V rozhovorech jsme se rodičů ptali, jestli je něco, co by rádi vzkázali ostatním rodinám s dítětem, které má epilepsii. Na základě svých zkušeností nám rodiče předali vzkazy podpory i praktické rady
OBSAH STRÁNKY
Rodiče, se kterými jsme mluvili, doporučili ostatním nejprve diagnózu dobře zpracovat. Říkali, že je dobré se epilepsie příliš nebát a po stanovení diagnózy se nehroutit.
Rodiče, se kterými jsme hovořili, se shodovali na tom, že epilepsie není procházka růžovým sadem. Nejnáročnější je to hlavně ze začátku, kdy se mnohým zcela zhroutí svět. Pokud pak nejsou vyhlídky na zlepšení zdravotního stavu dobré, je zvládání o to obtížnější (více v sekci Zvládání onemocnění.
Mnozí rodiče zdůrazňovali, že i s omezeními, která epilepsie přináší, dokážou jejich děti žít plnohodnotný život, a nevnímali ji tedy jako něco strašného. Ryba a Míša s jistou nadsázkou říkali, že může být hůř, neboť epilepsie je léčitelná a existuje spousta různých možností léčby. Doporučovali proto ostatním rodičům se diagnózou příliš netrápit
Někteří rodiče se svěřili, že byli kvůli epilepsii dítěte fyzicky i psychicky na dně. Zhroutit se je podle nich ale úplně normální a stane se to občas každému. Je však důležité situaci vydržet a zase se postavit zpátky na nohy.
Rodiče ostatním radili čerpat energii ve chvílích, kdy je to dobré, a střádat si ji na horší období.
Mnohým rodičům hodně pomáhala podpora a pomoc okolí. Říkali, že je důležité nebýt na vše sám a že bez pomoci okolí nebo partnera by to dost možná nezvládli.
Někteří rodiče se také setkali s nešetrným přístupem okolí nebo nevyžádanými radami, které je rozčilovaly. Katka proto ostatním rodičům doporučila, aby se nebáli říct lidem ve svém okolí, že potřebují prostor, aby se se situací mohli sami vypořádat.
Mnoho rodičů zmiňovalo důležitost sdílení s ostatními lidmi. Doporučovali nebát se o epilepsii mluvit se svým okolím, pokud jim to pomáhá. Radili svěřit se přátelům, neboť ti je vyslechnou a také jim dokážou poskytnout nestranný názor.
Lidé, se kterými jsme hovořili, dodávali rodičům odvahu, aby se nebáli zeptat na informace, které je v souvislosti s onemocněním jejich dítěte zajímají. Rodiče doporučovali využít některou z možností, které se při vyhledávání informací nabízejí.
Rodiče dětí s epilepsií se shodli na tom, že kvalita péče v České republice je na špičkové úrovni, a není třeba proto přemýšlet o možnostech léčby v zahraničí. Na druhou stranu však existují rozdíly mezi jednotlivými pracovišti. Rodiče proto doporučovali vyhledat odborníka, který se na problematiku epilepsie specializuje.
Rodiče radili obrátit se na specialistu co nejdříve a neztrácet cenný čas u obvodních lékařů. Ne vždy si však rodiče s lékařem rozumějí, a pokud se jim něco nelíbí, měli by to lékaři říct. Pokud jim lékař nevyhovuje, radili hledat dál, dokud nenajdou někoho, komu budou stoprocentně důvěřovat. Až takového odborníka najdou, měli by ho poslouchat a řídit se tím, co říká, neboť o nemoci ví více než kdokoli jiný.
Rodiče doporučovali ostatním věřit, že se najde vhodná léčba, která dítěti pomůže. Radili také, aby zvážili všechny dostupné možnosti, které se nabízejí. Rovněž ale varovali, aby se nenechali zlákat šarlatány. Říkali, že může být těžké se rozhodnout, jakou cestou se vydat.
Rodiče také vzkazovali ostatním, aby se nebáli chirurgické léčby. Přestože může vzbuzovat strach, otevírá podle nich řadu možností a dítě může být díky operaci do budoucna úplně bez léků.
Rodiče průběh onemocnění často popisovali jako jízdu na horské dráze. Zatímco někdy je to náročné, jindy na nemoc úplně zapomenou.
Přestože jsou projevy u každého jiné, nemoc v mnoha případech nebývá limitující. Rodiče se tedy shodovali, že je velmi důležité s dítětem zacházet, jako by bylo zdravé, a snažit se ho nijak neomezovat. Je podle nich důležité, aby dítě mělo prostor se rozvíjet, a rodiče by mu v tom neměli nijak bránit. I přes problémy a jistá omezení, která z nemoci vyplývají, by se rodiče měli snažit dát dítěti pocit štěstí a radosti ze života stejně jako u zdravých dětí.
Rodiče rovněž vzkazovali ostatním rodičům dětí s epilepsií, že je dobré
Rodiče ostatním doporučovali brát děti takové, jaké jsou, a věřit, že povedou plnohodnotný život i přes jistá omezení. Protože jsou děti citlivé a vnímavé, rodiče by se měli snažit nedávat najevo, že je jejich onemocnění bolí či zraňuje. Naopak by se měli snažit trochu povznést nad možné zdroje nebezpečí, vést co nejnormálnější život a neochuzovat se o běžné aktivity, jako je třeba cestování. Jako důležité rodiče také označovali najít svůj vlastní přístup k onemocnění, který jim vyhovuje.