Zvažovala jste změnu životního stylu?

Já jsem ho změnila úplně.

Jako s příchodem do…

Co jsem se dostala do Arcusu, tak jsem tak akční důchodkyně, že se to málokdy vidí. Chodím na turisty třeba. Dneska večer máme schůzi, je to vždycky každý měsíc a já chodím teda nejvíc na ty schůze. To bývá v restauraci. Tam je taková skupina, jako že hrají na kytary a mají udělanou svoji country skupinu, takže my skončíme to naše povídání o tom, co nového, kam se co chystá, přejdeme do jiného sálu a třeba do deseti hodin si tam zpíváme při kytaře všechny písničky z mládí, co jsme zpívávali. Je to moc fajn. A pak jsem začala chodit – bohužel to teď skončilo, protože organizátoři se už cítili staří –, to byla taková galerie, fotografická galerie, a každý měsíc se konaly výstavy a tam jsme chodili pravidelně. Už jsme znali spoustu lidí, byla to taky taková komunita, kde to zase bylo o něčem jiném než třeba u těch turistů. Začali jsme chodit i různě na vernisáže, co jsou v krajském městě, a když to časově stíháme, chodíme i do divadel – to chodí spíš ta moje kolegyně, já tolik ne, ale teď zrovna se chystám za týden na představení. Najednou jsem měla úplně takový strašně aktivní život. Já bydlím v paneláku a tam si toho všímají i sousedi, protože ti mladí sousedi vždycky tam sedí na lavičkách a říkají: „Kam zase běžíte? Kdy zase to a to?“ A párkrát na těch vernisážích jsme se ocitli i v regionální televizi, tak ze mě udělali naši barákovou celebritu, že jsem byla v televizi. Ony ty paní mého věku většinou se soustředí jenom na vnoučata, jenom na shánění potravy pro tu rodinu, na to, co je kde levnější. To mě absolutně nezajímá, já si koupím to, co ten den sním, protože musím hubnout kvůli cukrovce, a kdybych si koupila víc, tak bych to taky snědla. A nutí mě to se ráno obléct, umýt, učesat a jít ven. Mám to kousek, tak si něco jdu koupit. Samozřejmě že doma něco mam ještě i na druhý den, ale abych se zbytečně nepřejídala. Začala jsem cvičit, začala jsem plavat, prostě mam těch akcí tolik, že někdy jsem šťastná, když jsem doma a nikdo na mně nic nechce. Nic nemusím, sedím si tam a koukám na – já tomu říkám – reality show. Někdo kouká na seriál, já koukám na tohle. Možná že se víc pobavím takhle. A vůbec se necítím opuštěná, osamocená, nic, protože já si tu ten klid, tu chvíli užívám. Říkám tomu, že noruju. A to je tak hezký den. Já si třeba jen odskočím na nějaký nákup, ale pak jsem doma a nikam! Žádné hodiny neukazují: „Už se obleč, už musíš běžet.“ A tak jsem hodně změnila jako svůj. A ještě v hobby klubu jsem začala háčkovat. A uháčkovala jsem přes tisícovku různých zvířátek, všichni moji kamarádi i lékaři je mají. Můj meisterstück byla kravička.

Kdy se změnil takhle razantně váš životní styl? Po tom onemocnění, když jste vstoupila do toho Arcusu?

Potom. Protože jsem poznala lidi, se kterými se mám o čem bavit, kde máme stejné zájmy. A pak jsem teda potkala tu kamarádku v hobby klubu, ona je o 3 roky mladší, o 2 hlavy vyšší, štíhlá, a oni nám říkají, že jsme dvojčata, takže my tvrdíme, že jsme jednovaječné. Dokonce v Arcusu jsme poorganizovaly právě s ní před pěti lety – před čtyřmi, příští rok bude pětadvacet let, takže k dvacátému výročí – módní přehlídku. Začala hrát muzika a my jsme kráčely jako modelky. A od té doby občas někde vystupujeme jako modelky – i jedné ústecké výtvarnici jsme vystupovaly. Ta měla šaty šité z hedvábí, mělo to i název, a nějaké takové ty hedvábné tapisérie tam byly a my jsme jí tam udělaly přehlídku, tady v informačním středisku. Tam jsou takové prudké schody, my jsme byly nahoře, hosti dole a my kráčely po těch schodech. No, kráčely, jak nám slouží kolena, že jo. Takže takhle když člověk dovádí, tak se nemůže cítit ani starý.

Co vám to onemocnění dalo?

No, právě to, že jsem změnila život. Já mám pocit, že to jsou nejkrásnější roky mého života, po té nemoci.

To jsem si tak právě říkala, jak ta nemoc, všichni říkají, že po té nemoci přijde ten zlom a člověk vidí život úplně jinak, ale vůbec ne. Myslím si ale, že to je možná dobře, nebo já nevím, vlastně dobře, špatně, ale neměnila bych to.

A nemusela jste ani nic měnit následkem té nemoci? Nějakou stravu vynechávat třeba?

To vůbec, ne, ne, ne. Tak samozřejmě asi ta nemoc souvisí s životním stylem, takže kdybych asi chtěla úplně hrozně o sebe dbát a všechno, tak bych asi zhubla 20 kilo a každý den bych chodila na 10kilometrové procházky, ale myslím si, že bych prostě přišla o ten svůj život. Zase soustředit se tady na tyhle věci je pro mě asi. Nevím, přišlo by mi to trošku jako ztráta času nebo ztráta kusu vlastní kvality života. Chodím teda víc, ale to asi je spíš způsobeno jinými věcmi, že prostě máte teď partu kamarádů, kteří chodí hodně ven. Ale nezměnil se můj život, nezměnil.

Samozřejmě s touto nemocí člověk musí změnit úplně všechno. To tělo mně chce teda něco říct. Tak prostě bylo něco špatně a já vím, co bylo špatně. Teď jako zpětně si to uvědomuju, proč ta nemoc přišla. A samozřejmě teď musím dělat všechno proto, aby odešla. To znamená, že člověk musí změnit životní styl, ten můj hektický životní styl – jedna práce, druhá práce, třetí práce, jsem sama s dětmi. To znamená, všecko muselo být perfektní – děti perfektní, oblečené, navoněné, samé jedničky. Musely všechny mít kroužky, hudební a výtvarné a pohybové. To byla práce pro 4 lidi. A já jsem to dělala sama. Ta nemoc prostě musela přijít. Tělo to nemohlo zvládat. A najednou jsem zjistila, že to jde všechno i jinak. Začalo to změnou životního stylu. Následovala změna myšlení, čili trošičku jsem jako musela, nebo musela, chtěla změnit i to myšlení. To znamená, začala jsem hodně číst různé takové knížky, i lidské osudy a různé filozofické, a já nevím, o duševnu, možná to přešlo až do duchovna. Takže jak tam leží Bible delší dobu, tak jsem si začala třeba i v Bibli listovat. Ne že by došla radikální změna, jako jak někdo nevěřil, a teď věří. Ne. Ale začala jsem i tady tyto věci. To už máme několik rovin, to už je nějaká duševní, duchovní, filozofická. A samozřejmě přišla změna stravy. To teda musím podotknout. Ne že bychom jedli nezdravě, zdravou stravou jsem se zabývala odjakživa, ale teď ještě jsem zjistila, že to jde trošičku jinak. Takže absolutně totální změna stravy. Zelenina, ovoce, co nejméně masa. Ale zase vzhledem k chemoterapiím určitě nejsem pro to maso vůbec vypustit. Čili maso ano. Hlavně třeba takové vývary, ne nějaké tučné maso, to ne. Takže změna stravy.

Potom jsem na sebe dávala hodně pozor, snažila jsem se jíst zdravě. To jsem trošku dělala tak nějak celý život, ale po tady tom jsem si víc toho vážila. Takže jsem na sobě začala i hodně pracovat. Jsem i vděčná, že jsem se teda dostala na tu vysokou školu. Dodělala jsem si titul při 2 dětech a pokračuju dál. Teď jsem v 5. ročníku. Chci si dodělat ještě magistra. A podařilo se mi minulý rok v ženském triatlonu získat 3. místo. Jsem vděčná a myslím, že mi to srovnalo hodnoty v těle. Srovnalo mi to, co je pro mě to nejdůležitější. A to jsem si jenom jakoby potvrdila a ujistila jsem se, že prostě jsme tady ten čas na tom světě, máme ho určitě omezený, a měli bychom si vážit věcí, co máme kolem sebe, hlavně v kruhu rodiny. Mít nějaké záliby na odreagování, aby člověk na nějaké takové věci nemyslel a aby si to nepřipouštěl. Aby prostě žil pro ten okamžik. Aby si to dokázal užít, protože opravdu ten čas tak strašně letí. Teď už mně je jednačtyřicet a už toho za sebou mám docela dost.

Já jsem se změnila. Možná, že člověk to slyší od každého, kdo tak onemocní, že to člověk v sobě přehodnotí, ale to se mně také fakt stalo. Přehodnotila jsem to v sobě, opravdu to neřeším, neřeším blbiny. Opravdu jak se to říká, tak to fakt je. Že to člověk přehodnotí, že co někomu se zdá nějaké důležité, tak si řekne: „Ježíšmarjá, kdybys měl řešit něco jiného, kdybys měl řešit vážné problémy.“ A je fakt, že opravdu největší problém asi je ta nemoc. Jinak můžou, já nevím, třeba chybět peníze nebo něco, ale všecko se dá zvládnout. Ale když přijde nemoc, to je asi nejhorší.

Co jste teda změnila?

Změnila jsem právě náhled, to, že neřeším takové všelijaké blbiny. Že opravdu si říkám: „A co, tak nemám umytá okna? No a co! Tak budou umyté jindy.“ Byla jsem zvyklá, že mám napečené, nebo že když něco není, tak to koupím. Ale teď už nic, svět se nezboří. A opravdu jsem takové blbosti přestala řešit. Každý, kdo projde něčím takovým, každý tady toto říká a fakt je to pravda. I když se to zdá takové ohrané, tak je to tak.

.

Člověk možná je takový nějaký klidnější trošku. Nevím, jak to říct. Tak já jsem nikdy nějak extra nevyžadovala, že to chci všechno teď hned a tak. Ale takový, spíš si říkám, ten klid, že ukáže až čas. Když tohle lidi řeknou, tak si myslí, že jim budu vykládat, co a jak. Ale já jim nemám co říct. Prostě ukáže čas, jak to bude, co bude dál. Trošku to bere člověk jinak teďka.

Určitě se změnil, změnil se v tom, že jednak člověk musel ubrat z toho svého tempa, které prostě měl nějak nastavené. Protože já jsem člověk, který má rád pohyb, mám ráda sport a prostě neposedím, trošku workoholik a takový občas pedant na některé věci. Takže v něčem člověk musel ubrat. A asi je to i trošku dané tím, že najednou člověk, jak dostane strach o ten svůj život, tak trošku změní i pohled na některé věci. Že si uvědomíte, že třeba někdy člověk řešil věci, které nejsou pro život důležité. Změní se priority.

Jak se změnily ty priority?

Jak se změnily ty priority? Tak to je taková otázka, teď momentálně. Přemýšlím, v čem bych řekla, že se změnily priority. Prostě že třeba neřeším, jestli dcera přinese trojku z češtiny. Hlavně že je zdravá. Že neřeším, jestli mám umytá okna. Radši půjdu ven, je krásně, je krásný den, tak si ho prostě užiju. Asi tak. Prostě snažit se odbourat některé stresy, které nemusím řešit. Třeba pro spoustu lidí jsem někdy byla i vrba, člověk poslouchal problémy ostatních a chtěla pomoct. A už někdy říkám: „Už ne.“ Někdy už musím trošku tu hranici někde taky mít. Tak asi tak.

Kdy jste to asi začala měnit?

Kdy jsem to začala měnit? Začala jsem to měnit v době po operaci, bych řekla. Kdy teda jsem si řekla, že jsem bojovník, že musím bojovat a že ten vlak už je teda rozjetý a že mi nic jiného nezbývá. Ale samozřejmě, že byly dny, a jsou i teď, kdy vás to tak trošku semele nebo doběhne. Že ta slza do toho oka třebas je. Ale asi tak po té operaci, no.

Řekla bych, že jaksi si držím váhu od té doby takovou, že, myslím si, to není ještě hubenost, ale takové to, že se cítím ve všem velice pěkně. Nemám nikde žádné přebytky a udržuju si kondici chůzí. Usoudila jsem, že nějaké cvičení v tělocvičně, to už pro mě není, ale že chůze je ten nejzdravější pohyb, a tak teda chodím. A díky tomu už mám docela představu o tom, co kde kdo opravil fasádu ve městě nebo přistavěl nebo jak to vypadá támhle někde na konci města. Nechodím moc do lesa, to bych se cítila. To jdu, když tady je dcera se psem, tak to jo. A jinak chodím dost kilometrů, třeba 5 za den, a jdu docela svižným tempem a ještě tak zatahuju břicho u toho a rovnám si záda, abych se jako tak udržovala. A je blbé to takhle říct, ale jsem se sebou dost spokojená.

Takže sice jsem ztratila chuť a energii a tu jiskru a učím se všecko dělat levou rukou a jsem apatická, trochu mi to teda života ubralo, ale díky rodině to všechno jde. A díky vnoučatům – mám velkou radost ze života, a když se tady objeví, paráda. Mrzí mě, že nejsem to, co jsem bývala. Ono už to dávno není ono, dřív jsem jezdila na koncerty, s kamarádkami někam se podívat, byla jsem daleko činnější než teďka. Jsem ráda, když mě všichni nechají na pokoji doma. A to mám na sebe zlost. Anebo hrozně málo práce udělám za ten den. Ráda jenom sedím a sedím a sedím. Tak to je to negativum.

Neztrácet víru, ta je opravdu hodně důležitá, abyste byla psychicky nějak s tím vyrovnaná a zbytečně se nějak netrápila. I když vím, že to stojí velké úsilí a nejde to hnedka. Asi postupně se musíte s tou myšlenkou smířit, protože je to pro vás něco nového. Budete mít třeba určité omezení a tomu musíte přizpůsobit chod všeho. To je, jako kdybyste jela vlakem a někdo vám ten vlak zastavil a řekl, že musíte přestoupit do nějakého pomalejšího. Vy jste třeba nechtěla vystoupit, ale musíte. Nikdo se vás neptá. Takže nějak i ty věci prostě přehodnotit, jinak si je uspořádat.

Já si myslím, že jsem udělala hrozně rázný konec se vším, co mě likvidovalo celou dobu. Sice mám dvě děti krásný, to je úžasné úplně, ty mi dávají sílu, ale zůstala jsem u našich, jakoby bez ničeho, a díky tomu jsem změnila i pohled na život a partnera jsem vlastně vyřadila, což si myslím, že jsem udělala úplně nejlíp.

Co se změnilo v tom pohledu na život?

Neřešíte nesmysly a hlavně se snažíte si tím projít. Samozřejmě vám to v té hlavě šrotuje, ale snažíte se, aby co nejrychleji to šlo pryč, děláte pro to všechno, nenecháte se tím ovlivnit. Nebo prostě musíte jít dál. Myslím si, že jsem i hodně silnější. A vlastně ono se říká, to jsem taky četla, že máte vyřadit ty lidi kolem sebe, udělat si v tomhle pořádek. Já jsem zjistila, že mám kolem sebe skvělé lidi. Když jsem odstranila jednoho člověka, tak sem zjistila, že mi hrozně pomáhají. Já teda moc nikam nechodím zatím, protože jako se ještě necítím, ale stačí mi, že mi napíšou, že se ozvou, že mi pošlou něco, že si se mnou o tom aspoň píšou, povídají. Fakt mi to hodně pomáhá, tohle mi dodává sílu. A nemůžu zapomenout rodiče a děti, tam to je hodně, tam si hodně povídáme všichni.

Je to, ako keď sa prevrátite na kožu. Čiže stratila som veľa známych. Veľa známych prestalo pre mňa byť ľuďmi, s ktorými viem komunikovať. Našla som iných ľudí a našla som sama seba. To je tá úplná zmena všetkého. Som omnoho vnímavejšia a nie je to tak ako, že chcete zabudnúť na tú chorobu, ale tak s ňou žijete. To je ten rozdiel. Hej? A nepovažujem sa ani za vyliečenú, ale nemám z toho nejakú traumu. Čiže v podstate momentálne žijem len. Nie, že len, nie to nie je len. Momentálne žijem teraz. Čiže to je v podstate to, že nemám strach, nemám strach ani zo smrti. A tam, keď prelomíte strach zo smrti, tam už tá kvalita života je úplne iná.