ADHD a rodinný život

Rodičů, se kterými jsme dělali rozhovory, jsme se ptali, zda diagnóza ADHD nějakým způsobem ovlivnila život a fungování jejich rodiny. Rodiče se rozpovídali na témata jako bylo celkové nastavení v rodině, vztahy v rodině, komunikace a vnímané omezení sociálního života.

OBSAH STRÁNKY

Vliv ADHD na celkové fungování rodiny
Náročné soužití s diagnózou ADHD
Vztahy v rodině
Konflikty mezi sourozenci
Žárlivost, volání o pozornost
Vztahy se širší rodinou
Sociální izolace
Svátky a rodinné akce
Komunikace v rodině

Vliv ADHD na celkové fungování rodiny

Pro některé rodiny byla diagnóza ADHD jednoho či více dětí zásahem do fungování jejich rodinného života. Františka cítila, že je v rodině s ADHD více konfliktů a méně harmonie. Hovořili jsme však i s rodiči, kteří žádnou změnu či vliv na fungování rodiny nepocítili. Julie sdílela, že je diagnóza ADHD v rodině stmelila. V některých rodinách také diagnóza ADHD přinesla celkovou změnu, například právě u Julie se stal prioritou místo dokonale uklizeného domova vztah se synem s ADHD.

Někteří rodiče také zaregistrovali rozdíl chování dítěte s ADHD v domácím, známém prostředí a na návštěvě třeba u širší rodiny. Někteří rodiče sdíleli, že v domácím prostředí děti s ADHD více zkoušeli s rodiči posouvat hranice, naopak Pavla vnímala, že zkoušel její syn s ADHD posouvat hranice jinde, například na návštěvách.

**Petra** hovořila o tom, že s partnerem nastavili synovi s ADHD mantinely, a díky tomu diagnóza neovlivnila jejich rodinný život.

Dle slov **Kláry** se s dětmi s ADHD muselo vždy dopředu plánovat a nebylo možné se impulzivně rozhodnout pro nějakou aktivitu.

Náročné soužití s diagnózou ADHD

Většina dotazovaných rodičů hovořila o tom, že jejich rodinný život diagnóza ADHD omezovala. Z velké části to způsobovaly symptomy ADHD, které ovlivňovaly chod domácnosti i aktivity mimo domov. Františka popisovala, jak náročné bylo být s dítětem s ADHD v restauraci, kdy jejich dítě běhalo po restauraci a bylo téměř nemožné se v klidu najíst. Řada rodičů hovořila o tom, že děti s ADHD vyžadovaly konstantní pozornost. Rodiče pak pociťovali únavu až vyčerpání. Pro Alenu a Michala bylo náročné hledat energii na péči o dítě s ADHD.

Dalším omezujícím faktorem bylo, že měli rodiče dle slov některých participantů málo času na sebe. Pavla k tomuto tématu dodávala, že jakmile ji někdo s výchovou dětí pomohl a měla volný čas sama pro sebe, děti jí začaly chybět.

**Ivana** si do práce chodila odpočinout od plného domácího nasazení, které nazvala „bojem o přežití“.

**Michaela** vzpomínala na vyčerpávající noci, když byli jejich synové s ADHD miminka.

Vztahy v rodině

V souvislosti s diagnózou ADHD se rodiče rozpovídali na téma rodinných vztahů. Nejčastěji hovořili o sourozencích a jejich vztazích. Obvykle popisovali konflikty, žárlivost či vyhledávání pozornosti. Rozpovídali se také o vztazích se širší rodinou, kdy rodiče nejčastěji popisovali, jak důležitá pro ně byla jejich podpora.

Sourozenci

Někteří rodiče sdíleli, že měli více dětí se symptomy ADHD a jejich rodinné fungování bylo tak komplikovanější. Někteří rodiče hovořili o tom, že měli jedno dítě s ADHD. Díky ostatním dětem, které ADHD neměly, mohli dříve vyhledat odbornou pomoc, protože viděli, že je dítě s ADHD živější a má specifické projevy. Františka sdílela, že po dítěti s diagnózou ADHD dlouze zvažovali zda-li budou mít druhé dítěte.

Stejně jako ve školním kolektivu, i v domácím prostředí mohlo být pro některé sourozence náročné pochopit chování sourozenců s ADHD. Pro některé rodiče bylo náročné rozdělit pozornost spravedlivě mezi všechny děti, protože dítě s ADHD vyžadovalo více pozornosti.

Rodiče také dbali na to, aby ostatní sourozenci chápali, proč se některé věci s dítětem s ADHD neřešily běžně jako s nimi. Markéta vnímala, že její dcera se o svého bratra s ADHD více starala a dohlížela na něj, než bylo dle jejich slov mezi sourozenci běžné.

**Julie** si uvědomovala, že její syn s ADHD vyžadoval mnoho pozornosti, a proto se to snažila dceři vynahradit.

Konflikty mezi sourozenci

Většina dotazovaných rodičů hovořila o konfliktech mezi sourozenci. Vnímali, že konfliktů mezi sourozenci bylo mnoho, například protože se děti s ADHD snadno nechaly vyprovokovat. Někteří jiní rodiče nedávali konflikty za vinu přímo diagnóze ADHD. Připadalo jim, že konflikty se sourozenci byly běžné i u dětí, u kterých nikdo ADHD neměl. Někteří rodiče také popisovali výkyvy v chování ve vztahu k sourozencům. Dáša sdílela, že se její syn dokázal se sourozenci pohádat kvůli maličkostem a někdy se ke svým sourozencům choval velmi empaticky a byl milý. Pro některé rodiče bylo náročné pracovat s tím, že jejich dítě s ADHD mělo sklony k agresi a k ubližování. Klára vnímala, že by bylo jednodušší, kdyby se její dcera narodila jako první, byla tak starší a uměla si lépe udržet emoční a fyzický odstup od synových projevů ADHD.

Dle **Hany** se kvůli neporozumění staršími sourozenci stalo pro syna s ADHD domácí prostředí jako nepřátelské území.

**Ivana** popisovala komplikovaný vztah mezi jejími syny.

Žárlivost, volání o pozornost

Někteří rodiče měli zkušenost s tím, že s příchodem dalšího sourozence, začalo dítě s diagnózou ADHD na sourozence žárlit. Důsledkem žárlivosti mohlo být v některých případech právě ubližování a konflikty. V jiných příchodech vedl příchod mladšího sourozence k vynucování si více péče od rodičů. Hana vnímala, že její syn s ADHD dříve toužil po přijetí a pozornosti svých starších sourozenců, kteří pro něj v té době neměli pochopení.

Dcera **Evy** nezvládala situace, kdy se se sourozenci měla dělit a postrádala klid a prostor.

Vztahy se širší rodinou

Někteří rodiče také hovořili o podpoře širší rodiny. Některým s výchovou a péči o děti s diagnózou ADHD pomáhali prarodiče nebo tety. Tato pomoc byla pro rodiče důležitá a oceňovaná. Například matka Petry pomáhala s výukou vnuka s ADHD. Hanka B. byla ráda, že měla celá její rodina díky dědečkově pomoci při výchově kladný vztah k pohybu.

Jiní rodiče však pomoc využít nemohli. Nejčastěji se tak stávalo kvůli projevům ADHD, které nebyla širší rodina schopna přijmout či s nimi pracovat. Julie se proto kontaktu se svou rodinou vyhýbala. Bála se, že by se její syn s ADHD choval nepředvídatelně. Michaela zmiňovala, že zbytek rodiny bydlel daleko, proto se s nimi nemohla tak často stýkat.

**Diana** asi myslela, že její tchýně přijala diagnózu ADHD jejího vnuka díky společnému soužití.

Sociální izolace

Rodiče, se kterými jsme dělali rozhovory, sdíleli, že diagnóza ADHD ovlivňovala jejich sociální život. Hovořili o ztrátě přátel a úbytku společenských akcí. Ivana vnímala ztrátu přátel z důvodu, že jí dávali mnoho nevyžádaných rad, jak vychovávat své děti. Julie naopak popisovala, že na přátele nebyl čas, protože se při výchově s dětmi s ADHD nezastavila.

**Pavla** se bála účastnit společenských akcí kvůli nepředvídatelnému chování jejího syna s ADHD.

Svátky a rodinné akce

Někteří rodiče také sdíleli zkušenosti z rodinných setkáních nebo různých oslav či svátků. Symptomy ADHD narušovaly zaběhnutý průběh rodinných tradic a svátcích, jako byly narozeniny členů rodiny, Vánoce či Velikonoce. Kvůli nedostatečné trpělivosti tak děti například nebyly schopny vydržet do rozbalení dárků nebo na dárky vůbec náladu neměly. Často se tak rodiče setkávali s nechápavými reakcemi blízkého okolí.

**Michaela** popisovala, jak projevy hyperaktivity narušovaly klidné prožití vánočních svátků.

Komunikace v rodině

Někteří rodiče vnímali, že společně s diagnózou ADHD se změnila i komunikace v rodině. Někteří rodiče sdíleli, že si s dětmi s ADHD museli určité situace více vysvětlovat. Markéta měla se synem domluvená schémata, jak zareagovat v situacích, když jej něco zaskočí. Někteří rodiče také zaznamenali, že se u nich doma více mluvilo o emocích a prožívání. R28 Diana sdílela, že ač měla sama v dětství s projevy ADHD, nerozuměla projevům ADHD svého syna a pochopila je až s obdržením vlastní diagnózy.

Zároveň rodiče zmiňovali, že komunikace s dětmi s ADHD byla náročná. Museli často věci opakovat. Děti s ADHD dokázaly být dlouhou dobu neodbytné a opakovat dokola jednu otázku, dokud na ní nedostaly odpověď. Někteří rodiče tak vnímali, že se vyčerpali při snaze komunikovat s dítětem a neměli tak sílu na další komunikaci s partnerem či jinými členy rodiny.