Chcem sa spýtať, ako by ste si chceli usporiadať posledné veci?

Poslední věci? Už mám závěť napsanou. No, závěť ne, já jsem to špatně řekla, závěť ne, to už máme všecko vyřešené. Ale takovou tu poslední, víte, jak si přeji, jak by ten pohřeb a takové to… Poděkovat všem za pochopení a za pomoc a za to, tak to už jsem v noci psala. Už to taky mám, dcera už to… No, ještě to nemá, já jsem to jenom řekla, kde to je, protože je to zalepené, ale až se něco semnou stane, tak bych chtěla, aby tady v kostele to přečetla. Protože to je poděkování všem. No, a v úzkém kruhu jenom jako prostě takový…

Mě hodně spasilo to, že jsem v ten moment, když jsem se dozvěděla, že to můžou být 2 měsíce, a teď máte tolika věcí, co potřebujete zařídit… Protože ono přepsat dneska firmu není otázka půldne. Teď já jsem si tam dělala účetnictví, kompletně, takže všechno dělat, uzávěrky, sehnat účetní, předat firmu dětem. No, a nakonec jsem si řekla, kde chci být pohřbená, jaké chci kytky, jaké chci písničky, manželovi jsem vypsala všechny pojistky, všechno, co se musí vyřídit, kam poslat parte, to všechno je tady připravené. Zplanýrovala jsem konto, nemám ani korunu a jsem z obliga.

Začátkem září jsem měla PET vyšetření a tam zjištěno, samozřejmě, jako ten nález znovu. A tak už dřív jsem tak nějak uvažovala, že teda by mně bylo hodně let přidáno za prvé, za druhé tady na té zemi má kdo za mě pokračovat, máme 5 vnuček. A potom že ty peníze, který by byly do mě investované, radši ať putují třeba k dětem nebo k těm mladším ročníkům.

(…)

No, a potom když jsem šla za panem primářem xxxx na onkologii do xxxx, tak jsem se ho ptala na jeho názor. Jak jsem se rozhodla. A on mně říkal, že mě obdivuje, ale že se mnou souhlasí, protože potom hodně lidí, kteří to léčení mají až na doraz – jako má sestra, která byla pro mě taky takovým jako příkladem v uvozovkách, už to teda bylo beznadějné, dostala leukémii, z Nového Města ještě převézt do Bohunic a to –, tak jako pan primář říkal, že potom ti pacienti většinou odchází z tohoto světa na „uléčení“ vlastně těmi jedy a to. A můj praktický lékař, pan doktor xxxx, taky mně říkal takový příběh, že ať si představím, že je liška a zajíček. Zajíček, on má tu zákeřnou nemoc a liška ho pořád dohání, dohání, zajíček je pořád léčený, nemá čas se podívat doprava, doleva a pořád utíká, utíká, až nakonec liška ho chytí. A je druhý případ, kdy ten zajíček je jako já, že si řekne, tak teda končím, ale budu si užívat života, ta liška taky ho dohání, ale zajíček má čas se podívat doprava, doleva, jak je ten svět kolem nás krásný. A ta liška ho stejně dohání, ale ten rozdíl samozřejmě chápete. A já se teď cítím pořád dobře, chutná mně jíst, občas ty tlaky ale jsou. A panu primáři jsem říkala: ,,No, co já můžu čekat.“ Já můžu čekat, podle mě teda, že třeba až tady ten proces nahlodá žlučové cesty, může přijít žloutenka, potom ascites a tak dále a tak dále. Ale to už se bude řešit potom. A jelikož jsem ten typ, který chce vidět dopředu, tak jsem navštívila s mužem i hospicovou péči v xxxx, tu domácí hospicovou péči, a tak jsem jim taky říkala, že jdu pro ty informace v případě, že bychom jako… A oni teda to tak krásně přijali, že jsem první, která tady v tomhle stavu se ptá po takových službách.