějakejch problémů, ale když je potřebuju, tak si nevzpomenu.

Co vám dělá radosti a co starosti?

Radosti. No, já nevím, já mám snad pořád nějaký radosti. Já nemůžu říct, že bych měla nějaký starosti. Jasně, jsou problémy, to jo, v práci, to samozřejmě, ale já nevím, já si jdu zaběhat a chodím běhat do lesa, támhle vyběhnu na kopec a už běhám někde v přírodě. Tak to je taková velká kompenzace, to mi dělá radost v tom běhu toho každodenního života. Ráno v šest vstávám a běžím se proběhnout, takže, protože jindy nemám čas. Tak to mi dělá radost a ty starosti to jsou takový běžný pracovní, no. Teď jsem si vzpomněla, já třebas, do nedávna jsme trénovali s dětma v tělocvičně, a protože jsme chystali atletické oddílové soutěže ve šplhu, tak jsem jim chtěla předvíst, jak se šplhá a tak jo. Vím, jak se šplhá, všechno, ale příliš jsem nevyšplhala, jenom jsem jim ukázala kousek a zjistila jsem, že nemám sílu. Tak jsem, denně děláme patnáct kliků, dělala jsem pět, teď už patnáct a pak jsem jim to předvedla krásně vyšplhat nahoru po čase, jo. Takže to se hejbu.

Kdyby se vás zeptal někdo z vašich přátel, čím to je, že jste tak aktivní, co byste jim řekl?

To nevim. Tak já si myslím, že přednášení o tom holokaustu ve školách, že to je moje morální povinnost. Protože holokaust se samozřejmě stane součástí historie, už je součástí historie. Ale já to stále dělám. Provázím turisty do Terezína skupinky lidí. Oni často to jsou Američani, nejenom, ale často. Oni vždycky do těch takových knížek, které tam jsou, že nikdy se to nesmí opakovat, že nikdy to nesmí být zapomenuto. No a já říkám, že nejsem takovej optimista, aby to nebylo nikdy zapomenuto, ale aby to nebylo moc brzy.

Když se podíváte na lidi ve vašem věku, někteří jsou více aktivní, někteří méně, čím myslíte, že to je?

Nevím, nevím, já opravdu nevím. Já si myslím, že člověk pokud není aktivní, pokud se jenom povaluje doma, takže stárne rychleji. Nemusí to být fyzická aktivita, ale musí to být něco, co člověka trošku drží. Takže já provázím stále do Terezína, někdy Terezín a Lidice.

Co je pro vás v životě důležité?

To je přece láska. Ve všech svých podobách. Počkejte, něco vám ukážu. Tady. (vytahuje z tašky knížku). Někteří lidé říkají, že jsem to napsal chytře, tak tu to je. (Podává knížku s vyznačeným úsekem).

(Tazatel čte nahlas)

„The most important thing in life is love. It has as many appearances as there are facets on an artistically shaped diamond. Without love— love between men and women, parents and children, grandparents and grandchildren, love of God—one only vegetates. The faces of love also include friendship, understanding, tolerance, self-denial, self-sacrifice, and many others. This modest booklet is about some of these.“

Děkuji.

Nádherný

Víte, já vždycky jak mám ty přednášky, tak se vždycky ptám, co je nejdůležitější?  A oni říkají: rodina, zdraví, dokonce mi řekli provokativně sex, což byla provokace devadesátiletýmu člověku. No a pak občas někdo řekne láska. A já mu dám tohle, aby to přečet, což je pak velice pěkný jak to končí.

Jak třeba vypadá váš běžný den.

Strašně stereotypní, strašně. Tak dalece, že mi ty dny splývají, no. To se může stát i normálnímu člověku, který chodí do stejný kanceláře, dělá stejnou práci, jo, že pokud se nepodívá na kalendář, tak si není jistej, kterej den vlastně je. Ale u mě je to vo to horší, že se nedívám na ten kalendář, že si uvědomuju podle televize, co je za den. Ráno přijde pečovatelka v devět, osobní hygiena, snídaně, řekne se, co má koupit, co přinést, no vystřelí po půl, tři čtvrtě hodině. Dopoledne podle toho, ošetřovatelka na převaz, dívám se na televizi, teď dávaj starý francouzský seriály, tak si u toho cvičim. No, to mi přines před Vánoci, dostala jsem to (dvoukilovou činku) k Vánocům. A to 500 krát každou rukou, potom zadek, nohy, ty dělám v noci. To si odhrnu deku a tak, no. Pak přijde pečovatelka s obědem, no a pak přijde večer večerní, to je to polohování a masáž nohou, večeře a takový.

Tak už vím, jak vypadá Váš běžný den a co vás teď těší?

Těší mě to, když mám ty voči natolik v pořádku, že si sama můžu přečíst program na televizi. Těší mě to, že jednou za tři neděle, za měsíc mi přijdou kamarádi, jo, na to se těšim samozřejmě. Těšim se na každou změnu, která je potěšitelná.

Máte v tom třeba nějaké problémy v oblasti pohybové aktivity?

Nemám, i když potom když jsem měla operovaný to koleno, tak mě říkal ortoped to. Já jsem říkala: „A do dřepu mi to nejde,“ a on: „To nedělej, protože zas to tě bude bolet.“. Říkám: „To nemůžu, já to musím prostě rozhýbat.“. Tak normálně sedím v tureckým sedu, na patách, všechno, přesto že asi fůra lidí po takový operaci možná v mým věku teda, ne mladejch, prostě už to nerozhejbou. Rozhejbat se to dá, to mě zas nebude nikdo říkat, že ne, pak navíc taky je to moje profese.

Myslíte, že má ta pohybová aktivita souvislost se spokojeností, nějaká souvislost?

Určitě, určitě. Cejtím se líp, když se protáhnu, v pondělí mám dvě hodiny takovýho průpravního jógovýho cvičení, kde mám dvě skupiny lidiček a cejtím se vždycky velmi dobře, jo, anebo třeba se, to je taky zvláštní se velmi dobře cejtím třeba po desetikilometrovým závodě chůze, jo, že se hezky zapotím. A prostě, já nevím, asi to má každej jinak, ale já se cejtím dobře.

No, dobře. To mám, že vlastně každý, že pohybová aktivita je dobrá. Jak byste lidi motivovala, aby se hýbali? Starší lidi.

No, já bych jim asi nabídla nějaký takovýhle jednoduchý cvičení tam člověk i třeba na tý józe, nemusí stát na hlavě, dneska se řekne: „Jé, to já nezvládnu.“ a ke mně chodí i starší lidičky cvičit, než jsem já. A jsou celý roky spokojený, takže tak bych je motivovala. Cokoliv, v sedě na židli se může člověk protáhnout úplně krásně. Vleže na zemi se protáhne, uvolní si klouby, nijak náročný polohy nemusí dělat. Vůbec. A přesto mu to udělá dobře.

Rozumím. To je člověk, kterého už tam máte, ale, jste vzpomínala tu, co chodí klábosit, víte a tak. Co s takovými lidmi víte, že si žijí životní styl, který je úplně mimo toho. Co byste jim, jak byste na ně šla?

No, aspoň bych jim poradila, ať choděj na procházky, ať sem tam jdou do nějakýho kopce, z nějakýho kopce, ať jdou přírodou, ať nechoděj jenom po ulicích. Běhat, asi, to bych je nenutila, to by asi nezvládli, ale určitě chodit. Chodit někde v terénu, to bych jim (doporučila), i s těma hůlkama třeba.

A proč by to měli dělat? Proč?

No, tak jednak se jim zlepší celková kondice, ovlivní si velmi dobře kardiovaskulární systém, že jo, lepší by se jim dejchalo, posílej si svaly celýho těla, i když si myslej, že třeba vůbec to není pravda, je to tak. A zlepší se jim nálada, lepší se jim přemejšlí, když se hejbou, no, prokrvěj si vlastně i tu hlavu, no. Tak to asi jednoduše takhle.

Tak já už, mě už teď asi nemotivuje nic. Mě už, mě nic nepohání k ničemu, abych prostě něco, nevim, dělala nebo to, poněvadž člověk už nemůže ani na ruce ani to, takže snažim se číst, abych se dověděla, co je novýho ve světě a prostě. Jinak nevím. Vstanu, udělám si snídani.

Snídani.

Když je pěkně, tak jdu ven, to tady obejdu dokola. Pak si sednu, něco si přečtu. Pak jdu na oběd o půl dvanácté. No, po obědě někdy si chvilu lehnu, někdy si tady sednu a pustím si televizi nebo něco podívám se. Pak zase jdu ven pochodovat, abych ty klouby rozchodila. Takže dělám tady takový kolečka po tym parku. No a večer si udělám večeřu a sedím tady třeba do půlnoci a hledím na bednu, než jdu spát, vemu půl prášku.

A jak, jaký, co koukáte, na co koukáte ráda?

Tak vždycky koukám na všechny zprávy dlouho a. No a pak podle toho, co tam je. Někdy, když jsou tam samý takový ty válečný, teda ty, že se tam furt jenom střílí, no, tak radši to zavřu a jdu spát. No, někdy jsou tam ty seriály, tak se podívám na ten seriál, i když je to takový. No, ale prostě podle možnosti. Někdy je tam starej českej film, tak to se ráda dívám, no, ještě na ty starý český filmy.

Co vás nejvíc baví?

Jako moje největší – četba.

Četba.

No, čtu ráda.

Knihy.

No, vše to nemám přečtený, knihy. Knih máme moře, protože manžel miloval knihy, miloval malířství, takže máme knihy o všech malířích, pak o architektuře, o spisovatelích, no prostě nejvíc je u nás knih, jo. To není jedna knihovna, to je v každé místnosti, tady je jedna, nahoře jsou tři, ve vedlejší dvě, prostě všade, ve všech místnostech máme knihy.

Jo.

A byla jsem takový vášnivý čtenář jako dítě, že i s baterkou pod peřinou až jsem si zkazila oči a od tý doby pak nosím brýle. To takhle, to taky, ale no tak dneska zas už je to trochu jiná literatura, než byla tenkrát, no. Tak a ráda bych ještě na to měla víc času, ale vzhledem k tomu, že musím si prostě se sama o sebe všecko postarat a i to kolem sebe, kolem to okolí, no, tak na to čtení mi zas tolik času nezbyde.

Chci se vás zeptat. Jste pověděla, že už nečtete to, co jste čítávala. Jak se to změnilo ten žánr? Co jste četla a co čtete?

No, dřív jsem četla různé historické romány a prostě ani ne tak moc, no, a dobrodružné a detektivky.

A teď?

No, teď už se to spíš týká takovýho toho jinýho života, trošku jako zaměřený náboženský knihy anebo něco takovýho, jo. A to, no. Vyšly ty Křižovatky, jestli znáte, no, nemám to, já nevím kde, prostě to jsou zase knihy, kde se jedná, jak se staví člověk k Pánu Bohu, když ho potká nějaký neštěstí, takže několik knih tohodle typu jsem teďkom v poslední době četla, no, a prostě, no, ty romány a takový to mám taky ráda, jenže se k tomu nedostanu, to zas už potom něco beru, že je škoda – času toho už nemáš tolik, tak si přečti to co je lepší.