Pavle se paní pošťačka omluvila za to, že nepříjemně reagovala na projevy ADHD jejího syna.
P: Vůbec o tom nic nevěděli nebo třeba i na poště. Byli jsme na poště, něco jsem potřebovala, ověřit podpis, a to trvá nějakou dobu, do toho se jim to zaseklo, takže jsme tam byli přes půlhodiny. Malý už tam lítal, skákal, šlo vidět na té paní pošťačce, jak dává oči ve sloup a úplně naštvaně a to. Když už mi dávala, jakože už jsme to měli všecko hotové, tak jsem se ji říkám omluvila, že prostě malý má ADHD a ona, že se omlouvá ona mně, že si to pak uvědomila, že už to viděla a že se omlouvá ona mně. To mě třeba jakože potěšilo, že nejsou všichni lidi stejní, kteří se na to dívají jinak.
Eva vnímala, že společnost hodnotila děti podle toho, jak poslouchaly rodiče, ale zapomněla na faktor ADHD.
Lence řekli v holičství po projevech ADHD jejího syna, ať si hledá jiné holičství anebo chodí po zavírací době.
Lidem okolo se zdálo divné, že
Pavla hned nereagovala na projevy svého dítěte s ADHD, přestože to měla ozkoušené.
Diana měla zkušenost s lidmi, kteří se ji snažili s výchovou pomoci, ale neuvědomovali si, že svým přístupem situaci spíše zhoršovali.
Petře ve školce učitelky sdělily, že se s tak divokým dítětem ještě nesetkaly a nasměrovaly ji do pedagogicko-psychologické poradny.