Smíření

Smíření

Smíření


Smíření se s tím, že jejich nemoc není léčitelná a jejich život tak spěje ke konci, trvalo účastníkům výzkumu různě dlouho. Někteří z nich popisovali svou lítost a dlouhé období smiřování se se situací a s tím, že ji nemohou nijak ovlivnit. Někteří říkali, že se situací smířeni dosud nejsou, jiní popisovali svůj klid a smíření jako něco, k čemu po vyřčení diagnózy či prognózy dospěli poměrně rychle. Mnozí mluvili o tom, že si uvědomují, že každý život je konečný, a že jsou vděčni za to, co mohli prožít. Srovnávali svou situaci se situací dětí nebo mladších lidí, kteří vážně onemocní.

Je zřejmé, že vyrovnání se s vlastní smrtelností ulehčují různé okolnosti. Kromě výše zmíněné vděčnosti za to, že se člověk dožil určitého věku a dočkal se dospělosti dětí nebo narození vnoučat, byla důležitá možnost naplnit svá přání ohledně této životní etapy. Pokud člověk není o situaci otevřeně informován a nemá možnost ovlivnit to, kde a jak stráví závěr svého života, těžko dojde ke smíření a k pozitivnímu bilancování. Ti účastníci výzkumu, kteří o své prognóze nedostali jednoznačnou informaci, méně často mluvili o smíření a častěji zmiňovali nejistotu, nezodpovězené otázky a pocit bezmoci.

Dospěje-li člověk ke smíření, může navzdory nevyléčitelné nemoci prožívat klidné a spokojené dny, jak ukazuje několik příběhů, které jsme zachytili. Někteří lidé, se kterými jsme hovořili, říkali, že neprožívají úzkosti z blížící se smrti, ale snaží se užívat si každého dne a zároveň nic neplánovat. Užívají si společnost a lásku nejbližších, které označují za největší podporu a motivaci. Významné roli nejbližších lidí pro kvalitu života člověka s neléčitelnou nemocí se věnujeme také v rámci tématu Blízcí.

Někteří účastníci výzkumu popisovali, že přijímají nemoci a smrt jako nevyhnutelnou součást života, a tak ani zprávu o tom, že jejich nemoc není léčitelná, nevnímali jako šok nebo tragédii.

 

Paní Václavka říká, že situaci přijala v klidu, s vědomím, že každý člověk musí zemřít. Namísto pokusů o léčbu se rozhodla odejít do prostředí, které považuje za lepší pro závěr svého života.

Když bychom se vrátili k tomu, jak vám lékaři oznámili, že léčba už nemá smysl. Jak hodnotíte ten způsob, jak s vámi mluvili?

Otevřeně. Tak já člověk, který stojí rovnýma nohama na zemi a mám léta – čili já vím, že každý člověk musí zemřít, to je samozřejmé –, takže já jsem to nepřijala nějak tragicky. Spíš bych řekla, že k tomu přistupovalo hystericky moje okolí víc než já. I smrt patří k životu…

Takže myslíte, že okolí vás nepodporovalo, že spíš by…

Okolí mám vynikající, já mám vynikající okolí. Začali tím, že – což mě mohutně rozčilovalo, a to jsem musela utnout – říkali: „Babi bojuj, bojuj, bojuj.“ Ale jak mám bojovat, s kým mám bojovat? Žádného draka mi sem nedali, ani kopí, a tak to jsme uzavřeli tuhle kapitolu a už po mně nikdo nechce, abych bojovala. To se taky nedá bojovat. A v mých letech ten závěr ve špitále s hadičkami po operaci, to není přijatelné. To je lepší tady v hospicu na terase a dívat se, jak svítí sluníčko.

Profil:

• Jméno: Václavka
• Věk v době rozhovoru: 88 let
• Věk při obdržení diagnózy: 87 let

• Zobrazit celý profil

 

Paní Milada je se situací smířená, je spokojená se svým životem a ví, že všichni musí jednou odejít.

Nemám, neprožívám nějaké stresy, neprožívám nějak věci takového typu jako „Budou to moje poslední Vánoce, nebudou to moje poslední Vánoce?“, „Neviděla jsem Řím, nemůžu ještě odejít“. Ne, to rozhodně ne. Jsem s tím svým životem spokojená, a tak bych řekla i smířená, s tím, že odejít musíme všichni. Nikdo tady nezůstane a je to jen otázka kdy… A když se takhle koukáte kolem sebe a vidíte to v televizi – ráno nastupujou lidi do auta a nevědí, že odpoledne tady nebudou. Nějaká bouračka, něco, a vůbec o tom nepřemýšlí. Takže takový ten odchod ze života mě nějak neděsí, ale je pravda, že se soustřeďuju spíš na ten daný den, na to, co bude zítra, a moc nepřemýšlím, co bude za měsíc, za týden, jestli tohle ještě stihnu nebo nestihnu, tak to ne.

Profil:

• Jméno: Milada
• Věk v době rozhovoru: 66 let
• Věk při obdržení diagnózy: 42 let

• Zobrazit celý profil

 

Pan Vladimír je smířený s tím, že pozemský život je konečný, dívá se na situaci pohledem křesťanské víry.

A vtedy ešte, keď vám oznámili to všetko, ako ste na to reagovali? Pamätáte si to?

No tak jistě, to překvapilo, ale protože jsme věřící křesťané, musíme počítat s tím, že život se žije, jednou přijde konec, a jaký ten konec bude, to záleží na tom, jakým způsobem si připravíme podmínky k tomu odchodu anebo k tomu, abychom ještě tady mohli dále na tomto světě pobýt.

Takže jednak prekvapenie a potom nádej?

Ano.

Viera?

Nemilé překvapení to bylo. A ty dvě možnosti jsou asi takového druhu, že musíme s tím… nesmíme si nic nalhávat. Někdy taky možná lékaři říkají: „Budete pašák, všecko jako bude.“ A člověk za chvíli umře. Čili prakticky já počítám s tím, že život je konečný, pozemský a že jsem se s tím již dávno vyrovnal.

Profil:

• Jméno: Vladimír
• Věk v době rozhovoru: 88 let
• Věk při obdržení diagnózy: 78 let

• Zobrazit celý profil

 

Vyrovnávání se se strachem ze smrti


Paní Jarmila popisuje, že strach ze smrti a smíření se s ní prožívala v průběhu své nemoci několikrát. Nejprve se s vidinou smrti vyrovnala, podobně jako to popisují ostatní, s vědomím toho, že „není nejmladší“, jak sama řekla, a že je ráda, že nemoc nedostal nikdo jiný z její rodiny. Začala se také zabývat tím, jak by měl vypadat její pohřeb. Ale poté, co se nemoc vrátila, prožila velmi intenzivní strach ze smrti znovu.

 

Paní Jarmile zpočátku ke smíření s nemocí pomohl fakt, že už, jak sama říká, není nejmladší a že má příležitost se na vše připravit. Přemýšlela například o tom, jak má vypadat její pohřeb a hrob. Poté, co se jí nemoc vrátila, však znovu zažila velký strach ze smrti, se kterým nebylo lehké se vyrovnat.

Snažila jsem se nějak si to srovnat v hlavě – že teda mám rakovinu a že umírám. Říkala jsem si: „No dobře, tak když teda, dobře, padl na mě los, mám umřít, tak umřu.“ Říkají, že, já nevím, každý třetí už dneska má tu rakovinu, tak si říkám: „Jsme pětičlenná rodina, no, tak někdo to dostat musel. “Jsem jen ráda, že jsem to aspoň já, že to nejsou děti, mám 3 dcery, nebo manžel. Že když už, tak aspoň jedno plus – prostě si hledáte plus i na tak strašné věci. A další plus –nejsem nejmladší. Já jsem tam viděla maminky s tříměsíčním dítětem a tříletou holčičkou a umíraly na rakovinu. S tím se srovnat, to nevím, jestli bych dokázala. Mladé holky, které ještě neměly děti. Teď víte, co dětí malých má rakovinu. To si říkám: „No, tak co já mám 60 – 40 let manželství za sebou –, 3 dospělé děti, tak prostě umřu.“ A za další – nikdy jsem nechtěla umřít náhle. Jak někdo řekne: „On umřel ve spánku nebo v křesle, krásná smrt.“ To je úplně příšerná představa pro mě, protože já chci vědět, že teda končím tady, že umírám, že se nějak musím srovnat. A tak chci vědět, že umírám. Nechci být takhle zaskočena. A za další a úplně na konec jsem si řekla: „A nakonec mi bude tak zle, budu mít tak strašné bolesti, že budu ráda, že umírám.“ Jsem si to tak zanalyzovala, že nějak se nedostavila taková úplně hrůza, tak nějak jsem to dokázala přijmout. Pak jsem si ještě v nemocnici během těch 3 týdnů naplánovala, jak chci pohřeb teda. To jsem si tam ležela v posteli a usmívala se a ženské na to: „Co se usmíváte?“ No, to jsem nemohla říct, že si plánuju pohřeb. A tak se mi to líbilo, jak jsem si to naplánovala – jakože takovou nějakou úplně obyčejnou rakev, a že budu ležet na levandulích a jenom v rubáši z vlněného plátna, žádné silonky, a že chci do země, že nechci spálit.

(…)

Za 7 měsíců se to vrátilo. A to jsem poprvé zažila strach ze smrti teprve. Najednou jsem si řekla: „Tak, to není žádná sranda, já fakt umřu, já fakt umřu.“ Seděla jsem tady v tomhle křesle a říkala jsem manželovi: „Já umřu, já vlastně umřu.“ Mně to teprve jakoby došlo a zažila jsem asi 14 dnů, možná 10 dnů, nevím, intenzivní hrůzu ze smrti, kterou jestli ti lidé to mají celou dobu, se nedivím, že umřou, protože to vás zabije. Přesně to se stane, že ve vás ztuhne krev v žilách. Úplně chodily takové ataky, že jsem se zas až dusila, panika, že prostě umřu. To jsem říkala, že to musím zvládnout, protože já odejdu, fakt odejdu. To mě úplně vyčerpává, vysiluje, bylo to hrozné. A pak jsem to zas tak nějak zpracovala teda.

Profil:

• Jméno: Jarmila
• Věk v době rozhovoru: 63 let
• Věk při obdržení diagnózy: 59 let

• Zobrazit celý profil

 

Pánové Jaromír a Vraťo mluví o tom, že po počátečním šoku z diagnózy dospěli ke smíření se situací. Uvědomují si, že konec života čeká každého z nás.

 

Pan Jaromír říká, že v současné době netrpí stresem ani obavami. Raduje se z drobností a zbytek nechává osudu.

Čo vám robí radosť napríklad?

Třeba dobrý film, fotbal a takové. Jsem zvyklý se víc radovat z drobnějších věcí než kdysi.

Krásne. A čo vás napríklad zosmutnieva alebo robí nejaké obavy?

No… Teď snad ani…Teď snad ani nic. Spím dobře, jak jsem dlouho nespal. Obavy, žádné obavy. Jsem nemocen, nějak to dopadnout musí. Nemám teď žádný nějaký stres nebo obavy.

A premýšľate xxxx?

P: Napřemýšlel jsem se dost. To bylo předtím. Takže teď už to vynechávám. Má-li přijít, přijde. Je mně jasné, že to je choroba, na kterou se umírá.

Profil:

• Jméno: Jaromír
• Věk v době rozhovoru: 53 let
• Věk při obdržení diagnózy: xx let

• Zobrazit celý profil

 

Pan Vraťo byl o svých vyhlídkách informován manželkou. Říkal, že to přijal klidně. Ví, že na každého to jednou čeká.

Zároveň mi diagnostikovali nějaký nespecifikovaný druh rakoviny.

Jo.

Který metastázuje.

Jo. Takže víceméně to mám spočítané.

A ako vám to povedali? Kto vám to povedal?

Mně to řekla až manželka.

………………………………………..

A s kým ste o tom ešte hovoril?

Jedině se synem.

So synom.  A ste rád, že to viete, ako to s vami je?

No vím… Už mě to dneska nechává klidným.

Ste to prijal, hej?

Člověk byl takový v tom stresu vyhecovaný, že to přijal. Tak to na světě chodí. S takovými věcmi já už byl smířený dávno předtím, protože na každého to jednou čeká.

Profil:

• Jméno: Vraťo
• Věk v době rozhovoru: 68 let
• Věk při obdržení diagnózy: 67 let

• Zobrazit celý profil

 

Vděčnost za život, který byl člověku dopřán


Někteří lidé, se kterými jsme mluvili, zdůraznili, že se nelitují a jsou vděčni za život, který jim byl dopřán.

 

Paní Miriam říká, že se nelituje. Svůj život hodnotí jako hezký, měla příležitost žít v Indii a po návratu vykonávala zajímavé zaměstnání.

Jenomže mně už je to jedno, dneska už to člověk…Já to jako umím vzít, já nad sebou nebrečím, protože jsem měla život hezký. Ne snad, že jsem žila v přepychu, to ne, ale byla jsem v té Indii 2 roky a to stojí za podívání. Ne jet se tam podívat, žít tam mezi nimi, žít a poznat ty jejich zvyky a ty jejich rituály a prostě všechno. Tak ta Indie, zaměstnání u hasičů, celý život, od 18 let až do penze a z toho 14 let jsem jezdila na výjezdech na požáry, normálně s chlapy.

Profil:

• Jméno: Miriam
• Věk v době rozhovoru: 81 let
• Věk při obdržení diagnózy: 80 let

• Zobrazit celý profil

 

Také paní Milada, Tereza a Libuše mluvily o tom, že navzdory své nemoci a prognóze prožívají klidné a pokojné životní období, užívají si společnost a lásku svých nejbližších a jsou vděčny za dny, kdy jim nemoc ještě nepřináší výrazná omezení.

 

Paní Milada je vděčná za to, že se jí nemoc nevrátila dříve. Neumí si ani představit, že by člověk mohl chtít, aby byl místo něj nemocný někdo jiný.

Co vnímáte jako nějaké zlomy od té chvíle, kdy jste zjistila, že něco není v pořádku? Šla jste k lékaři třeba? Kdy tam byly nějaké takové významné momenty, pro vás?

Myslíte jako…

V tom vašem prožívání.

Já jsem opravdu vděčná, že to nepřišlo dřív. Jsem vděčná, že se to nestalo nikomu v mé rodině. Že něco takového se nestalo dětem nebo vnukům. Člověk by to radši vzal na sebe, a nejde to. Nebo když lidé říkají „Proč se to stalo zrovna tobě?“ ,„Proč to prostě někdo…“ a „Proč zrovna my?“. Já jsem většinou říkala: „No, a představ si, že by ti někdo dal tu možnost tu nemoc někomu dát. Dala bys ji někomu?“ Kdyby někdo řekl: „Komukoli ji dejte a nebudete ji mít.“ Tak já bych nedala.

Profil:

• Jméno: Milada
• Věk v době rozhovoru: 66 let
• Věk při obdržení diagnózy:  42 let

• Zobrazit celý profil

 

Paní Tereza je vděčná za všechno, co mohla prožít, a za každý nový den. Je podle ní zbytečné se situací trápit.

Tak nějak zatím to beru optimisticky. Já říkám: „Každý den, dobrý den.“ Na všechno se těším a říkám – je mi 67. Něco jsem si prožila, zažila jsem krásný život, mám krásné děti, mám krásná vnoučata, co už si můžu přát víc? No, i jiné to potká, a když si pak uvědomím, že tady ti lidi to berou psychicky špatně, když kolikrát s nimi mluvíte a oni jsou na zhroucení, ničí si zbytečně život, zbytečně.

Profil:

• Jméno: Tereza
• Věk v době rozhovoru: 66 let
• Věk při obdržení diagnózy: 64 let

• Zobrazit celý profil

 

Paní Libuše si myslí, že je pro ni snazší se se situací vyrovnat, když už je v důchodovém věku, než je tomu u mladších žen.

Brát to tak, že jak sem říkala, když ten prstíček na mě ukázal, tak musím se s tím vyrovnat a statečně teda, co budu moct. A zase jiný je přístup ten, když já už jako důchodkyně – všechno, jako vnoučata a tak dále –, ale jiný potom problém je u těch mladých maminek, když mají malé děti a tak. Tam jako já si myslím, to potom je umění se s tím smířit, je to mnohem těžší než u nás jako seniorů. To si myslím.

Profil:

• Jméno: Libuše
• Věk v době rozhovoru: 74 let
• Věk při obdržení diagnózy: 57 let

• Zobrazit celý profil

 

Vědomí konce, který může přijít kdykoli


Paní Jarmila žije již dlouho s vědomím, že konec může přijít kdykoli. Nedělá si proto dlouhodobé plány.

 

Paní Jarmila počítá s tím, že se její stav může hodně rychle zhoršit. Naučila se nedělat si dlouhodobé plány.

Ale co bude, nevím. Ani to neřeším, já jsem se naučila za těch 3 a půl roku žít s tím, že mám prognózu. Říkávala jsem si, když jsem neměla hrozbu toho zánětu a toho vykrvácení, tak jsem si říkala, že na tu rakovinu, to vždycky bude proces, i kdyby se to zhoršilo, 3 nebo 4 měsíce než se na to při… Jenomže najednou mi hrozilo, že umřu teď. Hned. A já jsem z toho byla úplně vyřízená. Úplně. Až to je úplně. Fakt. Takže jsem se naučila… Napřed jsem měla tak prognózu ty 4, 5 měsíců, že jsem si plánovala, že do léta, v zimě, dál ne. No, a teď už měsíc, dva, víc neplánuju.

Profil:

• Jméno: Jarmila
• Věk v době rozhovoru:  63 let
• Věk při obdržení diagnózy: 59 let

• Zobrazit celý profil