Nebyla to zpráva úplně z čistého nebe, když se člověk dozví, že tohle má. V podstatě celý květen, červen, když probíhala vyšetření, tak člověk nějak vnímal, že to může takhle skončit, i když to nebylo úplně jasné – ta diagnostika nebyla jasná. Nevím, jestli to bylo nějaké velké překvapení, ale je pravda, že to člověka samozřejmě zaskočí. Zvláště když potom později se na těch odborných pracovištích dozví, že to není nemoc, která je k vyléčení, nebo v mém případě, že by se musel stát nějaký zázrak. V tom lepším případě je možné snad nějaké pozastavení nemoci na nějakou kratší dobu, ale že to vlastně spěje ke konci a že se s tím člověk tak nějak musí smířit, že to bude takhle.

Ako ste na to reagoval?

Dost mizerně. Jako každý.

Hej.  A aké ste mali pocity?

Hodně blbé. I jsem plakal. A všecko to je neskutečný zážitek, něco takového slyšet.

Čo nasledovalo potom? Ako ste to prežíval?

No prožíval… Jak můžete prožívat takovou věc? Když vám někdo řekne, že to je nevyléčitelné, že umřeš a tak. To je prostě strašné.

A ako to ovplyvnilo Váš život, keď ste sa…?

Hodně. To je jasné, ne? Ještě dneska mám furt traumata, rozumíš, to nejde spát. To nejdenic dělat. To jsou věci, které se nedají ani popsat. Já sepřevaluju doprava do půlnoci a doleva po půlnoci a ráno stejně vstanu nevyspaný.

A kvôli bolestiam..

Ne.

Alebo kvôli psychike?

Psychika. Prozatím mě nic nebolí, až na ten krk teďka, ale to jsou také poměrně malé věci. Jsem byl furt v pohodě ještě tak nějak. Teď už to nejde.

A jak jste reagoval, když jste se to dozvěděl poprvé, z té onkologie?

Nic moc. Víte, člověka to sebere. Kdyby mu bylo 90, je to jiné než…

(…)

Tak já se vás ještě zeptám, jaké pocity jste prožíval od chvíle, kdy začaly vaše zdravotní problémy, až dosud. Jaké emoce, pocity jste měl?

Loni v srpnu ještě celkem pohodové. Teprve když se objevily příznaky na plicích a po té první chemoterapii, tak pak už to bylo hrozné. Těžko se s tím člověk už srovnává.

Dokážete třeba pojmenovat pocity, které jste měl?

Jak bych vám to řekl… Pocity? Takový pocit beznaděje.

A tak on mně řek l– a to mně právě udělalo zle, já jsem celou dobu byla v pohodě, furt sranda – a on vždycky: „Tak s čím jsme se léčili tentokrát?“ Protože já bylinky a tak, a zeleninu, šťávy. A jak mně řekl, že už mě přestává léčit, že už to nezabírá, že je konec, tak v tu ránu jsem se rozbrečela, úplně to na mě zapůsobilo šíleně. Protože s tím jsem vůbec nepočítala. A brečím dodneška.

A jak on vám to řekl? Řekl vám to nějak hezky, podpořil vás nějak?

On řekl pak: „Paní xxxx, nic není ztraceno, nebojte se.“ To mně i říká víc lidí. Já mám 3. stupeň ze 4. Jenomže když vidíte, jak se to prso furt zmenšuje, tak tam nevidím žádnou záchranu.

(…)

Co by vám teďka nejlíp pomohlo?

Já nevím, jsem nad tím přemýšlela, mě už nic netěší, nebaví, mě vůbec nic nebaví. Předtím jsem vůbec na to nemyslela, tak jsem byla jakž takž dobrá, ale teďka mě nic nezajímá. To se dívám na televizi, kdyžtak na chvíli usnu, za chvíli se probudím. A to je můj život.

A aké to bolo, keď vám to povedali?

Strašně jsem plakala. Říkám: „No, mám rakovinu.“ Ale taky říkám: „Musím bojovat.“

Jo.

A bojuju.

….

Keď vám to hovorili, boli ste schopná rozumieť tým informáciám?

Ano.

Bolo to zrozumiteľné. Dobre. A keď vám to povedali, ako vám to ovplyvnilo život potom? Aký to malo vplyv na váš život?

No, byla jsem v ten moment v šoku.

Jo?

Strašně. Nepřála bych to nikomu. Ani tomu nejhoršímu.

Říkala jste, že jste chodila na sledování.

V březnu mi paní doktorka napsala do papírů – nebo mi řekla: „Uvědomujete si, že váš stav je vážný?“ A pak jsem si přečetla, že je „diagnóza nepříznivá“. Tak jsem na to čuměla jako blázen. Od té doby jsem u žádného doktora nebyla a měla jsem teda šílené problémy s psychikou, nějakým způsobem se s tím… vyrovnat. Až tady mi jedna doktorka řekla, že prostě už mi není pomoci. To byl pro mě úplný šok.

Právě proto jsem byla tak vykulená, když jsem šla k té komisi a najednou tam na mě všichni vybafnou, že mám nádůrek a že s tím nejde nic dělat. To je úplně něco hrozného, to koukáte, jako když vám dá někdo do hlavy něčím. Představte si, kdyby na vás teď někdo vybafl, že máte nádor…

Takže byla jste v šoku?

Byla. Ale ještě jsem tak tvrdá a nebrečím, to teprve začne.