Člověk musí mít přátele, aby, buď rodinu, ale tam se někdy jako všecko už vodposlouchává, a musí mít mimo rodinu přece jenom taky ještě něco jinýho, nějakou, nějaký společenství. A nejhorší je, no, tak někdo snad. Já jsem myslím individualista, já nemám ráda velkou společnost, ale přece musím mít různé zázemí, a třeba v rodině, která žije v (jiném městě), né přímo tady, takže se scházíme a to je bezva anebo právě že mám ten malej úvazek tady na škole, kde jsem našla krásný zázemí, a vím že, mám takovej pocit, že mě berou, i když je člověk, a todle je myslím v životě velmi důležitý, aby člověk nezůstal. Nezkoušela jsem, chodím do kostela teda tak tam taky jsou takový ty shromáždění těch penzistů, to, ale zatím se mi ne. Nebo bydlím blízko seniorského domu, kde se taky scházejí penzisti, ale tohleto se mi zatím nechce, jako radši jsem mezi lidma, kteří jsou ještě aktivní, a nejenom kteří vzpomínaj na to, co zažili.

A s kým jste často v kontaktu? Jaké máte vztahy?

Myslíte, které, kteří lidé?

Lidi.

No, tak to jsou právě tady ty moji, moje vrstevnice, který chodím navštěvovat, třeba (známou), te je dvaadevadesát, bydlí v paneláku tady, no, tak čas od času, v neděli odpoledne většinou.

To je kamarádka?

No, tak kamarádka, to je paní, která chodila na tyhle naše setkání. Teď už nemůže na všechny, tak jako se vidíme každou neděli v kostele, no, a tak, no. Tady v ulici mám (kamarádku), ta je tady asi o tři domy, tak s tou buď po telefonu nebo tak, v druhý ulici mám (další kamarádku), tak za tou taky, teď ta taky jako je pohybově trošku omezená, protože do ni narazilo auto a rozbili ji kotník, no. Tak to už se teď spravilo, ale zase pak se přidalo srdíčko a takový tyhle věci, no. Teď s tou paní, co jsem říkala, že píše, s tou se taky ráda kamarádím, no. A jinak, zas ještě co chodíme, je to většinou ta parta těch seniorů, kteří se scházejí kolem kostela, no. Není to jedna nebo dvě, ale je jich víc a s různou intenzitou s různými, ne s každým si chcete povídat pořád.

Jo a s kým si sdílíte radosti, starosti? S kým? S kým nejvíc?

Já spíš poslouchám, oni se všichni potřebujou vypovídat. No a, kromě toho navštěvuju ještě svoje spolužačky.

Tam byly ty kamarádky, jste vzpomínala. S kým se dále ještě?

Ježiš tak, já jich mám hodně, opravdu hodně. (Kamarádku) tady, to je jasný. My se moc nevidíme, ale stačí, když si jen tak zavoláme, že tu mám strašně ráda jako, to je vlastně, to je do rodiny úplně, to je jak říkám, moje dcera, fakt no. Tak jo a jinak, ale i mladý jako lidi já mám strašně ráda, oni prostě. Já si s nima i tykám, oni se mnou taky, je to krásný a to mám ráda moc. A teď jak jsem v tom muzeu, tak zase jsem tam našla nový přátelé a kamarádky, jo, v mým věku a ještě mladší, mám jich hodně. To se dá říct, že jo. Já si s lidma, mně nevaděj lidi, žádný lidi mně nevaděj, jo to fakt ne.

No, tak že sem se víc jako tady začala bavit a to, protože rozumějte, my jsme stavěli před těma, já nevím, jak tady dlouho bydlíme, vod, no třicet let, no bude to třicet let. S těma sousedama, to ráno šel člověk do práce, večer se vrátil a zavřelo se a nic. A teďkon teda poznávám sousedy, se dá říct, jo? Že dřív se bavilo jenom tady přes plot, no ale teďkon už aj kolikrát se zastavím jako za sousedkou z támhle vod naproti, jo, že taky už je v důchodě. Protože to byl takovej kalut, teď tady, teď ta ulice, tadyto okolí zestárlo. No, všechno. A jinak říkám, já jsem ty kamarádky, no. Vidím teďkon jenom ty vnoučata už a manžel. 

Věnovala jsem se, chodila jsem na tělocvik a před rokem, ani ne, není, to celej rok jsem přestala, protože ty, co se mnou chodili, jó, tak přestaly všechny ty mý kamarádky a nemůžu nikoho sehnat, kdo by se mnou chodil. Když jsem vždycky opouštěla to cvičení, jó, posilovací tam byly cviky prostě a to, že jsem se cejtila moc dobře.
Na tělocvik určitě nenalákám nikoho. Zatím jsem nenalákala nikoho. To mi každej řekne: „Já si radši lehnu k televizi.“. Já jsem tam měla jednu kamarádku, spolužačku svojí. A no ta mi řekla: „Maruško, nezlob se, ale příště už se mnou nepočítej. To si radši lehnu k televizi, než to.“, jo?

Sousedka se nehýbe, tak co byste udělala?

No tak to bych.

Co byste nám poradila?

Bych za ní šla, za tou osobou a třeba bych se snažila ji dostat do, ven jako, abysme třeba prošli jenom město, aby třeba zbytečně nebyla doma. Potom bych jí určitě třeba poradila, aby šla i za tím lékařem, aby si šla třeba občas na nějakou tu masáž když, protože to je taky důležitý, že. No, tak to je tak asi všechno no.

Jo. Že byste jí poradila něco, jo?

Že bych jí poradila zase, aby neseděla, nebyla doma, aby prostě se snažila víc pohybovat i mezi lidmi, že, aby se snažila víc jako třeba být mezi lidmi, ale tohle co vám říkám, to dělá právě ta moje kamarádka, že ona mě pořád aktivuje tím, že ona na mě cvrnkne a řekne: „Půjdeme se podívat tam, půjdeme se podívat tam.“. Takže to je taky dobrá věc, že. Anebo zase já třeba naopak ji řeknu: „Jdu na zahrádku, přijď za mnou.“, jo, pomůže mi tam. Teď si zlomila teda ruku jo, chudinka, tak nemůže, no. Ale jako bych řekla, že je to důležitý, že si takhle navzájem třeba vypomáháme, protože mně se někdy nechce, jí se někdy nechce a musí člověk jít, jo, tak.

Změnilo se nějak chování ostatních vůči Vám?

No, nevím. Možná trochu, v souvislosti s tím, že jsem vostal sám. Takže jaksi tak jako, takovej jakoby větší vohled že berou, ale může to bejt jenom takový moje pozorování jestli to tak je, nebo není, no já nevím.

Tím myslíte blízké nebo?

Všeobecně, no. Protože, co se týče rodiny, to bych řek, že je to takový na stejný úrovni. Ty vztahy jsou vcelku dobrý. No a co se týče těch známejch, přátel, no tak u některejch to zůstalo stejný, u něktetrejch takovej ten vohled a přístup ke mně je  takovej citlivější, no.

Navazujete nějaké nové vztahy?

Ne. Ani ne, protože mi stačí teďka to, co tady mám kolem sebe, protože ono už ani není s kým. S mladejma už, to už nemá cenu, že to bysme si asi nějak moc nerozuměli. Říkám, teďka třeba s těma známejma, co má taťka, toho bejvalýho spolužáka a spolupracovníkama, tak s těma jsme teda se začali teďka poslední dobou, tak ze dva, ze tři roky se nějak takhle víc scházet, protože to jsou lidi, kteří nám jako vyhovují naturelem, jo. Nejsou žádný nějaký přemrštěný, že by měli nějakej velkej nárok na život a prostě žijou si taky takovým životem zhruba jako my, takže s něma si rozumíme. Jo, takže s těma jsme asi před těma dvěma rokama takhle navázali vztah a jinak jsou tady všichni lidi kolem, s kterejma jsme se vždycky stýkali a už ani člověk vo to moc nestojí aby, aby se seznamoval s nějakejma dalšíma lidma.