Přání a obavy
Přání a obavy
Jedním z témat našich rozhovorů byly také představy o budoucnosti. Účastníci našeho výzkumu mluvili o tom, co by si do budoucna přáli a jak se připravují na to, co je čeká. Vždy jsme nechali na nich, kolik nám toho chtějí sdělit, a otázky jsme kladli zcela obecně. Jejich povídání bylo ale velmi otevřené a často se nevyhýbali ani tématu smrti a umírání. Popisovali, jak si přejí strávit své poslední dny, jak se na konec života připravují, čeho se obávají a co by si nejvíce přáli.
Přání, aby se zdravotní stav zlepšil, nebo nezhoršoval
Lidé, kteří se potýkají s vážnými zdravotními problémy, si pochopitelně přejí hlavně to, aby se jejich stav zlepšil, nebo alespoň nezhoršoval. Trápí je, že nemohou být soběstační. Jsou-li v hospici nebo nemocnici, přejí si vrátit se domů, tam, kde se cítí nejlépe.
Když se podaří díky hospicové péči zlepšit jejich zdravotní stav, přicházejí i jiná přání, jako v případě pana Jiřího, který doufá, že by mohl jet s manželkou na chatu. Věří, že by si tam psychicky odpočinul.
Teď jsem v takové té etapě, že…Protože tady to předjarní období nikomu obecně neprospívá. Tak si říkám, až se trošku zas ještě převalí to předjaří, tak že na nějakou dobu bych klidně mohl vegetovat doma s tím, že bych byl v pravidelném nebo nepravidelném styku tady s tím hospicem. Podle situace, tak bych to řekl. Teď momentálně si dělám naději, že v důsledku takového, bych řekl, pobytu tady, že jsem se tak nějak uklidnil, tak že bych možná to léto letos snesl třeba na chatě. Protože je jasné, že když jdete do lesa, tak se zabýváte jinými věcmi. A taková amatérská terapie, řekl bych, nemůže uškodit. Tak si dělám naději, že bych třeba přes to léto zas mohl xxxx. No, a pak je tady ještě velký problém s manželkou, protože ta je na tom skutečně taky špatně zdravotně. Tak člověk nemůže jednoznačně říct, jak to bude za týden, za měsíc. Ale v té naději takhle teďka žiju, že bychom ještě s manželkou ten rok na té chatě, nebo nějakým způsobem střídavě doma – na chatě byli. Pokud se nezvýší intenzita těch bolestí.
Profil:
• Jméno: Jiří
• Věk v době rozhovoru: 86 let
• Věk při obdržení diagnózy: 85 let
Paní Marcela by si moc přála, aby mohla zase žít normálním životem. Pokud by se její stav nezlepšil, byl by podle ní lepší úplný konec, je s tím smířená.
Co byste si přála nejvíc ze všeho?
Aby to bylo takové, jak to bylo třeba před tou nemocnicí.
Před kterou nemocnicí myslíte?
Teď.
Před touhle?
Aspoň.
Aby to šlo nějak udržet, ten stav, kdy jste byla soběstačná?
A když ne, tak bych si přála, aby xxxx byl co nejdřív konec. xxxx pro mě byla veliká úspora.
Jak to myslíte – úspora?
Úspora sil, a aby prostě…Jsem s tím smířená. A než teda abych tady byla takhle, abych jezdila každý týden do nemocnice, tak to vám řeknu, že bych byla radši, kdyby byl konec. Ale kdyby to bylo takové, jak to bylo, že jsem ráno vstala, uvařila jsem, kytky jsem zalila, poklidila jsem, jela jsem na chatu, tak kdyby nějaký den to tak bylo, bylo by to dobré.
Profil:
• Jméno: Marcela
• Věk v době rozhovoru: 61 let
• Věk při obdržení diagnózy: 59 let
Paní Olga by si přála, aby na tom byla pořád tak jako dosud a její stav se nezhoršoval.
Ako si prajete usporiadať ďalší svoj život?
Tak jak to jde pořád dál. Tak jak to jde, to bych byla spokojená. Tak jak to jde. Prostě je mi dobře teď, takže bych chtěla, kdyby to tak vydrželo. Abych nemusela volat to SOS, jak to říkám vždycky. Protože tam mám na tu sestřičku…A nevím, jestli by pan doktor přijel, ale asi jo. Ještě jsem to nepotřebovala. Oni chodili ze začátku dvakrát týdně, a teď už chodí jedenkrát týdně. V pátek, jsme se domluvili, to je akorát takový dobrý den, pak je sobota, neděla.
Profil:
• Jméno: Olga
• Věk v době rozhovoru: 57 let
• Věk při obdržení diagnózy: 48 let
Přání zůstat doma až do konce
Někteří účastníci našeho výzkumu vyslovovali jako své největší přání moci zůstat až do posledních dní doma. Přestože často znali možnosti péče v hospici, preferovali domov jako místo, kde chtějí strávit zbytek svého života.
Paní Dana by si velmi přála zůstat až do konce doma.
My jsme tam sice dali přihlášku, ale já říkám, snad se mně podaří, že umřu doma. Strašně bych tam nechtěla být, i když vím, že to všichni chválí, že je to úžasné, úžasná péče, všecko. Ale my jsme jezdili do xxx za naším kamarádem, tak vím, co to je hospic. Ale strašně bych tam nechtěla. Chtěla bych být doma.
Ano, chtěla byste zůstat. A oni chodí sem za vámi?
Nic víc si nemůžu přát, jenom být doma.
Profil:
• Jméno: Dana
• Věk v době rozhovoru: 82 let
• Věk při obdržení diagnózy: 80 let
Paní Marie Anna preferuje zůstat doma, i když ji mrzí, že situace zatěžuje její tři dospělé děti.
.
Ako by ste si ešte chceli usporiadať život?
Tak dožít, jak žiju. Jak dál? Co můžu já dál dělat? Jít do nemocnice někde a tu mě máte a lečte si mě, jak chcete, nebo co. To já bych nechtěla. Já raději budu doma. A vůbec, samozřejmě že mi je líto dětí, že to prožívají taky se mnou, ale já jim v té věci nemůžu nějak jinak pomoct. Musí, snášejí to se mnou, snaží se nepřipomínat mi to a tak.
Profil:
• Jméno: Marie Anna
• Věk v době rozhovoru: 70 let
• Věk při obdržení diagnózy: 68 let
Obavy z toho, co konec života provází a přání odejít důstojně
Řada účastníků našeho výzkumu mluvila o tom, že se v souvislosti s koncem života bojí nejvíce bolesti. Obávali se také ztráty soběstačnosti a důstojnosti a toho, že budou závislí na péči ostatních. Vyslovovali přání, aby odešli důstojně a klidně, s pocitem, že byli užiteční. Chtějí také předat svým blízkým vše důležité.
Paní Milada má obavy z bolestí, dala by přednost tomu, odejít dřív než trpět krutými bolestmi.
Co bych si nejvíc přála? Abych odešla ještě předtím, než přijdou ty velké bolesti – pokud přijdou, nebo jak to bude, já nevím. Ale to je jediné, z čeho mám, a myslím, nejenom já, ale lidé vůbec obavu, že… Protože, samozřejmě že se ty bolesti tišit dají, ale určitě to není tak, že by se tišily takovým způsobem, že by vůbec nebyly nebo tak. Takže to –i za cenu, že bych třeba odešla dřív – bych byla radši než procházet takovým tím nějakým krutým obdobím potom.
Profil:
• Jméno: Milada
• Věk v době rozhovoru: 66 let
• Věk při obdržení diagnózy: 42 let
Paní Dita se obává závislosti na ostatních a toho, že by konec života prožila jen jako ležící.
Neděsí mě to, že umřu, ten okamžik, ale mám strach – nebo takové jako holčičkovské to je – z umírání xxx, asi jako každý z nás, si myslím, nechci být na plenách, na někom závislá. Tak vlastně bych tu chtěla ještě být, i třeba v hospicu teda, ale jako ve smyslu v tom činném, ne už prostě v tom ležícím. I když to možná jen shazuju, možná tam prožíváte věci, já to jenom nevím, mně to přijde, že takhle bych být nechtěla. Ale to je jenom moje nějaká představa něčeho, co vůbec neznám.
Profil:
• Jméno: Dita
• Věk v době rozhovoru: 45 let
• Věk při obdržení diagnózy: 42 let
Pan Vladimír by si přál uspořádat archiv svých článků, předat vše důležité ženě a synovi a pokojně odejít.
Jak si přejete uspořádat svůj další život?
No, tak dokončit jako teda…Tamhle mám asi sto listů popsaných, které musím seřadit, dát do určitých článků, které jsem publikoval u nás v xxxx deskách a tak dále. A ukončit to tak nějak. Nezapomenout na něco, co má mít pokračování. To znamená předat synovi a manželce, co jako jsem měl já, poradit jim v tom, co by potřebovali, nebo to, co by nevěděli, nebo na co by nestačili. No, a potom pokojně odejít.
Profil:
• Jméno: Vladimír
• Věk v době rozhovoru: 88let
• Věk při obdržení diagnózy: 78 let
Pan Zdeněk je se situací smířený, pomáhá mu také víra. Přeje si odejít bez bolesti a s pocitem, že byl pro ostatní užitečný.
Chcel som sa spýtať, ako si prajete usporiadať svoj ďalší život?
Bez bolesti dožít.
Bez bolesti dožít.
Já mám 76 let. Svůj život považuju za naplněný, nic víc už tady užitečného nejsem schopen vykonat – takže respektovat dění života, jak jde v jednotlivých etapách.
A pomáha Vám nejako viera? Máte nejaký druh viery?
Ano.
Akú vieru?
Já jsem římský katolík.
Rímsky katolík. A nejako Vám pomáha tá viera? Cítite pomoc?
No, tak ubírám se v modlitbách, chodím do kostela pravidelně. Teď samozřejmě ne, ale chodím do kostela a připravuju se na ten závěrečný konec.
A ako si to predstavujete, ten koniec?
Kdybych zemřel a usnul. Teda kdybych usnul a s dobrou pověstí odešel.
S dobrou povesťou? Na tom záleží, na povesti?
Tak pověst je, že jsem tu nebyl nadarmo, že jsem pro společnost něco málo byl užitečný.
A tak, vidíte, koľko ľudí Vás navštevuje, tak asi ste za sebou nechali stopu poriadnu. To je dobrý pocit, nie?
Je.
Profil:
• Jméno: Zdeněk
• Věk v době rozhovoru: 76 let
• Věk při obdržení diagnózy: 71 let
Pro pana Miroslava je důležité, aby si ho blízcí pamatovali jako statečného člověka, který se konce nebál.
Když už teda moc po mně nezůstane, aby aspoň zůstala nějaká taková stopa, že jsem se nebál toho konce. Teda nevím, jestli to tak bude, ale bylo by to dobré, kdyby aspoň neřekli: „Tata byl srab.“ Když už teda něco.
(…)
Jak vám to změnilo život?
Teď už asi nijak, jak už teď můžu ovlivnit něco, když už tady budu ležet a čekat? Já už žádné akce nejspíš neudělám, co už to můžu ovlivnit. Ať to prostě vypadá trochu, má to fazónu a co víc můžu já už nadělat teď.
Profil:
• Jméno: Miroslav
• Věk v době rozhovoru: 62 let
• Věk při obdržení diagnózy: 61 let
