Nespavost, mám noční můry, špatně se mi spí. Zdá se mně o minulosti, Myslím si, že to je důsledek toho, že při té hlavní fázi se prostě jako zapřete a nic nevnímáte, jdete chema, 14 dní další chema, 3 týdny to prostě zvládnu. Ale potom, jak se to uvolní trošku, tak si myslím, že to podvědomí začne opravdu pracovat, začne vyplavovat to, co jste tam schovávala po tu dobu. To mě fakt teďka trápí. Ale tak, člověk prostě nějak věci prožívá a musí věřit, že to prostě odezní začas.

Takže takhle to mám a takhle to bylo i s tou nemocí, že vlastně až bylo to nejhorší za mnou, tak teprve mi docvakávalo, že jsem si prošla peklem. V té době jsem to brala: „Prostě je to tak, je to nějaký krok na nějaké cestě, musíš ho udělat, nepřekračuj to, protože se ti to vrátí.“ A tak jsem to prostě brala.

A co se teda dělo pak, když vám to docvaklo?

Když mi to docvaklo? Tak jsem dostala úplně šílenou panickou hrůzu z toho, že se to vrátí. Strašně jsem chtěla dělat najednou všechno, najednou jsem hodně chodila do divadla, do kina a s kamarádkami na kafe. A úplně jsem vtom zapomněla, že vlastně nemusím nikam spěchat, že kdyby náhodou něco bylo, že mám kolem sebe lidi, kteří to hlídají. Že chodím na prohlídky, a že kdyby něco bylo, že mám toho manžela, který to poznal jednou, a tak znova by poznal, že není něco jen tak, že by byl první, který by mi řekl, kdyby měl dojem, že se mu něco nezdá. Že mě prostě střeží, že tady je. Takže teď už mám klidnější život a věnuju se zábavě a přátelům v takovém normálním slova smyslu

No, jako chodím tam nerada. Do té budovy. Prostě jak je to ve stejné budově, kde probíhala léčba, tak vždycky jdu s takovým tím svíravým pocitem a občas se snažím si s sebou něco vzít do čekárny, abych se tam moc nerozhlížela i po těch lidech, co třeba tam čekají. A ještě mají ty šátky a takhle, tak si vždycky člověk vzpomene na všechny ty své pocity. Takže se vždycky snažím něčím zabavit, stáhla jsem si i kvůli tomu nějakou – vždycky jsem byla odpůrce her –, tak jsem si stáhla kvůli tomu hru do mobilu a vždycky tam hraju nějakou stupidní hru, abych na to nemusela moc myslet. Nebo případně něco si čtu, ale to mně potom hodně odtrhává pozornost, když třeba někdo si tam někoho zavolá. Ta stupidní hra je většinou taková ideální varianta do čekárny. U mě asi ani ne. Většinou jsem tak nějak v klidu. Prostě věřím tomu. Já vždycky věřím, že to bude zase v pořádku, a mám jeden jediný takový rituál. Vždycky když se potom potvrdí, že to v pořádku je, tak pak vždycky ten večer – večer po té kontrole – si dám skleničku vína a v uvozovkách to jako oslavím, že je to jako zas v pořádku. A buď si dáme víno, anebo si třeba někam zajdeme na něco dobrého s manželem a takhle. Vždycky to bereme jako takové naše malé, soukromé oslavy toho, že je to jako dobré.

Já tuhle nemoc neberu jako trest za něco. Uvědomila jsem si, že je to zdvižený prst, kterým jsem si potřebovala přehodnotit priority ve svém životě. Potřebovala jsem si přehodnotit své nastavení myšlenkové, své myšlenkové pochody, své vnímání okolí. Že to není jenom všechno o mně, ale je to o tom, jak já dokážu vnímat maličkosti, těšit se z toho každodenního života, nečekat něco extra megalomanského, velkého, ale doopravdy užívat si sluníčka, užívat si každodenních maličkostí a radovat se z toho. Nevím, jestli jsem to dostatečně dobře popsala, ale takový ten pocit, kdy máte v sobě nějakou křivdu nebo máte v sobě tu negaci, která ve vás jako kdyby přebývá nebo vás už nahlodává, je jenom o vás. Je jenom o tom, jak vy vnímáte okolí a ten okolní svět, a vlastně všechno to je o mně. A ta nemoc mně taky ukázala, že by mohlo dojít ještě k něčemu horšímu, že je načase prostě změnit své vnímání a ten svůj postoj a zamyslet se, že tady tohle je to, co mně ubírá energii, co mně ubírá to pozitivní a co mě deptá a co mě zneklidňuje. Takže když beru ten život pozitivněji, když se těším z maličkostí, když vnímám takové ty doopravdy krásy prostě toho dnešního dne, byť sem nemocná a strašně špatně snáším samotu – jsem tady od rána do večera sama, byla jsem zvyklá na spoustu lidí kolem sebe a dělá mi to problémy – tak se snažím nacházet v tom vždycky to prospěšné a dobré pro mě. Pro mě to ponaučení je, trošičku se zastavit a naučit se to vnímat jinak, než jsem byla doposud zvyklá, protože už jsem to opomíjela. Absolutně přehlížela.

Někdo prostě hledá utěšitelství v tom léčitelství, někdo dá přednost úplně jiným věcem, nějakým meditacím. Každý hledáme tu pomocnou ruku, ale je to fakt, že každý z těch lidí hledá, kde se může uklidnit, kde najde takový ten vnitřní klid. Protože je to o tom vnitřním klidu, je to o tom, trošičku se zastavit, zamyslet, co teď dál, co teď má tu hodnotu, kterou budu momentálně řešit, aby ten život byl naplněný. A možná zní to zvláštně, že ten život od té doby prožíváme tak silně intenzivněji, že si užíváme, hrozně si ho užíváme – a je to takový svým způsobem danajský dar – ale užíváme si ho, to, že jsme museli projít tou chorobou, a užíváme si toho, že tady jsme a že tady můžeme být. A říkám, jsme vděční za každý den, za každé to ráno, a ano, samozřejmě těšíme se, co bude nebo tak, ale nějaké naše plány nějak do dálky nejsou. Spíš je v tom taková nějaká, jak bych to řekla… Jak se říká, že člověk míní a Bůh mění. Když to přijde, budu ráda. Asi tak, jako ty plány jsou samozřejmě v té hlavě, ale člověk se snaží být takový, jak bych to řekla, trošičku… Je v tom pokora, je v tom obrovská pokora, když už se něco takového stane, tak jste pokorná, něco v tom smyslu jako když někdo dostane infarkt, dostane se úplně dolů a přestane kouřit.

Co ti to onemocnění dalo?

Dalo mi třicet kilo, mimo jiné. Kamarády, opravdové kamarády. A že je nejdůležitější fakt takové to „tady a teď“. To prožívat všechno. Jako, co bude zítra? Přejede mě auto? To mě může s rakovinou i bez ní. Že člověk by si měl fakt víc ten den užívat, nebo ten okamžik celkově. Že se u toho snažím takové to: „Jo, tak třeba si za dva roky koupíme nové auto.“ Ne. Buď si ho kup teď, anebo o něm nemluv prostě. Nebo nové boty nebo pojedeme na výlet nebo skočím padákem. Ne. Buď chci skočit, tak skočím teď (nebo až bude počasí), ale nemá cenu jakoby plánovat, co budu dělat, až budu v důchodu. Protože já nemusím být ani v důchodu a nemusí mi být nikdy ani 50. Nechci a nikdy jsem nechtěla na konci života říkat: „Co jsem měla udělat?“ Já ve svém životě jsem nikdy ničeho moc nelitovala. A o to víc si tohle uvědomuju teď, že prostě jako tady si tenhle život prožiju. V dalším si to možná nebudu pamatovat. Jestli nějaký další bude. Ale žij tady a teď.

Po nějakých 2 letech, 3 letech po nemoci jsem vlastně, my jsme se vrátili do starých kolejí. Ale já jsem doma říkala, že takhle už ne, že to nemůžou být ty starý koleje, které to byly, že potřebuju trošku jiné koleje. Ale manžel jak zjistil, že už zase funguju, tak se vrátil do těch svých a absolutně mi nechtěl jít naproti, takže začaly takové ty partnerské problémy. Až to došlo tak daleko, že jsme se teda rozešli. Já jsem se snažila opravdu nějaké 2 roky pracovat na tom, aby mi pomohl a já jemu, ale nešlo to prostě. Měli jsme za sebou hodně fází, které nás potkaly v životě, takže jsme se pak dohodli  a šli od sebe. Takže jsme každý teď někde úplně jinde, máme spolu děti a tak. Jsem se rozplakala paní soudkyni, když jsme se rozváděli a ona mi říkala: „Proč se rozvádíte, vždyť se máte rádi.“ To když jsem jí právě říkala, že nikdy nepřestanu mu být vděčná za to, že se mnou tohleto celé prožil. Tak prostě teď ty cesty jsou u každého jinak a je nám teprve osmatřicet a proč si budeme kazit život a proč budeme žít nějak, když každý chceme žít nějak jinak.