Chcem sa spýtať, rozmýšľate aj nad budúcnosťou?

Mně je od začátku jasná. Akorát nevím kdy. Jak se říká, člověk neví dne ani hodiny, takže jakápak budoucnost. Před tou dvanáctou dochází další bolest, po asi půlhodince, hodince, dokud třeba ležím a spím, tak se to neprojeví. Ale když třeba někdo zazvoní anebo se probudím nebo přijde ta bestie – já jí říkám bestie, té rakovině –, tak se nějak probudí a teď se začne tam sápat a drápat. A to mě čeká za chvíli zas, jak vstanu.

A když jste měla nějaké první příznaky nebo první problémy, napadlo vás, že to je něco vážného, nebo jste na to nepomyslela?

No, to nevím. To jsem si nemyslela, že je to tak vážné. Věděla jsem, že tam nějak něco v nepořádku je, ale že to bude tak rychle, to jsem si nemyslela. I když na druhé straně zase teď, když mi zkonstatovali tu diagnózu, tak jsem si myslela, že další průběh nemoci bude rychlejší. Tohleto je takové… Ta životní cesta se proměnila v pěšinku a ta pěšinka ne a ne se uzavřít, ta jede pořád.

.

A pořád se chovám vlastně jakoby se nic nestalo. Takže farář, kterému jsem se zpovídala a viděl mě poprvé v tomto roce, mi na konci toho sezení říkal: „Uvědomujete si vůbec, že jste nemocná?“ A já jsem říkala: „No, uvědomuju, ale nedávám tomu žádnou váhu.“ Což si myslím, že je právě to, co se dělo od začátku.

Je to zaujímavé ešte aj z toho dôvodu, že si vlastne doktorka.

Právě proto jsem nechtěla se dívat do těch knih a číst si ty hrůzné diagnózy a ten vývoj šílený. A prosila jsem jenom, ať toho Mikiho, toho synka, jsem schopná dovést aspoň do první třídy. Potom jsem byla u rodičů, na venkově, tam jsem ho ještě zkoušela vozit na kole, na takovém tom sedátku před sebou. Moc to nešlo, pak jsme taky asi dva krát spadli, takže jsem to opustila a začala jsem zjišťovat, co všechno nemůžu dělat. To byla docela pecka, protože mě to vedlo k tomu přiznat si, že prostě ty síly ubývají. Těžko se mi s tím smiřovalo. A myslím, že doteď to tak je. Někdy se probudím, nad ránem, a já si neuvědomuju, že jsem pacient. A kamkoli, kdekoliv se objevím, tak se ani jako pacient nechovám. Pořád se cpu na stranu těch doktorů a sestřiček.

Môže to byť trochu aj výhoda.

No jo, ale mě to vlastně nenutí něco s tím dělat.

Kedy si dostala teda už tú skutočnú diagnózu, kedy prišli na to, čo to je?

Asi půl roku potom. Taková ta vyšetření… Spoustu z nich jsem taky odmítla. Tam byla snad výhoda toho, že jsem ten doktor. Že jsem třeba nechtěla lumbální punkci. A… to hluboké přiznání diagnózy jsem asi nikdy neměla. Takže mně se s tím docela dobře žilo. A nesnášela jsem právě… Proto nemám ráda ty přechody do jiného zařízení nebo kamkoliv, protože tam bych to měla znovu opakovat. A mohlo by mi náhodou i dojít, že jsem pacient.