Lence řekli v holičství po projevech ADHD jejího syna, ať si hledá jiné holičství anebo chodí po zavírací době.
T: Akorát teda v tom holičství, kdy prostě jednu dobu měl opravdu problémy si nechat sáhnout na hlavu. Nechat se ostřihat to bylo něco příšerného, co on vyváděl. To bylo řev, řev, řev, jak kdybych tam někoho vraždila. Jo, a to mi rovnou řekli jako: „Nezlobte se, ale prostě buď si najdete jinačí kadeřnictví, anebo budete chodit po zavírací době. Nám to tady ruší zákaznice.“ Já říkám: „A můžu já za to, že ten kluk má takový problém?“ „No, tak se choďte střihat někam jinam.“ Říkám „výborná diskriminace, super, děkuju“. Říkám, ten kluk za to opravdu nemůže. Je to autista, prostě má problém, jo. Říkám, my půjdeme jinam, ale vy přijdete o zákazníka. Teď už je na tom mnohem líp jo. Už to zvládá líp. Jako už to už to pochopil, že ho nikdo neuřeže. Že mu tu hlavu neustřihne nikdo, že (jméno syna)?
Eva vnímala, že společnost hodnotila děti podle toho, jak poslouchaly rodiče, ale zapomněla na faktor ADHD.
Lence řekli v holičství po projevech ADHD jejího syna, ať si hledá jiné holičství anebo chodí po zavírací době.
Lidem okolo se zdálo divné, že
Pavla hned nereagovala na projevy svého dítěte s ADHD, přestože to měla ozkoušené.
Diana měla zkušenost s lidmi, kteří se ji snažili s výchovou pomoci, ale neuvědomovali si, že svým přístupem situaci spíše zhoršovali.
Petře ve školce učitelky sdělily, že se s tak divokým dítětem ještě nesetkaly a nasměrovaly ji do pedagogicko-psychologické poradny.