Michaela se na veřejnosti kvůli synovým kochleárním implantátům necítila špatně, neměla však ráda lítost.
Michaela
- Věk v době rozhovoru: 27 let (Michaela), 1 rok (syn)
- Věk dítěte v době diagnostikování: od narození
- Sluchová ztráta dítěte: úplná
- Kompenzační pomůcka: kochleární implantáty
Textová verze
T: Když znakujete na veřejnosti, je vám to nepříjemné?
P: Ne, vůbec, to mě problém nedělá. Spíš se tak trošku bavím. Jak už má syn řečové procesory a ono to bliká, a my bydlíme na malé vesnici, tak spíš je legrace pozorovat lidi tady v našem obchůdku, zvlášť děti, ty se nestydí takhle projít kolem toho košíku a dívat se a říkat: „Tam to bliká.“ Ale já nejsem asi takový člověk, že bych se rozpakovala nebo styděla, já jim to i řeknu: „To jsou ouška, víš,“ a děti řeknou: „Tak jo.“ a utečou. Takže ne, nestydím se.
T: S nějakými reakcemi okolí jste se setkala?
P: Ne.
T: Cizí dospělí se taky ptají?
P: Ne, to ne. Já se už od malička setkávám pouze s reakcemi: „To jsou krásné kudrny, co má vaše dítě“. Takže na to už jsem si zvykla a toho, že to tam má někde schované, si většina lidí nevšimne. A cizí dospělý se mě ještě nezeptal. Spíš se mě ptají třeba kamarádky, my jsme tady z farnosti z kostela a ony třeba, než jsme to řekli, my jsme čekali do té operace, jak to dopadne. Takže až potom. Než se to rozneslo, než zafungovala tady tichá pošta, tak se mě jedna maminka ptala, jaké máme krásné uchycení na dudlík ve vlasech, říkám: „To jsou nové uši.“ Nechtěli mi věřit, že jsou to spíš takové: „A ty si ze mě teďka děláš legraci, ne?“ A pak jim to dojde, že je to vážné. Mně spíš vadí, když mě chtějí lidi litovat, že si nemyslím, že je to taková strašná tragédie a oni nasadí ten soucitný výraz, řeknou mi: „Jejdamane, to je hrozné, a to je mi líto.“ A já to nechci zlehčovat, na druhou stranu nemyslím si, že jsem nějaká oběť, která by potřebovala soucit. Je to hezké, ale spíš ať jsou ostatní děti k němu hodné. Už se nám taky stalo, že děti jsou zvědavé, hrají si v dětském koutku a: „Jé, to je zajímavé, to bliká.“ a odejdou s tím.
Další zkušenosti:
Leňa si připadala jako špatná matka.
Radka K. začala dávat větší pozor na to, jak mluví.
Pro Lucii bylo nejdůležitější zdraví a rodina.
Aneta se bála, že se dceři sluch zhorší a bude muset podstoupit kochleární implantaci. Také měla obavy, jak to dcera bude zvládat ve škole.
Aleš měl strach, jak dcera bude zvládat svůj handicap a jak ji přijme kolektiv.
Michaela s manželem situaci dobře zvládli, ale rozhodování o dalším dítěti prozatím odložili.
Petřino manželství zvýšenou péči o dceru neustálo.
Milaně a její rodině přineslo diagnostikování vady sluchu úlevu.
Pro Anetu bylo zpočátku obtížné o tom, že má dcera vadu sluchu, s někým mluvit.
Michaela se na veřejnosti kvůli synovým kochleárním implantátům necítila špatně, neměla však ráda lítost.
