Julie byla ráda za postup policie, která se při incidentu se školou postavila na jejich stranu.
Textová verze
P: Pak jsme měli jeden velkej problém, za co dostal (jméno syna) ředitelskou důtku a to bylo napadení asistenta pedagoga. Probíhalo to tak, že paní asistentka (jméno syna) chytla zezadu, prostě, něco mu stokrát řekla, že má udělat, on stokrát řekl, že to udělat… Ne, jinak, kluci měli telefon, on si chce jít za klukama na ten telefon, přece hrát a „Nachystej si věci, běž se vyčůrat“, to to to, no, ne, on chce jít prostě za těma klukama. Takže paní asistentka to v tu chvíli prostě vyřešila tak, že ho chytla zezadu za ramena a jakože pevně a říkala mu, že dokud bude ona silnější než on, tak on bude dělat to, co ona řekne. No, tak to je prostě jak kdyby ho kopla, nebo prostě, to je prostě špatný přístup, no, takže náš (jméno syna) se otočil a prostě skočil jí po krku. Nicméně, ten atak nedokončil, stáhl se zpátky. Za což, přišel domů, povykládal mně to a já sem mu říkala: „Ty (jméno syna), super, super, žes to nedodělal, že ses stáhl, seš prostě borec, jako jsem na tebe fakt pyšná, žes to dal.“. No, tak další den si samozřejmě za to donesl ředitelskou důtku. Škola na nás podala trestní oznámení, poslala to na státní zastupitelství, tahali nás po sociálkách a po policajtech, naštěstí, tam byli takový jako lucidní lidi. Paní na sociálce, ač není to v jejím prostě asi, nebo jako jo, pracuje s ADHD dětma, ale prostě ve svém volném čase a ze svého vlastního zájmu, šla na kurz ADHD a prostě věděla, jak ty děti pracujou a říkala: „Tohle je uplně normální chování děcka s ADHD, to je jako v pohodě. Já jako jestli se půjde k soudu, já tam prostě s (jméno syna) pudu, já to všechno vysvětlim.“ Pak jsme šli na policajty, tam byla paní policajtka, bývalá učitelka a ta byla uplně bezvadná. Ta říkala, že ta škola s tím vůbec jde, že se jako nestydí, že oni to nezvládli a prostě, že s tím jakou vůbec jdou na svět. No a potom samozřejmě tam byla vypovídat i paní učitelka i paní asistentka. Každej vypověděl něco jinýho. Já něco jinýho ze svýho pohledu, ona něco jinýho ze svýho pohledu, paní učitelka něco jinýho ze svýho pohledu. Takže paní na policii říkala, že to je prostě naprosto neprůkazné a že nic, že to vůbec nebude řešit, že jako žádný opatření se prostě dělat nebudou, takže s tím se to i vracelo do školy, že je to prostě neopodstatněné a tak.
Další zkušenosti:
Lidé, kteří se s ADHD diagnózou nikdy nesetkali, brali dle Kláry děti s ADHD jako nevychované.
Janu mrzelo, že naše společnost diagnózu ADHD netolerovala a brala je jako „zvláštní“ děti.
Eva vnímala, že společnost hodnotila děti podle toho, jak poslouchaly rodiče, ale zapomněla na faktor ADHD.
Hanka vnímala generační rozdíl v názorech, jak dítě s ADHD vychovávat.
Lence řekli v holičství po projevech ADHD jejího syna, ať si hledá jiné holičství anebo chodí po zavírací době.
Lidem okolo se zdálo divné, že
Pavla hned nereagovala na projevy svého dítěte s ADHD, přestože to měla ozkoušené.
Diana měla zkušenost s lidmi, kteří se ji snažili s výchovou pomoci, ale neuvědomovali si, že svým přístupem situaci spíše zhoršovali.
Julie by potřebovala, aby ji někdo řekl, že ví, že to má těžké.
Ivana cítila u svých přátel, že si mysleli, že by výchovu dítěte s ADHD zvládali lépe.
Radkovi přišly reakce přátel vždy adekvátní a nesetkal se s negativními reakcemi.
Petře ve školce učitelky sdělily, že se s tak divokým dítětem ještě nesetkaly a nasměrovaly ji do pedagogicko-psychologické poradny.
Na reakce a názory, že se dá ADHD vymlátit byl Petr už alergický.
strong> Hance B. vadilo porovnávání jejího dítěte s ADHD s ostatními dětmi.
strong> Julie byla ráda za postup policie, která se při incidentu se školou postavila na jejich stranu.
Pavle se paní pošťačka omluvila za to, že nepříjemně reagovala na projevy ADHD jejího syna.
Syna Markéty ve vesnici všichni znali, a proto jeho projevy ADHD tolerovali.
