Finanční náklady a náročnost onemocnění dítěte epilepsie se liší zejména v závislosti na závažnosti onemocnění. Rodiče dětí se závažnějšími formami epilepsie nebo s kombinovaným postižením uváděli vyšší finanční zátěž. Rodiče hovořili o výdajích za léky, lékaře, vybavení, či speciální dietu v případě, že byla jejich dítěti předepsána.
OBSAH STRÁNKY
Nejčastěji uváděným výdajem rodičů na péči o dítě s epilepsií byly léky – antiepileptika.
Kromě léků využívají děti ke zlepšení svého zdravotního stavu rehabilitace a pobyty v lázních. Rodiče uváděli, ženěkterá cvičení jsou hrazena pojišťovnou, ale specializovaná soukromá centra si rodiny musí platit samy. Lázně byly rodiči uváděny jako jeden z větších nepříjemných nárazových výdajů.
Někteří rodiče hovořili také o výdajích na doplňkovou či alternativní léčbu, které nejsou hrazeny zdravotní pojišťovnou. (více zde). Například Miroslavova rodina dceři platí čínské masáže.
Děti se závažnějším onemocněním potřebovaly speciální pomůcky, které jim pomáhaly zvládat každodenní život. Patřily mezi ně např. kočárek, korzet, židle do školy, vozík, pleny či podložky. Spousta z těchto pomůcek je ze zkušeností rodičů velice drahá. Někteří rodiče uváděli, že jim pomůcky hradila pojišťovna, někteří rodiče zase získali pomoc od nadace.
Někteří rodiče kupují speciální hračky (sluchové, zrakové), které mají pomoci s rozvojem dítěte.
Aby mohly docházet některé z dětí se závažnějšími formami epilepsie či kombinovaným postižením do školy, potřebují asistenta. Martinova rodina se rozhodla platit synovu asistentovi i čas školních přestávek z vlastního rozpočtu. Asistent je totiž jinak placen pouze za vyučovací hodiny, a jejich syn potřebuje péči i během přestávek. Jiří hovořil o tom, že si ve stacionáři, kam dochází jeho syn, hradí navíc speciální služby jako podávání léků a přebalování.
Se ztíženou finanční situací rodiče nezůstávali často sami. Dostávalo se jim podpory a pomoci od bližních, ať už rodiny, či přátel.
Finanční pomocí, často nezanedbatelnou, byl pro rodiče příspěvek na péči o osobu blízkou, tzv. PnP. Někteří rodiče měli s tímto příspěvkem zkušenosti. Někteří ho (v různém stupni) již pobírají nebo o něj právě žádají, jiným byla žádost o příspěvek zamítnuta.
Čekání na příspěvek na péči bylo pro některé rodiče stresující, protože nemohli chodit do práce, a zároveň neměli dostatečný finanční příjem.
Někteří rodiče podotkli, že ačkoli příspěvek na péči nepokryje finanční náklady spojené s nemocí, je to pro ně podstatná pomoc. Jiní rodiče však hodnotili, že částka, kterou dostávají, je v kontextu jejich rodinného rozpočtu velmi nízká.
Někteří rodiče se nedozvěděli hned, že mají na příspěvek nárok.
Někteří rodiče zažili v souvislosti s příspěvkem na péči nesnáze. V některých případech se vyplacení příspěvku zdrželo v souvislosti s dalšími úředními úkony nebo posudkoví lékaři dle rodičů neodhadli, jakou péči jejich dítě vyžaduje.
Někteří rodiče vnímali jako komplikaci nutnost znovu posouzení míry potřebnosti příspěvku na péči o dítě. Příspěvek na péči mohou rodiče pobírat i když je jejich dítě dospělé, pokud je z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, závislé na pomoci jiné fyzické osoby. U dospělých osob je oproti dětem navíc posuzována péče o domácnost. Rodiče tedy v některých případech déle čekali na toto posouzení a návazně i na příspěvek na péči.
Jako nepříjemné rodiče vnímali, když úředníci bagatelizovali závažnost onemocnění jejich dětí. Například Kateřině, jejíž syn má kromě epilepsie i cukrovku, na úřadě řekli, že cukrovka není nemoc.
Finanční situace některých rodin nebyla onemocněním dítěte poznamenána. Rodiče sice uvedli, že měli zvýšené náklady na léky, lázně, hipoterapie či cvičení, ale ne tak, aby to vnímali jako zátěž. Nejčastěji se rodičům s tím snáze vyrovnávalo díky dobré či flexibilní práci a dostatečným příjmům.
Lucka hovořila o problémech při uzavírání životního či úrazového pojištění dětí s epilepsií. Podle jejích zkušeností jsou děti s epilepsií znevýhodněné při uzavírání pojistek i pro úrazy či onemocnění, které s onemocněním nesouvisejí.