Kdybyste měla z té svojí zkušenosti říct nějaké poučení pro ostatní, protože už jste toho absolvovala opravdu hodně, co byste vzkázala?

Třeba já jsem nikdy nenašla v sobě takové to, jak někdo tak říká: já to porazím, já prostě se uzdravím. Vždycky jsem měla respekt, že to fakt není žádná sranda a že buď se uzdravím, nebo ne.

(…)

Já nevím, neměl by člověk si říct: já mám rakovinu, já umřu, to je smrtelná nemoc, já prostě umřu. Říct si toto je špatné asi úplně. Aspoň moje cesta to není, že bych si řekla: já to porazím. Mám jednak respekt před tou nemocí a jednak i před tím Bohem. On mě může zachránit, a nemusí, on nemusí. Já si to nemůžu na něm nějak vyto… Takže já to beru tak nějak s pokorou, že poslední…Zpočátku i s tou vírou to bylo takové, že jsem třeba se uzdravila, s tou první léčbou – uzdravila v uvozovkách –, a teď jsem vykládala: já jsem dělala to a já jsem dělala to a to, a samozřejmě Bůh taky že je tam někde, měl nějakou zásluhu. Je to opačně dneska už, prostě je Bůh, a když něco beru, ať mi to požehná. A ať mi to pomůže ke zdraví, nebo ne, je podle toho, ne jak já chci, ale jak ty chceš. A beru to už vyloženě, že každý ten den je dar, který mi byl daný navíc, a prostě jsem za něho vděčná. A prosím třeba ještě za ten život, ale fakt zase s takovým, že jestli už tu nemám žádný úkol, tak prostě odejdu. Jestli ještě bych mohla jakkoli komukoli nějak prospět, tak ať mě tu nechá, ať mě nějak použije. Ale pořád mám pokoru, nevím, jak to popsat. Není tam takové to: já to vzdám. A není tam ani: já umřu. Je to prostě o přijetí. Asi o tom přijetí. A pak bojovat. Dělat všechno možně, ale vědět, že i kdybych se postavila na hlavu a mám umřít, tak stejně umřu. Ale zase nebudu sedět s rukama v klíně a říkat: pane Bože, zachraň mě. Protože já musím především něco udělat, my jsme dostali každý do těla imunitní systém, který je prostě léčebný a který my si ničíme tím, jak se stravujeme a jak žijeme, a je třeba tenhle udržovat v pořádku. A pak by člověk ani neonemocněl.