Mluvili s vámi všichni otevřeně?

Ano, mluvili. A líbí se mi, že se s tím dneska nepářou.

(…)

Začala jsem docházet na onkologii a zase jsem doufala, že přece jenom by prášky mohly zabrat. A nejkrásnější na tom bylo, že jeden den jsem byla na sonu a tam mi řekli, že snad se to ani moc neto…, ale že mám nějaký nepatrný bod v játrech. A nějak mezitím jsem měla velký záchvat bolestí, že jsem se nechala odvézt do nemocnice a tam mě poslali na sono – to bylo asi týden potom –, kde mi řekli, že tam prostě jsou metastáze. Tak to mi bylo jasné, že mi nemusel nikdo nic říkat, co to je. A tady pan doktor, když jsem přišla, tak se mě zeptal: „Je vám známý váš stav?“ A já řekla: „Je, nemusíte nic říkat.“ A myslím si, že je to tak nejlepší, prostě jaképak že „až by se člověk včas na všechno připravil“, to radši to říct rovnou.

Udělal to velmi pěkně. Udělal to tak, že jsem z toho byla tehdy i překvapená.

Nejdřív vzal do té svojí pracovny mě a řekl mi to, pak tam vzal manžela a řekl mu to taky. A to myslím, že bylo velmi citlivé. Že to vlastně mohl říct tak nějak otevřeně. A my jsme se pak setkali na chodbě, já jsem plakala, ale chování toho doktora se mi líbilo.

On ti aj povedal, aká bude prognóza?

Tak všichni, kdo se mnou kdy hovořili, tak počítali s tím, že jsem doktor a že vím, o co jde. Takže mi spíš říkali tu svoji omluvu, že s tím nejde nic dělat. A že je tam to riziko, jak by to dopadlo při operaci. Takže tím se z toho jakoby vymluvili nebo omluvili, a to bylo to nejdůležitější, co jsem měla slyšet, abych po nich už nic nechtěla. Ale bylo to zodpovědné, byla jsem spokojená.

Kdo byl ten první, s kým jste o tom mluvila nebo s kým jste to chtěla sdílet, tady ty zprávy?

To jsem ještě nebyla v Olomouci, protože jsem vlastně v Olomouci krátce, od srpna, takže to není nějak dlouho. Tohle jsem asi probírala s člověkem z jiného onkologického centra v rámci rozhovoru, kdy mi řekl, že si teda rozumíme, že k vyléčení to není. Takhle nějak. Byla jsem ráda, že tam, kde se mnou hovořili lékaři, že byli opravdu otevření, že už tam nebyla taková nějaká zbytečná naděje, ale přitom mi naději nebrali, samozřejmě to ne. To vůbec ne.

T: A co vám řekli, že se stane?

P: No, umřu. On mi to řekl.

T: Pan doktor?

P: Ano. Ale to už jsem taky musela vědět, když játra odchází… To už vlastně ani nemusel. Ale víte, proč mi to řekl? Protože já jsem chtěla vědět čistou pravdu. Já říkám: „Pane doktore, řekněte mi to. Já to chci vědět.“ Protože on by mi to jinak neřekl.

Dobre. Je tu ďalší dotaz. A to: „Ako si myslíte, že vás informovali, či to bolo dostatočné, či ste dostatočne porozumel tým informáciám od zdravotníkov?“

Snažili se mě informovat, říkám, bez omezení, naplno. Druhá věc je, jak já tomu rozumím. Ale vždycky se mě to snaží říct. Bohužel, nějaká slova si potom hledám doma ve slovníku cizích slov.

Na Wikipedii?

Ano, a podobně. Ale snaží se, zatím jsem nezjistil, že by mně něco zamlčovali. Já všude, když přijdu, tak říkám: „Informovat plně, bez omezení.“ Takže s tím problémy nemám. Horší je, jak tomu rozumím. Já tomu totiž moc nerozumím, víte?

T: A ako ste sa to dozvedel? Čo presne vám povedali?

P: Co mně řekli? Paní doktorka řekla: „Bohužel, výsledek je, že jste dostal to nejhorší, co jste mohl.“

P: „Kolik je vám roků?“ 78. „Rakovina slinivky se nedá léčit.“ Jo? „Tak můžete jít, pokud budete chtít, na nějaké ty chemie a ozařování, a to byste strašně trpěl.“ Jediná možnost byly teda tady ty prášky. Že to bude odstraňovat bolest a že budu mít tak nějak víc normální život. O tom se těžko mluví.

(….)

T: Pani doktorka vám toto povedala?

P: Totiž když bylo rozhodnuto, že to teda je takhle špatné, tak se stanovilo, že půjdu na komisi. A na komisi se rozhodlo, že to je neléčitelné, a já jsem si měl říct, jestli budu trvat na tom, že bych se ještě dál snažil nějak léčit. U nich. Anebo že budu takhle vegetovat. Tak jsem řekl: „To radši nebudu takhle…“

T: Rozumiem. A dali vám na výber?

P: No, dali… Nic mně nedali na výběr, jenom tyhle dvě možnosti. Třeba že by se někde pokusilo něco dělat, anebo takhle, to ne. Zkrátka, tyhle dvě.