Jaké rady anebo doporučení byste dal zdravotníkům nebo profesionálům ve zdravotnictví, když máte tuhletu zkušenost?

Aby s námi byli trpěliví, protože to je nesnadná věc pečovat o nemocné, kteří právě potřebují neustálou tu péči. Kolikrát na té JIPCE 6krát nebo 7krát za noc převlékali nemocného, a přitom profesionálně byli na výši. Tak aby hlavně teda to vydrželi nervově a zdravotně a aby, když si to vzali jako své povolání, tak aby to dělali dobře, ke spokojenosti – té vnitřní spokojenosti – pro sebe i pro ty, kteří jsou kolem nich a kterým slouží.

Co se týče těch doktorů, mluvili s vámi otevřeně, tak jak jste si představovala? Neměla jste nějaký problém?

Nie, nie, práveže, prístupné. Taký proste ohľaduplný, a tak sa … Síce v tých nemocniciach je to úplne iné, pretože oni majú tam nápor pacientov, nemajú tak čas sa venovať tým… Aj tie sestry, no, niekedy to šlo niekedy nie, ale tak, práca musí byť poslanie, nie povolanie, pretože človek sa musí vžiť aj do nemoci toho pacienta a tí, nemocní trpia komplexmi menejcennosti, že nie sú tak sebestační a že sa snažia toto a aby proste ich brali tí zdravotníci, ako že sú postihnutí nemocou, ale ten prístup aby bol trošku iný. Taký ľudskejší. A tu majú sestry, tu za tie 2 dni som fakt, že ten prístup úplne sa nedá porovnať, že také sú rýchle, to pomôcť a to: „Ja Vám pomôžem? Ako to chcete urobiť?” Tak to tak až človek… Ale tak nemôžem sa sťažovať zatiaľ.

A když se opravdu zaměřím na tu vaši zkušenost pacientky, která prožívá nějakou nemoc, je něco, co byste chtěla ještě říct? Co jsme třeba tady nezmínili, co je důležité, aby se lidí dozvěděli? Nebo lékaři třeba.

No, přístup lékařů určitě je lepší, když trošičku mají třeba toho úsměvu na tváři. Je to problém, samozřejmě, vím, že ty počítače je výhoda, ale většinou počítač a pacient jenom tak jako okrajově mnohdy…Tak je to těžké ke všem pacientům potom se takhle chovat, ale tady toto ten přístup…