Julie by potřebovala, aby ji někdo řekl, že ví, že to má těžké.
P: I lidi, kteří jsou vám blízký a de facto vlastně toho (jméno syna) jak kdyby neznají. Tak když jim chcete tohlecto povykládat, jak se potřebujete prostě vylít a občas jim říct nějaký ten svůj problém, tak ne každej to přijme. Někteří to nepřijmou vůbec, řeknou vám to na férovku, že prostě by měl dostávat nařezáno a že všechny děti jsou vlastně stejný a jenom já ho prostě jakoby nezvládám, toho svýho kluka. Pak je další skupina lidí, která vám to neřekne, ale cejtíte to z ní, že si to jakdyby myslí. No a pak jsou prostě takoví, co to jak kdyby neřeší a jakože dovedou jako říct jako že to mám asi těžký, a to je to, co potřebuju. Já nepotřebuju, aby mě někdo litoval, v žádným případě nepotřebuju, aby mě někdo soudil prostě, ať z mojí nejbližší rodiny, to je prostě pro člověka takový nejvíc zatěžující, jo. Mně se teďka ani nechce, abych řekla pravdu, moc se stýkat s mou rodinou, protože vím, že vždycky, když tam dojedeme, tak ten (jméno syna) něco udělá nestandardního, vždycky jo.
Eva vnímala, že společnost hodnotila děti podle toho, jak poslouchaly rodiče, ale zapomněla na faktor ADHD.
Lence řekli v holičství po projevech ADHD jejího syna, ať si hledá jiné holičství anebo chodí po zavírací době.
Lidem okolo se zdálo divné, že
Pavla hned nereagovala na projevy svého dítěte s ADHD, přestože to měla ozkoušené.
Diana měla zkušenost s lidmi, kteří se ji snažili s výchovou pomoci, ale neuvědomovali si, že svým přístupem situaci spíše zhoršovali.
Petře ve školce učitelky sdělily, že se s tak divokým dítětem ještě nesetkaly a nasměrovaly ji do pedagogicko-psychologické poradny.