A pokud nemáte auto – a auto mít nemůžu, ani žádnou starou plečku, protože mám ty nohy, takže prostě nemůžu. Řidičák mám x let, ale prostě já nemám odkuď kam jak jet. Takže co k tomu říct. A stoprocentně nemám nikoho, kdo by mě… Protože zase, že si lidi vezmou auto a dojedou tamhle někam. Já když to spočítám, tak jsem byla tak patnáctkrát nebo šestnáctkrát na chemoterapii a v podstatě to bylo vždycky tak, že jsem dojela sem trolejbusem, odjela jsem trolejbusem. Po svých.  To je hrozně těžké. A ještě navíc se tvářit vesele, aby doma to dítě nic nevědělo.

A tak teďka přemýšlíte o tom, že byste šla do toho hospice?

Ano. Já musím jít, protože když budu doma, tak já se tady zblázním, protože můj muž furt si myslí, že budu vařit. Já říkám: „Ty jseš snad blázen.“ Vždyť já se bojím stoupnout si a jít tady k pračce, a to budu stát u sporáku ještě? On má takové tipy, že on si zvykl na mé jídlo, protože my jsme spolu 41 let, on nejí ani u své sestry, on nejí nikde v restauraci. A já jsem mu říkala, že mi bude docházet pro obědy, že tady je chlapecký domov a že tam prodávají pro důchodce obědy. On že tam ale chodit nebude, protože to on nikdy neudělá, on nebude nikde žebrat. On je jak blázen, mu nevysvětlíte, že to je normálně, jako kdyby šel do restaurace s kastrolky.

Takže manžel nějak moc neumí vám pomoct v tom, co byste potřebovala?

No právě. Já říkám: „Ne, ty mně neumíš pomoct.“ On je třeba doma, já jsem v posteli, já bych potřebovala, aby mě zvedl a aby za mnou přišel, on tady sedí, já na něho volám, on neslyší. Já říkám: „Kup píšťalku, já na tebe vždycky písknu, abys přišel.“ Protože já potřebuju třeba podat hrnek nebo se napít a podat prášek. No, katastrofa. Já říkám: „Co já se tady s tebou budu furt rozčilovat, kašlu na tebe, půjdu do nemocnice.“ A on, že to se mu nelíbí, že on to nedovolí. Tak já říkám: „Ty můžeš dovolovat tak prd.“

.

A ještě se starat, aby na to nemyslel manžel, protože je to pro něj taky nápor svým způsobem. Tak mu vymýšlím práci. Takže jsem mu nakoupila haldu drůbeže. A spoustu takových věcí: tady balkon mi oprav, támhleto mi udělej. Takže on má furt taky co dělat a nemusí na to myslet. Řeknu: „Běž si na pivo, já když něco, tak zavolám, kdyby mi bylo zle. Nechci tě omezovat. Musíš žít normálně dál.“  Takže to beru i po téhle stránce, že tu rodinu ta nemoc ještě víc ztužila.

(…)

Mě ještě napadá, jak to vlastně probíráte s manželem xxxx?

Nijak. Zeptá se mě, jestli potřebuju něco, jestli mě něco bolí nebo něco. Jinak se o tom nebavíme. My víme, že to tu je, že tu máme jednoho hosta navíc, a já chci, aby měl klid, ať je spokojený aspoň on. Aby to zbytečně neprožíval. Protože ti chlapi jsou trošku na tom hůř psychicky a toho sem se bála. Tak máme i domluveno, že když tak potom ty děti sem budou častěji jezdit za ním, aby to…Protože víte, jak to je, chlap se dá na chlast a je konečná. Ale já si myslím, že u něho to nehrozí. Že už tak nějak se s tím vyrovnal, že to tu je, a furt má zájem o to, jestli něco nepotřebuju.Kamkoliv jde, tak říká nejdřív, než odejde: „Potřebuješ něco? Přinesu ti.“ Stačí říct: „Hele, já mám žízeň.“A on už utíká. Není, říkám, v tomhletom jako…Nerozebíráme to, bereme to skutečně tak, jak to je. Což si myslím, že i pro něho je lepší. Proto já mu vymýšlím furt tu práci. Takhle vám to řeknu.

Byl to docela šok, když jsem si musela na ten vozík sednout a jenom rukama řídit všechno. Ale pořád jsem zvládala jezdit autem na ruční ovládání, tak to jsem ještě chodila do práce. Sice do jiné, ale pořád ještě –jako doktor ve zdravotní pojišťovně, pořád jsem si tu svoji roli alechtěla nechat. Zpětně si však myslím, že to spíš bylo pro moji maminku. Protože jen co jsem nastoupila do té pojišťovny – dostala jsem průkazku, já nevím, co všechno, že jsem zaměstnanec té pojišťovny –, tak jsem vlastně všechno tohle přivezla autíčkem té mojí mamince: „Mami, podívej, já jsem na tom ještě dobře, já pořád pracuju. Já jsem ještě pořád ta moudrá, na co ses vždycky těšila.“ Ona to samozřejmě viděla, že nejsem v pořádku, ale tu hru se mnou hrála pořád. Ji by to taky složilo.