Radka K. začala dávat větší pozor na to, jak mluví.
P: No, já bych řekla, ale aniž bychom si to uvědomovali, tak k tomu handicapu se chováme jinak. Mluvíme na něho pomalu, hlasitěji. A to všichni, i známí. Jezdíme s jednou rodinou na dovolenou a oni už začali taky. Okamžitě přejdete na tu mluvu, že s ním musíte mluvit jinak. Vyžadujete oční kontakt, čekáte, aby na vás koukal, nejenom aby on odezíral, ale abyste viděli, že ví o čem, protože z výrazu tváře poznáte, čemu rozumí, čemu nerozumí. Když kouká někde do dáli, tak asi vás úplně neposlouchá, že? Všichni se snaží, aby s ním mohli normálně sounáležit. Na to soužití je to důležité, aby všichni dodržovali nějaká pravidla, která ani jim nemusíte říkat, to se dá odezřít. My se tak chováme, tak oni automaticky se začnou taky tak chovat.
T: Jak Vy sama zvládáte to, že máte nějakým způsobem handicapované dítě?
P: Tak teď už je to dobré. Teď už si myslím, že jdete zase za dalším cílem, aby se dokázal sám o sebe postarat, aby jednou mohl sám bydlet, aby se začlenil do toho světa, aby mohl pracovat. Takže se snažím, nebo snažíme se všichni, aby se dobře učil, aby měl dobré školy a tak, takže teď už je to dobré.