Nepřímé sdělení
Nepřímé sdělení
Někteří účastníci výzkumu popisovali, že přestože komunikace s lékaři nebyla (někdy jen zpočátku) otevřená, leccos se dovtípili, ať už z toho, jak se na sebe lékaři během vyšetření podívali, z jejich rozhovoru, nebo z toho, co zaslechli nebo si bez předchozího sdělení lékaře přečetli v lékařské zprávě. Často také popisovali, že se dříve než oni sami o vážnosti jejich onemocnění dozvěděl od lékařů někdo z příbuzných, většinou to byla dcera, v jednom případě matka – na nich pak bylo rozhodnout se, jak a kdy informaci sdělit. Účastníci výzkumu tak uváděli, že jim jsou informace dávkovány či filtrovány jejich blízkými.
Taková forma sdělování informací o zdravotním stavu však není automaticky hodnocena jako špatná či nevhodná. Někteří účastníci výzkumu uvedli, že si nepřáli být informováni zcela otevřeně a dávají přednost tomu, dozvídat se pravdu postupně, případně z náznaků. Ti, u nichž fungovali dcery či jiní příbuzní jako zprostředkovatelé informací, považovali za automatické, že komunikaci s lékaři zajišťuje v rodině ten, kdo věci lépe rozumí a kdo za ně také může něco lépe vyjednat a zařídit, případně jim umí vše sdělit šetrně a citlivě.
Paní Tereza říká, že vše „vycítila“ z chování zdravotníků.
.
T: Dcera vám to tenkrát neřekla, i když už to věděla, a řekli vám to až doktoři?
Ono už stačí, jenom když tam přijdete a teď jdete na to chemo a oni – tady jsou nějaké ty papíry – se na sebe koukají a říkají vám: „Ono nějak bude.“ Ale vy vidíte, že už na sebe koukají. A to je konečná. To vycítíte. A tak nějak jsem to teda vycítila.
.
Profil:
• Jméno: Tereza
• Věk v době rozhovoru: 66 let
• Věk při obdržení diagnózy: 64 let
Pan Jaromír je spokojený s tím, jak mu lékaři sdělovali informace o zdravotním stavu. Když se vše řekne spíš v náznacích a nemluví se o konci, uchovává to podle něj v pacientovi naději.
Keď zoberieme celý ten proces, ako vám to hovorili, že ste v tom stave, akom ste, že to je neliečiteľné. Mohlo by to byť lepšie povedané? Tá komunikácia prebehla dobre? Čo myslíte? Nemohlo to byť lepšie?
Já myslím, že to šlo dobře.
Dobre. Primerané to bolo?
Ono zase na jednu stránku, když vám to někdo řekne naplno, tak člověk taky není spokojený, a když vám to někdo tak nějak naznačí, tak se člověk dovtípí sám.
Čiže skôr také náznaky?
Nikdo mi neřekl: prostě je konec a končíte.
Áno?
Vždycky to bylo tak, že pořád dávali nějakou šanci.
A človek si sám musel ako keby povedať…
To už tak nějak potom vycítíte, že on se každý snaží. Sice vám to neřeknou naplno, ale když už to tak prostě je…
Profil:
• Jméno: Jaromír
• Věk v době rozhovoru: 49 let
• Věk při obdržení diagnózy:42 let
Jedna z účastnic výzkumu popisovala, jak se o vážnosti své nemoci dozvěděla tak, že vyslechla rozhovor lékaře a sestry během vyšetření. Ani poté s ní nikdo otevřeně její stav neprobral.
Paní Marie Anna popisuje svou nepříjemnou zkušenost s vyšetřením, při kterém vyslechla rozhovor mezi lékařem a sestrou. Pochopila z něj, že její nemoc je vážná.
U pana doktora jsme věděli, že jsem u něj chodila na vyšetření, a jak mě vyšetřoval, tak zrovna říkal sestře: „Podívejte se, tamto, už to je u žaludku a už to jde do žaludku.“ A takovýmto způsobem jsem to všechno slyšela. Všechno jsem to slyšela. Nebylo to pro mě už tenkrát moc milé, protože jsem ležela a musela jsem zhluboka dýchat, jak mě vyšetřovali. Jak mi do toho žaludku dávali, jako to zavedli…
Sondu?
Já nevím, jak se to… Asi sondu. A tehdy jsem teda slyšela, že to není v pořádku.
Či že hovorili o vás?
Ano. Viděla jsem přímo, že mluvili o mně. „Podívej se, tam to jde a tam, to a tak.“ Takovým způsobem jsem to slyšela a cosi jsem se dovtípila.
Profil:
• Jméno: Marie Anna
• Věk v době rozhovoru: 70 let
• Věk při obdržení diagnózy: 68 let
Špatnou zkušenost se sdělováním informací popsala také paní Jarmila, která se o své diagnóze dozvěděla tak, že si na chodbě polikliniky poté, co vyšla z ordinace po vyšetření, přečetla lékařskou zprávu. Tu dostala od lékaře bez bližších informací. V rozhovoru tento moment popisovala jako něco, co bylo ze strany lékaře, který ji vyšetřoval, nezodpovědné. V tu chvíli tam totiž byla sama a nikdo nemohl tušit, jak na takovou informaci zareaguje. Neměla ani možnost se lékaře dále ptát na podrobnosti.
Paní Jarmila se o své diagnóze dozvěděla tak, že si poté, co vyšla z ordinace po vyšetření, přečetla lékařskou zprávu. V tu chvíli tam byla sama a byl to pro ni velký šok.
Ve čtvrtek jsem šla na ultrazvuk tady v xxx, strašlivě dlouho mě prohlížel a furt říkal: „To není dobré, to není dobré, paní, tam je voda, tam je spousta vody, to není vůbec dobré.“ A dal mi papír a řekl: „Slibte mi, že půjdete hned za paní doktorkou.“ Že jako nepůjdu domů a nepřijdu až za 14 dnů. Tak jsem vyšla na chodbu, a teď tam nebyl nikdo z rodiny, lékař, nikdo. Octnete se na chodbě, úplně sama, někde na středisku a tam na papíře čtete: „Tumor, 6–8 cm, otazník, mar karcinomax toza, takže karcinom, otazník, nejasné útvary v břiše, tekutina – litry.“ To jsem věděla, že to je úplně prostě v háji. Teď budu trošku sprostá. Moje reakce na to byla, že jsem nezačala ani brečet, ani se hroutit, nic, já jsem to prostě držela v ruce a furt jsem říkala: „Do prdele, já mám rakovinu, do prdele, já mám rakovinu.“
(…)
Já ještě přemýšlím, jak se dostaly ty papíry na tu chodbu a že on vám k tomu nic neřekl…
Ne, ne. On mi jenom řekl: „Je tam spousta vody a to není dobré, slibte mi, že půjdete hned za paní doktorkou, že nepůjdete s tím domů a nepřijdete až někdy.“ To je jediné, co mi řekl. Ale bylo to tak, že mi tu zprávu dal do ruky, já jsem ji otevřela a tam jsem četla takové hrůzy. Takže někde vám to neřeknou, a jinde vám dají takhle papír a poraď si s tím.
Profil:
• Jméno: Jarmila
• Věk v době rozhovoru: 63 let
• Věk při obdržení diagnózy: 59 let
Blízký příbuzný jako zprostředkovatel informací o prognóze
Častým modelem sdělení informací o zdravotním stavu bylo využití blízkého příbuzného jako zprostředkovatele, se kterým lékaři komunikovali otevřeněji než se samotným pacientem. Účastníci výzkumu, kteří byli o vážnosti své nemoci informováni příbuznými, popisují rozhovor jako šetrný nebo citlivý.
Jak jste na to zareagovala? Vy už jste to naznačila trošku, řekla jste, jak jste reagovala na tu zprávu…
Říkám vám, že jsem reagovala tak, že jsem nebyla vyděšená. Myslela jsem si, že to půjde tak, jak to šlo
předtím, ta operace, že se to nějakým způsobem, buď ozářkami, nebo zase operací, že se to zlikviduje. Ale potom tady ten pan asistent na onkologii, tak on mně skoro nic neřekl. Mluvil se dcerou, dcera sem jezdila a chodila tam se mnou a on mluvil vždycky s ní. Mě nechtěl strašit, takže on mně vlastně neřekl až tak skutečnost, jaká byla.
Ten asistent tady v městě?
Potom ten pan asistent odešel odsuď z onkologie, je teď v xxx. Což jsem nemohla do xxx jezdit,autem nebo jakkoliv, nemohla jsem na takové cesty se vydávat. Chodila jsem totiž každý měsíc a to bych nebyla zvládla. Tak potom mně to řekla paní doktorka, ke které jsem přešla. Řekla, že je to velmi vážný stav. A dcera mně to řekla, ta to všechno věděla, tak mně to šetrně řekla, že je to vlastně smrtelná nemoc.
.
Profil:
• Jméno: Dana
• Věk v době natáčení: 82 let
• Věk při obdržení diagnózy: 80 let
Paní Marie Anna uvádí, že o vážnosti svého stavu nevěděla, dozvěděla se to prostřednictvím dcery, kterou lékaři informovali.
Poďme k vašej diagnóze. Ako ste sa to dozvedeli, o tej vašej chorobe?
Tak nejdřív to zatloukali. Pan doktor mi to přímo neřekl, řekl to dceři. Ale potom jsem se to dozvěděla, jak už najisto to bylo. Dcerka přišla a říkala: „Mamko, tak…“ Já jsem se to snažila jako tak polknout, říkám: „No, co se dá dělat, musíme to brát, jak to je.“ To jsem říkala. A tak jsem to dost těžko snášela.
Ako vám to povedala?
„No, mamko, není to s tebou dobré, však víš, co myslím.“
Profil:
• Jméno: Marie Anna
• Věk v době rozhovoru: 70 let
• Věk při obdržení diagnózy: 68 let
Paní Miriam byla ráda, že dcera, která má zdravotnické vzdělání, za ni řadu věcí vyřídí a že jí neříká negativní věci. Nestojí o to, dozvídat se o své nemoci víc. Je také ráda, že nemusí tak často k lékařům na vyšetření, která považuje za zbytečná.
Paní Miriam nemá potřebu se o své diagnóze a prognóze dozvídat víc. Je ráda, že za ni většinu věcí ohledně léčby domlouvá dcera.
A mluvila jste o tom s lékařem, navrhoval nějakou léčbu? Nebo jak jste se o tom bavili, o té vaší diagnóze?
On mě moc neznal, já k němu přestoupila, byla jsem tam asi 2krát, ale dcera tam za ním byla. Ona je zdravotní sestra, tak to má všechno jako už v sobě za ta léta, vždyť je stará. Popovídala si s ním, řekla mu všechno, co mám za pro… Ze mě by to nedostal. Já nemám paměť. Tak udělala dobře, že tam šla ona teda. On o mně takhle ví všechno. A nechala mi hned napsat i léky a vyzvedla mi je z lékárny, takže já vlastně nikam nejdu. Tady jsou doktoři velice hodní, všichni, veškerý personál, klobouk dolů.
(….)
Já bych se chtěla ještě dostat k té vaší nemoci, jak jste vlastně mluvila s lékařem o tom, jaké jsou vyhlídky nebo co se s tím dá nebo nedá dělat.
Já jsem s ní nemluvila, tam byla právě dcera, ta to tam všechno vyřídila a řekla mi zase jenom to, co chci slyšet. To je jasné, že negativa mi povídat nebude. Takže já vlastně celkem nevím, o co jde, a zase vím, že mám raka. Víc už vědět nemusím, to už stačí.
Takže vám to tak vyhovuje, že to šlo přes tu dceru?
Přes tu dceru. Před tím jsem byla u té lékařky, jak mi ukazovala snímky plic – tady jak se mi to uzavírá, to mi ukazovala –, a doporučila mi jít na onkologii. A ta onkologie, to už se zabývá jenom tímhle, ne? Tak já jsem teda zašla s tou nemocí a potom tam začala dcera chodit za mě, domluvila se s panem doktorem. Ale já už jsem tam osobně nebyla dlouho. Copak taky na mně uvidí?
Profil:
• Jméno: Miriam
• Věk v době rozhovoru: 81 let
• Věk při obdržení diagnózy:: 80 let
