Být v hospici

Být v hospici

Být v hospici


Mnozí účastníci našeho výzkumu se pro pobyt v hospici sami rozhodli, protože domácí prostředí pro ně nebylo vyhovující. Většinou žili sami a jejich stav si žádal péči, kterou jim nemohl nikdo blízký poskytnout. Někteří potřebovali klidné místo, kde se mohou vyrovnat s tím, co je potkalo, a čelit budoucnosti bez obav a smířeně.

V rozhovorech často chválili péči, které se jim v hospici dostává. Oceňovali vstřícný přístup ke svým potřebám a to, že mohou do značné míry rozhodovat o svém denním režimu a o péči, kterou dostávají. Až v hospici se často dařilo efektivně zvládat symptomy jejich nemoci, jako je nechutenství nebo bolesti. Pro mnohé byly povzbuzující také vztahy, které v hospici navázali, ať už s pracovníky, nebo s ostatními klienty.

Taková vyprávění ukazují, jak je důležité, aby byli nevyléčitelně nemocní včas a otevřeně informováni o svých vyhlídkách. Jen tak mají dost času a energie zvážit, co pro ně bude v různých fázích nemoci nejlepší, a podniknout potřebné kroky.

Lůžkový hospic jako úleva


Pro pana Karla se domov změnil v past poté, co v něm zůstal po smrti manželky sám. Trpěl bolestmi a horečkami a běžná ošetřovatelská péče, která obnášela tři návštěvy zdravotní sestry týdně, mu nemohla poskytnout to, co potřeboval. Několikrát volal záchrannou službu, protože bolesti nemohl vydržet. Sám se ve velkém bytě necítil dobře a nestačil na jeho údržbu. Odchod do hospice, kde efektivně řeší jeho bolesti, pro něj znamenal velkou úlevu. Stal se znovu relativně soběstačným, denní režim si upravuje dle svých potřeb, chodí na procházky. S dojetím mluvil o vděčnosti, kterou k pracovníkům hospice cítí.

 

Pan Karel žil sám ve velkém bytě a trápily jej nesnesitelné bolesti, které se v rámci domácí péče nedařilo řešit. Doma se necítil dobře, údržbu bytu nezvládal a pobyt v hospici pro něj znamenal velkou úlevuí.

Ze začátku jsem byl v domácí péči, což nebylo dobré. Sestřička chodila každý 3. den, jenom přilepit náplast. Při stálých horečkách, které jsem měl odpoledne, potom na večer zase pominuly, a zvýšeném krevním tlaku až přes 180 jsem měl strašný strach být doma a při několika přivolání…

Záchranku jste volal?

Záchrannou službu, ano. Kde mě nechali 2, 3 hodiny ležet jenom v přijímacím sále. A vlastně nic se mnou nedělali, ani nehovořili, a pak zase mě odvezli domů. Tak jsem si řekl, že tohle já už déle nevydržím. Byl jsem úplně sám, úplně sám a ve velkém bytě čtyřpokojovém, který jsem ani nemohl uklízet, nemohl jsem prostě… necítil jsem se tam dobře, čím dál větší nepořádek a tak dále. Takže když jsem si uvědomil, že mám nárok na to, být přijat tady do hospicu, tak jsem to milerád přijal.

Profil:

• Jméno: Karel
• Věk v době rozhovoru:  83 let
• Věk při obdržení diagnózy: 82 let

• Zobrazit celý profil

 

Pan Karel je v hospici velmi spokojený. Jeho bolesti a další obtíže související s nemocí se daří zvládat a může tak svůj denní program přizpůsobovat svým potřebám a náladě.

Ráno si musím lehnout a pospat ještě, po těch opiátech, takže vstávám v půl 11, v 11. Jdu se projít trochu do města a tak, abych byl zase na oběd tady. A po obědě, to už je moje věc, někdy jsem unaven, takže si zase lehnu v půl 2, na hodinku nebo na na půl druhou hodinu, ale většinou ne. Dokonce jsem dostal takový hlad, že jsem šel do hospody na druhý oběd a přišel jsem z hospody. Takže jsem skutečně spokojen, takhle jsem spokojen.

Profil:

• Jméno: Karel
• Věk v době rozhovoru: 83 let
• Věk při obdržení diagnózy: 82 let

• Zobrazit celý profil

 

Paní Dita odešla do hospice nikoli proto, že by to vyžadoval její zdravotní stav, ale proto, že potřebovala klidné místo na vyrovnání se s tím, co ji potkalo. V rozhovoru se často vracela k velmi náročnému období tří týdnů, během nichž prožívala velkou krizi a vyrovnávala se se situací. Díky těžkému období, které zde prožila, dnes čelí nemoci s pokorou a smířená. Připisuje to jak své víře v Boha, tak prostředí hospice, které jí umožnilo strávit čas „s její duší“, čas, během kterého narovnala vztahy, omluvila se těm, kterým ukřivdila nebo ublížila.

 

Paní Dita neodešla do hospice kvůli svému fyzickému stavu, ale proto, že potřebovala čas a místo na to, psychicky se vyrovnat se situací.

Takže ten stav, i ten psychický, přispěl k rozhodnutí, že doma být už dál nepůjde, že půjdete sem?

Cítila jsem se tehdy tak. Jakoby že si to potřebuju teď přerovnat, přebrat, odležet. S tím, že tehdy to nebylo ještě až tak strašně nutné, kvůli fyzičnu nebo hýbání, ale bylo to nutné kvůli mé psychice.

(…)

… ty 3 týdny jsem absolvovala se svojí duší. A díky Bohu, protože mi ukazovala moje věci. Když já jsem ublížila, bylo mi to skoro šumák, neřešila jsem to s těmi lidmi, že vlastně jsem je hodně zranila a pak jako takové: „No jo, vždyť toho zas tak nebylo.“ Ale bylo a já jsem během těch 3 týdnů mohla postupně prostě psát SMSky nebo si zavolat. To bylo dobré. Drsné, vůbec ne příjemné, vůbec bych do toho dobrovolně nešla, ale pro vztahy to bylo hodně dobré.

Profil:

• Jméno: Dita
• Věk v době rozhovoru: 45 let
• Věk při obdržení diagnózy: 42 let

• Zobrazit celý profil

 

Paní Helena žila sama a trápily ji velké bolesti. V hospici se je daří zvládat. Oceňuje, že se péče přizpůsobuje jejím aktuálním potřebám.

 

Paní Helena je vděčná za odchod do hospice, doma trpěla nesnesitelnými bolestmi, které se v hospici daří zvládat.

Po uvážení, že asi pro mě jiná cesta není, jsem se jako rozhodla, že půjdu. A můžu říct, že nelituju. Jsem strašně ráda, tohle bych doma nikdy nemohla. Tam jsem měla možnost akorát rýt nosem do peřin a hekat. A tady opravdu, i když mám ty bolesti, bolesti akutní, tak prostě přijde pomoc. Každopádně každý den je semnou probírané, jak ten den proběhl, co se zlepšilo nebo co se zhoršilo a co se v tom okamžitě může udělat.

Profil:

• Jméno: Helena
• Věk v době rozhovoru: 81 let
• Věk při obdržení diagnózy: 78 let

• Zobrazit celý profil

 

Paní Václavka přišla do hospice z domova pro seniory. Péče, kterou tam dostávala, už nestačila vzhledem k jejímu zhoršujícímu se stavu. Posledním impulsem k odchodu byl její noční pád v koupelně, po kterém zůstala dlouhou dobu bez pomoci. Prostředí i péči hospice si velmi chválí a je s rozhodnutím strávit závěr svého života právě zde velmi spokojená.

 

Paní Václavka žila v domově pro seniory, ale vzhledem k jejím přibývajícím zdravotním problémům už jí tamní péče nestačila. Když jednou v koupelně upadla a musela tam ležet celou noc, bylo zřejmé, že je potřebné situaci řešit. Rozhodla se proto odejít do lůžkového hospice a je s tímto rozhodnutím velmi spokojená.

Já bych nebyla z toho penzionu odešla – pardon, ale tam je jenom denní péče a není tam noční péče. A mně se stalo, že jsem zůstala ležet v koupelně a nebyla jsem schopna vstát vůbec, takže jsem spala v koupelně až do rána, a to jaksi nebylo moc přijatelné. Tak mě okolí přesvědčilo, abych to řešila. Tak jsem to řešila.

Jaký tady máte režim? Proděláváte ještě nějakou proceduru nebo něco?

Procedury žádné nemám. Režim normální, jako je v nemocnici. Každý den je vizita, pan primář se o nás stará velice pečlivě, sestřičky jsou taky velice pečlivé. Každý 2 hodiny se přijde někdo podívat, jestli jsem v pořádku, nebo ne. I v noci třeba, když jdu na záchod, tak slyším, že někdo přišel a ptají mě se přes dveře, jestli je všechno v pořádku. Takže po téhle stránce je tady péče stoprocentní. To tam, i kdyby chtěli, tak tam nikdo na to nebyl, tam je to organizačně úplně jinak zajištěno.

Profil:

• Jméno: Václavka
• Věk v době rozhovoru: 88 let
• Věk při obdržení diagnózy: 87 let

• Zobrazit celý profil

 

Kvalita péče v lůžkovém hospici


Také další účastníci našeho výzkumu si chválí péči hospice. Cítí se zde dobře fyzicky i psychicky, oceňují soukromí, ale i svobodu, kterou zde mají.

 

Pan Jiří popsal zlepšení svého fyzického stavu v hospici, kde mu pomohli především se zmírněním bolestí. I psychicky mu pobyt prospěl, hlavně díky změně prostředí.

Beru léky normálně. Beru jich poměrně dost. A díky právě těm lékům i jsem…Já beru asi šestery, šestery prášky a asi dvoje kapky. A v tom svém celku – já nevím, jestli to je počet nebo struktura těch léků – to způsobuje, že se cítím teďka celkem dobře a těším se, že až přijde to jaro, doopravdy jaro, takže to bude zas –že by to mělo být ještě lepší teda.

(…)

Ale pozor, fyzický stav. Ono to prostě nejde nějak, si myslím, oddělit. Ale tím pádem, celkem bych řekl, že když je člověk v pohodě… I celkem personál výborný, o člověka je tady postaráno velice dobře, bych řekl obecně. I za sebe to musím tak říct. No, a jiné prostředí. Potkáš tady jiné, potkáte tady prostě jiné lidi.

Profil:

• Jméno: Jiří
• Věk v době rozhovoru: 86 let
• Věk při obdržení diagnózy: 85 let

• Zobrazit celý profil

 

Pan Loko je v hospici spokojený. Má zde soukromí a svobodu.

A čo by ste povedali ľuďom v takej situácii ako ste vy, čo by ste im odporúčali?

No, já nevím. To samé. To samé, co já. V klídku pěkně, sám na pokoji buď si tu.Ten konec prožijte nějak důstojně.

A čo by ste im odkázal, tým ľuďom, aby to robili takisto?P: Určitě, to je jeden z nejlepších hospiců, co já znám. A jsem jim za to vděčný, že mě sem dostali.

A keby ste mali takého pacienta, ako ste vy, ako by ste ho vy podporil na vašom mieste?

To samé bych mu dal asi. Ať je sám, v klidu, ať si může zakouřit, zajít si tam, tam, tam. Já jsem doteďka též chodil na výlety, všecko.

A keby ste vy sa o neho mohli starať, čo by ste robili lepšie, lepšie?

Nevím, asi nic.

Profil:

• Jméno: Loko
• Věk v době rozhovoru: 56 let
• Věk při obdržení diagnózy: 56 let

• Zobrazit celý profil

 

Paní Miriam si chválí přístup sester a lékařů v hospici, to, že má soukromí, ale i společnost. Je zde spokojená, mrzí ji ale, že má velké pohybové omezení.

A co se týče třeba té nemoci, toho pobytu tady?

Tady jsem spokojená. Tady jsem spokojená a to můžu říct narovinu, protože jak sestry, doktoři, všechno je to třída. Já taky pamatuju nemocnice za komoušů, jak to bylo, to člověk se jich bál, někoho oslovit, že něco potřebuju. A tady je to naopak, tady oni se pořád ptají, jestli něco nepotřebuju, a bezvadné je to tady. To musí říct každý pacient. Určitě když tady se budete vyptávat, tak každý řekne, že je spokojený. To už by musel být nějaký nabob, nebo já nevím. Copak by chtěl víc? Já mám svůj pokojíček, svoje soukromí. Televize je tady, rádio, něco, co potřebuju. Ty návštěvy, to mi chodí hodně, někdy čtyři za den, až to unaví. Akorát mi schází ta chůze venku, to mi schází.

A přichází to pro vás k úvahu, že kdyby vás někdo vzal s sebou, tak šla byste?

Jo, kdyby mě někdo vzal, tak bych šla. Ale já daleko nedojdu. Přece jenom už mám ty nohy zesláblé, svaly ochablé, už to nejde. Já projdu chodbu jednou a mám toho dost. Už to nejde.A dobré ženské já tady mám okolo, to dělá hodně, když máte s kým si popovídat.

Profil:

• Jméno: Miriam
• Věk v době rozhovoru: 81 let
• Věk při obdržení diagnózy: 80 let

• Zobrazit celý profil

 

Pan Zdeněk říká, že v nemocnici mu chyběl lidský přístup a zájem. V hospici je to podle něj úplně jiné. Necítí se zde jako kus masa, jak tomu bylo v nemocnici, vnímá ze strany zdravotníků zájem a povzbuzení.

 

Pan Zdeněk má špatné zkušenosti s přístupem v nemocnici, chyběla mu komunikace, zájem o pacienta. V hospici je naproti tomu velmi spokojený.

Tak co vám scházelo? Řekněte, jaké by to mohlo být?

No, byl to v prvé řadě ten přístup lidský.

Lidský?

Ano. Prostě jak vám říkám. Kus lidského masa. Kterým to vyjde, nebo nevyjde. Takže mě potom tedy odvezli sem. Ateď se do toho vpravil můj syn a už tady celá ta situace probíhala takovým způsobem… no, vojenským. Ráno budíček a tak. Nehledě k tomu, že řekli, že oni nejsou hotel. Že ta situace se musí řešit jiným způsobem, obyčejným nějakým a tak dál. Bylo to dost drastické, když jsem se z domácího prostředí dostal do tohoto prostředí.

Do nemocnice?

Ano. Ale hlavně na oko to vypadalo, že si oni plní ty povinnosti, jak by měli, ale jinak, jak říkám, kus masa jsem tam byl.

Hej. A napríklad, potrebovali by ste, aby s vami niekto hovoril?

Tak asi určitě jo. Určitě ten přístup v prvé řadě pacienta nabuzuje, ten přístup toho personálu. Jsou to někdy maličkosti. Ale vidíte zájem o toho člověka. Co vás trápí a tak dále. Kdežto ta dosavadní zkušenost bylateda mizerná. Abych se ale vrátil zpátky.Takže potom jsem se tehdy dostal do tady tohoto prostředí – a to já jsem se dostal do ráje. Doslova do ráje. Poněvadž ti lékaři– já bych to řekl tak, kde můžou pomoct, tak prostě ten zájem o vás je. To každou chvilku tu nějaký lékař je, ty sestřičky a tak. Vás se ptají:máte problémy, nemáte problémy? To zazvoníte na ten zvonek a sestřička je tu okamžitě. A sestřička vás pohladí, povzbudí, všechno a tak dále.

Profil:

• Jméno: Zdeněk
• Věk v době rozhovoru: 76 let
• Věk při obdržení diagnózy: 71 let

• Zobrazit celý profil

 

Pan Zdeněk usiloval o to, aby byla péče v hospici více přizpůsobená tomu, co potřebuje. Vyjednal si jiný režim podávání stravy, než je obvyklý, a požádal také o ceduli „Nerušit“ na své dveře.

 

Pan Zdeněk si v hospici vyjednal jiný režim podávání stravy, než je obvyklý. Příděly jídla v pravidelných intervalech a časných hodinách ho jako člověka se zažívacími problémy stresovaly. Požádal také o ceduli „Nerušit“ na své dveře.

Takže už jsem si třeba ne xxxx, ale poprosil jsem, aby ty obědy jsem dostával od jiné stravy. Takže to mám v tekutém stavu, tu stravu, tak to je v pohodě. Ten průběh se vyvíjí tak, že než já vstanu, tak mi to jídlo vychladne.Je pro mě zajímavý ovšem zas ten afekt vůči tomu jídlu. Přes to všechno mi na požádání třeba dají možnost ho ohřát, tu vodu, to jídlo, poněvadž já to nemůžu cpát do sebe v tomto rozložení.Řekněte mi, co to je za logiku, kdy mi to dávají v půl osmé, člověku, který má zažívací problémy s podáváním stravy, to je šílené. Poněvadž já se nejvíce zpočátku, než jsem se s nimi dohodnul, tak já jsem se děsil toho rána, poněvadž bylo půl 8 a už jela ta kavalérie s jídlem – v půl 8.

Tady?

Tady. Než jsem se stačil najíst, než proběhly ty procedury a tak dále, už jely zase ty vozíky, poněvadž jela další kavalérie. A jezte a jezte a jezte. Potom jsem se s nimi domluvil, aby mi dali to jídlo v těch intervalech, kdy já potřebuju, kdy já jsem schopen aspoň trochu těch jídel spořádat. Čili já si řeknu sestře, že ani náhodou, já chci to jídlo mít v delších intervalech. „Pochopte, že já mám problémy a vy to tu do mě cpete.“ V 11 hodin jsou tu s obědem, v půl 7, nebo kdy, je tu večeře.Ta nepravidelnost…Já už jsem měl z nich strach, z těch sestřiček, z toho přívalu té stravy.

Tak bych to charakterizoval.

A v čom ešte –ste hovoril o tom jedle –, v čom sa vám ešte ten život zmenil? Napríklad vzťahy?

A tak vztahy, vztahy jsou dobré, poněvadž já jsem musel požádat personál, aby mi na dveře napsali, že chci klid. Tady každé 3 minuty někdo klepne na dveře. Odpoledne že bych měl klid, to vůbec nepřipadá v úvahu.Já absolvuju x návštěv. V životě jsem nevěděl, že mám tolik přátel a tak dál. Tak jsem říkal, že nechám vyvěsit tu ceduli, ať mě neruší.

Profil:

• Jméno: Zdeněk
• Věk v době rozhovoru: 76 let
• Věk při obdržení diagnózy: 71 let

• Zobrazit celý profil