A psychika, díky Bohu, taky.Je tu vlídný personál, sestřičky, všichni, co tu pracují, lékaři.Aještě já jsem věřící, věřím Bohu, takže to je pro mě velká podpora. A je to podpora, i když přemýšlím nad svou rodinou, protože vím prostě, jak tomu věřím, že to není nic ke zlému. Jakože nevím, co z tohohle může být v uvozovkách dobrého, ale já věřím Bohu, takže tomu věřím. Jinak je to pro mě těžké, jako i pro maminku, protože mojí nejmladší dceři je 7 let, takže mi to přijde brzo, ale zas opravdu věřím Bohu, že je postaráno…

Možná, že tím, jak se člověk nějak smiřoval, nebo v té fázi toho smiřování se s tou nemocí…Tak si myslím, že děkoval mi, velmi mi pomáhá to, že jsme věřící a že tadytyhle věci asi přece jenom trošičku jinak vnímáme. A hodně mi to pomáhalo v době, kdy pro lidi kolem mne– třeba kteří jsou nevěřící nebo takhle, tak se jako hodně zlobili, jak to všechno trvá, jaké tam jsou prostoje, jak se dlouho čeká na výsledky, na objednání. Ale já jsem to v tom neviděla a brala jsem to, že takhle to má být a že nevím, co je pro mě dobré, a že možná právě toto, takové ty odklady, ty pauzy a takhle, které tam byly, tak že mi prostě nějak prodlužujou takovou tu fázi života, která je kvalitní, kterámožná potom nějak skončí. Nebo prostě až přijde, přijde to do nějaké další fáze, která bude hodně nepříjemná. Takže to mě takhle neděsilo, jako že to třeba trvá déle nebo že to je něco takového.

(….)

Taky bych chtěla říct, že to není tak, jak si možná lidé myslí, že se modlíme za nějaký zázrak, aby mě Bůh uzdravil. Samozřejmě že by to bylo fajn, ale spíš se modlíme za to, abych to dokázala přijmout, abych měla v duši pokoj, abych ty věci, které budou přicházet krok za krokem, zvládala, abych měla dost síly na každý den tyhle věci přijímat. Takže není to o tom, že někdo řekne: „No jo, zázrak, čekají na zázrak, křesťané.“ Není to tak. Je to o každodenním takovém tom boji, o každodenním tom prožívání, aby člověk měl v tom pokoj. A musím říct, že opravdu v tom pokoj mám.

S kým ste sa o tom rozprávali? S rodinou, s kamarátmi, s profesionálmi, s doktorom, s kým ste o sa o tom rozprávali vtedy?

S rodinou ii s doktorem, samozřejmě. Jenže on neříká jako do…Lékař xxxx, primář právě jihlavský, ten mě operoval a ten říkal: „No tak, když ten kritický čas je kolem pěti let po operaci.“ To znamená, já jsem pět let absolvoval bez problémů, a teď už je to vlastně prakticky deset let, a tak doufám, že ještě nějaký ten pátek tady to vydrží a že bude možno tady ještě dokončit to, co jsem nedokončil, protože mám některé ty věci, kterýmijsem se zabýval, co se týká třeba toho života po smrti. Mám celou řadu kvalitních knížek, které mám prostudované a které právě potřebuju promyslet a dojít k nějakým závěrům. Otázka je, jestli teda po smrti život pokračuje, anebo zda duše umírá s tělem. Věřím, že právě duše přetrvá tělesnou smrt a že ty věci, které právě jednotliví psychologové, jednotliví třeba astrofyzikové dokazují, že tam v té otázce, otázce vědomí, osobnost, paměť, duše, že právě mají takovou trvalou hodnotu, že tu smrt překonají a že právě při tom vědomí bude život pokračovat, pokračovat dále.

(…)

Ako to ovplyvnilo Váš profesijný život?

No, tak právě toovlivnilo tím způsobem, že jsem si uvědomil, že nemůžeme si hrát sobě divadlo, že jako budeme věčně, ale že počítáme s tím, že se jednou náš život skončí. A z našeho zpěvníku také vynechali tu jednu píseň, která by tam měla být, protože je to určité takové to vyznání – vyznání, že smrtí život nekončí. Je to píseň: „Já věřím v svého mistra moc a smrt mě neleká. Já vím, že vbouř a noc mě vítá přístav zdaleka. Nuž země, přijmi kořist svou, co je mi těla chýš, než klesne tam xxxx můj duch xxxx. Již nade všeckou chorobou už nebe dýchá vzduch a světlem – jeho ozdobou, už na věky je Bůh.“ Tak tady to je taková píseň, která vyjadřuje to přesvědčení, s kterým se ztotožňuji. Takže není to nějaká taková jako obava nebo úzkost nebo beznaděj, a teda je to vlastně něco, co posiluje a jistě posílí i v čase posledního odchodu.