Chemoterapie, která se aplikuje jako protinádorová léčba, používá cytotoxické (jedovaté pro buňku) látky, označované jako cytostatika. Cílem této léčby je ničení nádorových buněk zásahem do procesu jejich množení. Účinná látka se v těle přenáší krví a působí v celém organismu, proto se také nazývá systémovou léčbou.
Podání chemoterapie může být:
Nejčastěji se chemoterapie podává ve formě infuzí do žíly, injekcí nebo ve formě tablet. U některých pacientek dochází k zavedení tzv. žilního portu. Chemoterapie je nejčastěji podávána ambulantně ve stacionáři nebo během hospitalizace. První podání chemoterapie může častěji probíhat během krátké hospitalizace, aby lékaři mohli sledovat okamžité účinky léčby a v případě potřeby ji upravit. Ambulantní podání chemoterapie trvá několik hodin.
Cytostatika se často kombinují, pro jejich lepší účinek (více na stránkách Masarykova onkologického ústavu). Podávají se v tzv. cyklech, které zahrnují přestávku (až 3 týdny), během níž se organismus regeneruje. Pacientky mohou projít několika cykly (nejčastěji 4–8), doba léčby chemoterapií může být 4–6 měsíců (Masarykův onkologický ústav, LINKOS, 2018).
Na tomto místě ženy hovoří o svých zkušenostech s chemoterapií.
Většině žen byla chemoterapie podávána ambulantně, na stacionáři. Pro Julii D. byl nejhorší čas, kdy procházela vyšetřeními a čekala, než se dostane na řadu. Některé ženy byly během aplikace na několik dní hospitalizovány pro zdravotní komplikace (alergické reakce). Kateřinu obtěžovala myšlenka na čas strávený na chemoterapiích. Ženy často vyhledávaly různé aktivity, kterými si krátily čas při čekání na chemoterapiích, nejčastěji si četly knihy, poslouchaly hudbu nebo si povídaly s ostatními pacientkami. Hana B. si na chemoterapii chodila odpočinout a zdřímnout. Edita si s sebou brala něco dobrého k jídlu a pití, aby si čas zpříjemnila. S Veronikou občas chodila mamka, jednou s ní byla také kamarádka, se kterou koukaly na film. Většinu žen na chemoterapii vozili a pak vyzvedávali partneři, rodiče nebo kamarádi. Lucie nechtěla žádnou pomoc, potřebovala si dokázat, že to zvládne sama.
A pak začalo to chemo, tam bych radila, ať na to není nikdo sám, protože já jsem musela jít i na to první chemo sama, a nebylo mně dobře, měla jsem strach, protože jsem nevěděla, do čeho jdu. Mám syna, dceru, ale všichni byli v zahraničí zrovna, takže jsem tam byla sama. Nejhorší je to čekání, čekáte tam 2, 3, 4 hodiny, protože nejdřív musíte k doktorce, pak než vám to zase namíchají. A potom, když už člověk přijde do té místnosti plné lehátek, je jich tam asi 20, tak přijde sestřička a všechno vám povykládá, co by se jako mohlo stát. Říká: „Hned mě zavolejte, kdyby se něco stalo.“ Sestry tam stejně pořád prochází, kontrolujou vás, ta péče je tam absolutně vynikající. Nemůžu na to nic špatného říct, mám to tam ráda, i když je to tam prostě onkologické centrum, ale naučila jsem se tam chodit a mít to ráda a těšit se na to.
• Jméno: Julie D.
• Věk v době rozhovoru: 63 let
• Věk při obdržení diagnózy: 58 let
Veronika vypráví o své zkušenosti s průběhem aplikace chemoterapie.
Probíhalo to tak, že jsme každé ráno přijeli do nemocnice a došla jsem si na krev. Tam mi zjišťovali krvinky, jak na tom jsou, jestli jich je málo, nebo jich je dost na to, abych mohla dostat chemoterapii. Pak jsem si došla do kartotéky pro svoji kartu a šla jsem si sednout do čekárny k paní docentce. Protože je paní doktorka takový profík, jaký je, tak nás v čekárně sedí opravdu hodně. 3 hodiny čekání, to vlastně nic není, když vím, že si čekám na profíka, na člověka na svém místě, takže mi to čekání nevadí. Když si to tam člověk už vyčká, tak paní docentka s ním pak absolvuje takový ten běžný rozhovor: „Jak se máte, co je nového, co vás trápí?“ Nebo: „Chcete se na něco zeptat? A podobně.“ A potom jdete a pokračujeme přes chodbičku do stacionáře. Tam předám sestřičkám ty papíry, oni mi namíchají tu dobrotu a za půl hodinky, za tři čtvrtě se tam zpátky dostavím – mezitím si stihnu dojít na jídlo, protože pak už to většinou nejde. A pak tak 40 minut mi kapala ta chemoška. Poseděla jsem si na lůžku, občas jsme se zasmály s ženskými, občas nebylo s kým si popovídat, tak jsem si vzala mamču s sebou. Někdy jsem to prospala, někdy jsem si na telefonu něco hledala, poslouchala písničky. Jednou jsem tam měla kamarádku, koukaly jsme na film, ležely jsme spolu na lůžku, sestřičky se nám smály a my koukaly na ten film a takhle různě jsem si to tam zkracovala. A pak jsme jeli domů, a ta cesta už začínala být taková nějaká horší, už jsem cítila na sobě hroznou únavu, že to asi zaspím. A paní doktorka vždycky říkala: „Klidně to zaspěte, klidně 2, 3 dny, klidně to zaspěte, to bude úplně ideální.“ A pak, když to šlo, tak byla nějaká vycházka, a když to nešlo, tak prostě jenom postel.
• Jméno: Veronika
• Věk v době rozhovoru: 32 let
• Věk při obdržení diagnózy: 30 let
Hana B. dostala 2 cykly chemoterapie, 2 různé druhy. První s aplikací po 4 týdnech, druhý 12 aplikací po týdnu.
Ráno jdu na krev. Já teda měla chemoterapie rozdělené vlastně na dva druhy. První druh, ten byl čtyři cykly po třech týdnech, to byla taková ta silnější. Teď mám dvanáct cyklů po týdnu, má to tu obrovskou výhodu, že mám nasazenou biologickou léčbu. Můj nádor byl HER2 pozitivní. Automaticky mně doktor doporučil – a pojišťovna schválila – biologickou léčbu, tak dostávám zároveň i tu. Takže první čtyři cykly byly po třech týdnech. Tam se musela kontrolovat pokaždé krev, protože hodně ubývají bílé krvinky. Byla potřeba každé tři týdny to kontrolovat. Takže jsem ráno přijela a bylo to tam skoro na celý den. Ráno mi odebrali krev. Čekala jsem, až byly asi za hodinku výsledky. Pak jsem čekala zase, než doktor bude mít čas a zavolá si mě konečně. Ten se mnou zkonzultoval, co a jak. Prohlídl, jak se vyvíjí ten nádor. Jestli tam je, nebo není. A zhruba hodinku trvá příprava té chemoterapie v lékárně. Takže jakmile se připraví, tak ze stacionáře zavolají, že za hodinku máte přijít. No, pak si počkáte, až vás zavolají, a samotná ta aplikace trvá asi hodinku a čtvrt zhruba. Co mám těch dvanáct cyklů po tom týdnu, tak tam to trvá trošku déle, protože oni vyvolávají hodně často alergické reakce. U mě naštěstí ne. Ale proto se musí aplikovat pomaleji, a tak to trošku trvá. Ale tam já si chodím odpočnout a zdřímnout. Si vezmu dečku, polštář, lehnu si a já to tam prostě ty dvě hodiny prospím.
• Jméno: Hana B.
• Věk v době rozhovoru: 34 let
• Věk při obdržení diagnózy: 34 let
Chemoterapii mohou ženy podstoupit za určitých okolností i v průběhu těhotenství. Petře bylo 34 let, když jí byl karcinom prsu diagnostikován, v té době byla těhotná. První 3 dávky chemoterapie dostala během těhotenství, zbylých 5 dávek po porodu.
Petra dostala první dávky chemoterapie v těhotenství.
Já jsem to zjistila, když jsem byla na konci šestého měsíce těhotná, v dubnu roku 2014. Ráno jsem ležela na posteli a poškrábala jsem se zespoda na prsu, a měla sem tam bulku. Říkala jsem si, jo dobrý, tak může to být něco s těhotenstvím spojené, ale přesto sem šla v pondělí ke gynekologovi, který s tím neměl zkušenost, tak mě hned poslal – ten samý den – na mamograf. A doktorka na mamografu mi udělala hned ten den biopsii, protože se jí to nezdálo. Výsledky měly být za 3 dny, někdy ve čtvrtek. Volali ve čtvrtek, že se mám dostavit, a oznámili mi, že mám pozitivní nález, že mám karcinom prsu, a hned mi domluvili schůzku s onkologem, kam jsem byla odeslaná po víkendu. A za tři dny potom už jsem dostala první chemoterapii, v těhotenství. Samozřejmě jsem se bála, aby to miminku neublížilo, ale dneska už je ta léčba tak daleko, že těhotenství proběhlo úplně v pořádku. Během těhotenství jsem dostala tři chemoterapie, a pak proběhl normální přirozený porod a deset dní po porodu jsem nastoupila na další cyklus chemoterapie a dostala jsem jich ještě pět.
• Jméno: Petra
• Věk v době rozhovoru: 37 let
• Věk při obdržení diagnózy: 34 let
Chemoterapie má na různé lidi různé účinky. Některé ženy uváděly, že měly žádné nebo minimální vedlejší účinky. Monika C. popisuje, že nikdy ani neztratila chuť k jídlu. O vedlejších účincích terapie některé ženy slyšely (od známých, lékaře atd.) předtím, než ji samy podstoupily. Tyto informace v nich vzbuzovaly obavy. Některé ženy pak očekávaly, že samy budou touto léčbou procházet se stejnými vedlejšími účinky, a obávaly se „toho nejhoršího“. Další ženy hovořily o strachu z neznámého. Jana A. byla připravená na nejhorší, pak byla překvapená, že neměla žádné vedlejší účinky.
Chemoterapii jsem snášela celkem dobře, protože jsem je ukecala, aby mi dali jenom 4. Měla jsem jich mít víc, ale úměrně tomu mi pak dali o to víc ozařování. A chemoterapii jsem léčila pivem, takže mi nebylo skoro nic, jen jsem byla trošku unavená, ale že by mi bylo nějak úplně zle, tak to ne. No, takže jsem to celkem přežila.
.
• Jméno: Bětka
• Věk v době rozhovoru: 71 let
• Věk při obdržení diagnózy: 45 let
Před každou aplikací chemoterapie je sledován krevní obraz. Ženy si ohledně výsledků krevních testů dělaly starosti, protože mohly ovlivnit další postup léčby. Daniele zmiňovala, že chemoterapie neničí jen ty špatné buňky, ale také ty zdravé. Její léčba se díky špatným výsledkům posunula o několik týdnů. Některé ženy docházely na injekce, které podporovaly růst krevních buněk, aby léčba mohla dál pokračovat. Důležité bylo se vyvarovat infekcím. Kateřina nechodila do obchodu a po městě, aby nenastydla. Stáňa A. hovořila o tom, že k ní nesměly děti, aby se od nich nenakazila.
Ještě jsem teda zapomněla dodat, že se mi snižovaly krvinky. Ty červené to tak nějak ustávaly, ale bílé jsem měla hodně na hraně, za ty 3 týdny se vždycky nějak spravily, ale bylo to na hraně. Nevím, jak přesně to je, jestli oni umřou hned ten první týden, ale určitě jeden týden jsem byla opravdu asi bez krvinek, těch bílých. A to jsem potom dostala ještě injekce, které jsem si sama píchala do břicha, aby se to zlepšilo.
• Jméno: Žofka
• Věk v době rozhovoru: 34 let
• Věk při obdržení diagnózy: 32 let
U mnoha žen došlo ke zmenšení nádoru během podávání chemoterapií, které mohly samy sledovat pohmatem nebo na kontrolních vyšetřeních. Proto byl některým ženám nádor označen tzv. klipem. Klip se zavádí pod kontrolou ultrazvuku. Důvodem pro zavedení klipu je možnost provedení operačního výkonu v případě vymizení nádorového ložiska.
Hana B. šla před chemoterapií na označení nádoru klipem.
Předpokládali, že chemoterapie by na tento typ nádoru měly dobře zabrat. Takže mně ještě nádory označili takovým klipem, takovým titanovým válečkem, pro případ, že by úplně zmizely, což se naštěstí v mém případě stalo. Tak aby věděli, kde ten nádor přesně byl, a mohli při operaci odstranit nějakou tu poškozenou tkáň.
• Jméno: Hana B.
• Věk v době rozhovoru: 34 let
• Věk při obdržení diagnózy: 34 let
Často ženy popisují vedlejší účinky spojené přímo s aplikací chemoterapie. Nejvíce hovořily o bolesti žil při vpichu. Petra A. popisovala, že jí žíla nešla napíchnout, a dávala si proto ruce před aplikací chemoterapie do horké vody. U některých žen byl zaveden žilní port pro snadnější aplikaci. Ludmila popisovala, že během aplikace pociťovala lechtání a pálení v nose a spustila se jí rýma.
U Petry A. byly potíže s napíchnutím žíly, popisuje to jako náročné.
Ano, ano, ano. Bývalo to v úterý, jednou za 3 týdny jsem tam jela. Vždycky jsem se ráno musela nahlásit, pak tam jedu, oni se schovali do té kukaně a namíchali to tam přesně na ten můj nádor. Ty pytlíky tam na mě čekaly, a čím jich bylo víc, tak tím samozřejmě jsem měla víc rozpraskanou ruku a nešlo mě do ní píchat, takže první z nich šel sem, druhý sem, třetí už byl. Jednou mě třeba napichovali 5krát, protože vždycky, když už se jim to povedlo píchnout, tak to prdlo, takže jsem opět musela jít k dřezu, ruku do horké vody, půl hodiny cvičit, aby mě mohli zkusit zase píchnout, takže jsem tam třeba byla ráno v 8 a začali mě kapat až třeba v 10, protože prostě nebylo kam to zavést. Takže to bylo takové těžké, a bolelo to, bolelo to jako čert. Ale to je takové normální při těch chemoterapiích.
• Jméno: Petra A.
• Věk v době rozhovoru: 40 let
• Věk při obdržení diagnózy: 32 let
Některé ženy vnímaly chemoterapii jako náročnou, zejména pro její vedlejší účinky. Ludmila chemoterapii popisovala jako „něco strašného, brutus“.
Příznaky, které ženy nejčastěji popisovaly, byly:
Vedlejší účinky ženy nejsilněji pociťovaly během prvního týdne po aplikaci chemoterapie. Stáňa A. věděla, že 5 dnů nevstane z postele, ale pak už to bude lepší. Lucie si dávala zásadu, že 4 dny po aplikaci vstane a bude fungovat jako máma. Jana H. věděla, že prvních pár dní jí bude špatně a nemá si nic plánovat. Zlatuše cítila vinu, že všechny domácí povinnosti spadly na jejího syna. Veronika Z. popisovala, že už třetí týden poté mohla normálně fungovat.
Eva měla velké nevolnosti, suché sliznice, citlivost na pachy a ošklivé nehty.
Ty vedlejší účinky samozřejmě určitě vždycky jsou, jsou to třeba, já nevím, suché sliznice, nevolnosti – hrozně mi bylo zle, nevolnosti jsem měla dost veliké, i když mi říkali, že mi dávají všechny možné preparáty, aby snížili nevolnost, ale prostě mě bylo hrozně moc zle. V období tak týden po léčbě, po podání chemoterapie, mi bylo špatně, a pak se to zase trochu zlepšilo. A přišla zase další chemoterapie, zase mi bylo špatně, člověk je citlivý na všechny ty vjemy, pachy a podobně. Únava je tam samozřejmě taky, spavost, nehty jsem měla ošklivé, a prostě všechny takové ty běžné věcí, bych řekla, ty jsem vychytala jak při první chemoterapii, tak teď po letech při té druhé ještě víc.
• Jméno: Eva
• Věk v době rozhovoru: 65 let
• Věk při obdržení diagnózy: 49 let
Stáně B. se po první dávce udělalo špatně. Při dalších jí bylo týden špatně. A po týdnu od se jí udělalo lépe.
Po chemoterapii, poprvé, to mi bylo špatně a odvezli mě na detox, byla jsem na kapačkách, tak mě z toho dostali a přestalo mi být špatně. A vždycky ten první týden po chemoterapii, to jsem na tom byla celý víkend hodně špatně, hlavně ta nechuť k jídlu. Vadí vám všecko, veškeré vůně. Já jsem vlastně vždycky týden po chemoterapii byla víceméně na takové kojenecké stravě, jako šťouchaný brambor s máslem a přesnídávka. Nebo jenom přesnídávka, čistá voda. Teď jsem nemohla něco, protože to mi smrdělo, vadilo mi všechno, takové to bylo. Ale vždycky se překlenul ten týden a potom se člověk tak nějak z toho zmátořil. Jak mu bylo konečně dobře, tak to ale začalo od znova…
• Jméno: Stáňa B.
• Věk v době rozhovoru: 51 let
• Věk při obdržení diagnózy: 39 let
Vendy první 3 dny po aplikaci potřebovala odpočívat, první týden byl náročný. V druhém týdnu byla unavená a třetí týden se už cítila lépe.
Sice paní doktorka říkala, že to teda možná nebude tak hrozné, protože jsou léky, které omezují nevolnost a totální neschopnost, ale pochopila jsem hned po první aplikaci, že není v mých silách ty děti ohlídat. Vůbec. První dítě začalo sotva chodit, a to jsem pochopila, že než já ji doběhnu, že ji spíš přejede dřív vlak. Takže to ne. Začala jsem obtelefonovávat příbuzné, kdo si vezme děti na první aspoň ty 3 dny, abych se mohla z takzvané opice, jak říkala paní doktorka, řádně vyspat. Což bylo pro mě vysvobození, jako jediný. Ale potom znova. Tři dny jsem si jako odfrkla, a dál jsem prostě musela fungovat. Takže to byly první 4 cykly s chemoterapií takhle, měla jsem ji po třech týdnech, tu chemoterapii. Tři dny jsem byla úplně vyřízená. Potom se to teda jakžtakž začalo zlepšovat, ale ten první týden byl vždycky hrozný. Druhý týden přišla únava, ale už to šlo, už mi nebylo špatně od žaludku. A třetí týden jsem se dala dohromady, a čtvrtý zase znova.
• Jméno: Vendy
• Věk v době rozhovoru: 41 let
• Věk při obdržení diagnózy: 38 let
Většina žen popisovala únavu nebo slabost, která byla spojená s chemoterapií. Julie D. cítila, jak jí ubývají síly. Stáňa A. popisovala, že se nemohla ani zvednout, mohla jen spát. Pro některé byla překvapující ztráta energie během chemoterapií, která jim znemožňovala i běžné domácí práce. Petra A. popisuje, že jít vyvenčit psa pro ni byl nadlidský výkon. Některé ženy zažily zkušenost se ztrátou koncentrace a častým zapomínáním.
Pro mě to bylo nepochopitelné. Nemohla jsem pochopit to, že při té léčbě vstanu, vytřu čtverečný metr třeba a jsem hrozně unavená. Ta hlava pořád nechtěla pochopit, že prostě to tělo nemůže fungovat. To bylo pro mě hrozné. Furt jsem si říkala: „Jak to, jak to, že když jsem byla opravdu dost taková aktivní, tak to teď nejde. Já nemůžu. Že prostě jsem unavená.“ Musíte se s tím nějak vyrovnat a smířit se s tím, že to nejde. Že to nejde. Proto jsem pomalu potom začala chodit a říkat si: „Musím něco dělat. Musím. Nemůžu tady jen tak jako vegetovat. Musím, pomalinku.“ A tak jsem začala dělat, co šlo, pomalinku jsem začala něco dělat. A musela jsem se řídit tím, co jsem prostě mohla. To tělo vám řekne, že nemůže, a tak jsem si šla rovnou odpočinout.
• Jméno: Marie B.
• Věk v době rozhovoru: 61 let
• Věk při obdržení diagnózy: 46 let
Kateřina hovořila o divném pocitu, nicotě a letargii, kterou během chemoterapií zažívala.
No, po těch prvních mně bylo špatně hodně, a nebylo to nikdy tak, že bych zvracela, i když po té první jsem si myslela, že budu. A měla jsem nachystané různé kýble vedle postele, ale ne, to se nikdy nestalo a spíš to bylo takové divné tehdy, to si pamatuju. Ten pocit už si nepamatuju, ale to slovo, které jsem používala, když jsem to někomu popisovala, bylo něco jako nicota, že jsem prostě nemohla. Jinak mně to nevadí, třeba někdy být nemocná, že si tak člověk poleží v posteli, čte si, pije čaj, že to je skoro příjemné, starají se o něj lidi, ale toto nebyl ten případ, vůbec nic mi číst nešlo, dívat se na film mě nebavilo. Bylo to jenom – tak nějak ten týden přežít, než budu vědět, že je mi líp. Hnusné to bylo, ale ne nějak tak, že by to byly strašné křeče, strašné blití, strašná hrůza, spíš taková divná letargie, ve které mě nebavilo nic dělat. To bylo nepříjemné dost.
• Jméno: Kateřina
• Věk v době rozhovoru: 42 let
• Věk při obdržení diagnózy: 39 let
Některé ženy cítily, že s přibývajícími dávkami chemoterapie byly unavenější, a cítily, že jejich tělo je slabší a projevuje se více vedlejších účinků.
Jana H. popisovala, že s postupem léčby se vedlejší účinky začaly nabalovat.
Když člověk si řekne, že vlastně na začátku mu nic není, ona ta chemoterapie, když jenom zvrací, tak mu nic není, ale pak se to už na sebe nabaluje. Říkala jsem si, že mi je úplně dobře, ale po těch 4 velkých, kdy jsem chodila každé 3 týdny – a pak vlastně každý týden –, tak tělo už proti tomu začíná víc bojovat. Ty vedlejší účinky se začínají i projevovat, i únava je větší, a opravdu to tělo bojuje asi už trošičku jinak.
• Jméno: Jana H.
• Věk v době rozhovoru: 37 let
• Věk při obdržení diagnózy: 36 let
Některé ženy popisovaly jako jeden z vedlejších účinků bolesti. Nejčastěji šlo o bolesti kostí, kloubů a svalů. Jiné ženy měly bolesti hlavy. Marie B. měla bolesti zubů, až vyhledala zubního lékaře. Některé ženy popisovaly neuropatické bolesti dolních a horních končetin. Ludmile byla často zima.
Soňa přibývala na váze a měla bolesti. Bolest přirovnávala k chůzi po něčem ostrém.
Ještě v průběhu těch chemoterapií vždycky byly 3týdenní pauzy při čekání na další. A já jsem pořád jako nezvracela. Nebylo mi špatně. Naopak začalo mi období přibírání kil. Tak jsem přibrala 5 kilo během těch chemoterapií. Fakt jsem vůbec nezvracela, ani jednou. Jenom co bylo pro mě negativní, byla únava, vždycky tak po těch 3 dnech, 4 dnech najednou mě začaly třeba bolet kolena, klouby, ruce nebo chodila. Jako když chodíte po něčem ostrém. Nemohla jsem pořádně došlápnout a to trvalo pár dní. Pak to zase odeznělo.
• Jméno: Soňa
• Věk v době rozhovoru: 50 let
• Věk při obdržení diagnózy: 38 let
Některé ženy měly během chemoterapie zdravotní komplikace, kvůli kterým musely vyhledat akutní lékařskou pomoc. Lenka A. měla po druhé aplikaci chemoterapie vnitřní krvácení a byla akutně převezena do nemocnice.
No, první chemoterapie. V podstatě mi indikovali 4 silné chemoterapie, které standardně dávají pro léčbu rakoviny prsu, a potom, po těchto 4, tak přišlo 12 týdenních taxánů, které jsou slabší, takže jsme se domluvili s mými rodiči, že vždycky po té silné chemoterapii budu jezdit k nim domů a tam se pár dnů budu zotavovat. Manžel bude mít paragraf, a až budu schopná, tak zase naběhnu do domácnosti. Myslela jsem si, že budu normálně fungovat, takže takhle to bylo po té první chemoterapii, manžel mě zavezl k rodičům a tam jsem strávila prvních 5 dní. Bylo mi zle v noci, první pocit byl, že mám v sobě vetřelce, proběhnul mi od hlavy až k patě. Dávala jsem si nějaké prášky na nevolnost, bylo mi trošičku na zvracení, ale zvracet mi nešlo, to je někdy možná ještě horší. Při té druhé chemoterapii, tam to bylo trošičku horší, protože jsem měla nějaké silné vedlejší účinky, měla jsem vnitřní krvácení, takže jsem jela za svým onkologem, který mě poslal domů s tím, že kdyby se to zhoršilo, mám volat. A ono se to zhoršilo docela dost, tak jsem jela rovnou na pohotovost. Vnitřní krvácení mi tam zastavili, strávila jsem 2 noci na JIPu, to bylo takové asi jedno z nejvíc nepříjemných období, protože se nevědělo, co mi vlastně je, jestli třeba tam není nějaký pokrok, i když se to moc nepředpokládalo skrz to PET CT vyšetření, které jinak vyšlo čistě. Tam zareagovala prostě ta chemoterapie, ráda rozleptává sliznice a tak dál, oslabuje je, a mně se to projevilo tady tím způsobem. Spíš jsem měla strašný strach, jak zareaguju na další chemoterapii nebo jak zvládnu celou tu léčbu. Takže na té JIPce bylo asi nejhorší to, že jsem se cítila opravdu jak na smrt nemocná, že mě všude vozili jako na kolečkovém křesle a že jsem musela tu gastroenterologii a kolonoskopii absolvovat. Všude mě vozili na tom nemocničním křesle, s tím nemocničním županem a to tak nějak poprvé jsem se cítila jako vyřízená. Tam to na mě dolehlo hodně, na té JIPce.
.
• Jméno: Lenka A.
• Věk v době rozhovoru: 32 let
• Věk při obdržení diagnózy: 31 let
Některé ženy uvažovaly o tom, že léčbu předčasně ukončí. Nemyslely si, že to mohou zvládnout. Julii D. pro vedlejší účinky ukončila léčbu lékařka. Daniela se rozhodla v chemoterapiích nepokračovat, popisovala jejich strašný průběh.
Lucie nechtěla v chemoterapiích pokračovat. Vyhledala i psychologickou pomoc, ale po rozhovoru s lékařkou se rozhodla to zkusit dále.
Po těch 4 chemoterapiích, jsem byla docela zničená, musím říct, a protože i přesto, že mně dávali léky na nevolnost a podobně, tak už ta psychika na mě působila dost silně. A já už jsem jenom čekala v čekárně a cítila jsem třeba dezinfekci nebo už jenom to prostředí a mně už se dělalo špatně. Takže já už byla rozhodnutá, že na další chemoterapie nepůjdu, že mně to stačí, ta léčba, že se cítím fakt jako zdravá, a stejně si myslím, že to někdo na mě ušil. Měla jsem pocit, že to onemocnění jsem neměla vůbec v sobě a že už na další chemoterapie nepůjdu. A tenkrát – já nevím už kdo – mně někdo řekl o psycholožce přímo v nemocnici, tak jsem ji byla navštívit. Jedno sezení jsme myslím spolu měly, protože na další už jsme se pak nějak nedomluvily. A ona mně řekla: „Je to vaše rozhodnutí, je to váš život. A nemůžete dělat věci, jak ostatní chtějí. Je to jenom o tom, že vy si rozhodnete, jestli budete pokračovat. Ne vaše onkoložka, ne vaše maminka a ne váš přítel. Prostě to je jenom o vás.“ A já jsem se najednou fakt rozhodla, věděla jsem, že pokračovat nebudu. Načež jsem teda přišla na tu onkologii, ke své onkoložce, a měla jsem tendenci jí sdělit, že pokračovat asi nebudu. Neměla jsem ten den zrovna jít na chemoterapii, ale asi až za týden nebo za čtrnáct dní, ona tam byla nějaká prodleva mezi těmi cykly. A to si pamatuju fakt dodneška, jak jsem tam seděla a ona mi říká: „Jste si fakt jistá?“ A já na to: „Já vím, že to je promarněná šance, ale já už to prostě fakt nezvládám, mně už to tady vadí.“ Bolela mě strašně ruka z toho, protože mě mohli píchat jenom do té pravé ruky, u levé už jsem v podstatě neměla možnost dostávat tam chemoterapii, začala mě totiž hrozně bolet. Tak doktorka říká: „Jo, fajn, to se dá vyřešit portem.“ Pak jsem řekla: „Mně vadí dezinfekce.“ A ona: „No, dobrý, tak budeme dávat jinou dezinfekci.“ A já: „Mně vadí ten stacionář.“ „Dobře, tak půjdete jinam, na jiný stacionář.“ A říkám: „A můžu tuhle sestřičku?“ A ona říká: „Jo, můžete mít tuhle sestřičku.“ Takže jako všechno tak nějak vyhověla mně a ona říká: „Fakt to aspoň zkuste. Uvidíte, jaký to bude. A já myslím, že to bude v pohodě, protože hlavně to budete mít po týdnu a už to nebude taková dávka pro to tělo, jo? Takže vám nebude špatně.“ Já říkám: „No, uvidíme, tak já si to ještě nechám projít hlavou.“ A do toho jim tam tenkrát zazvonil telefon, volala jí asi nějaká paní doktorka ohledně jedné pacientky a vím, že ta moje onkoložka jí říká: „No, bohužel, ona už to má v kostech, takže v podstatě už tam bude jenom nějaká udržovací léčba.“ A pak ten telefon položila a říká: „Jenom vám chci říct, že ta pacientka by si s vámi to místo klidně vyměnila, vy máte ještě možnost si ten život zachránit, protože v těch kostech to nemáte. Takže si to rozmyslete, jestli to chcete dneska, nebo třeba příští týden zkusit. A jenom kvůli tomu, že se vám udělá špatně nebo neudělá, to nepřerušovat, protože ona by si to s vámi klidně vyměnila.“
A tak jsem řekla: „Ty jo, já jsem fakt hloupá, proč to teda jako nezkusit.‘“ No, a na tu další chemoterapii jsem teda šla.
• Jméno: Lucie
• Věk v době rozhovoru: 35 let
• Věk při obdržení diagnózy: 32 let
Daniela odešla z léčby z důvodu mnoha vedlejších účinků.
No, a pak sem podstoupila chemoterapie, předepsali mi jich asi 20. No, a tak jsem absolvovala 4 a měla jsem toho plný zuby, bydlela jsem sama a průběh chemoterapie strašný, to snad nebudu ani popisovat, ale pokud by to bylo potřeba, tak klidně, ale popíšu to až v té 2. fázi. No, a tak sem po 4. chemoterapii zrovna náhodou slyšela v televizi písničku Chemie od Xindl X, a když jsem slyšela ten text, tak jsem ho poslala panu doktorovi, který mě ošetřoval, a řekla sem, že to je přesně to, co sem mu chtěla říct a že odcházím z této léčby a že už se budu léčit sama. Vůbec jsme neměla představu, jak se budu léčit, ale mně bylo to hrozně zle psychicky, fyzicky, že sem říkala: „No, tohle ke mně nepatří, to přeci nejsem já.“
• Jméno: Daniela
• Věk v době rozhovoru: 64 let
• Věk při obdržení diagnózy: 57 let
Všem ženám, které se léčily chemoterapií a se kterými jsme hovořily, vypadaly vlasy. Některé ženy si hlavu nechaly oholit partnerem, kamarádkou nebo dětmi. Jiné ženy si předtím nechaly udělat extravagantní účes. Naďa své dlouhé vlasy prodala. Ženám mnohdy spolu s vlasy vypadalo obočí i řasy (více v tématu Ženství).
Většina žen nosila paruku, šátek nebo čepici. Některé ženy paruku nechtěly. Kateřině se zdálo, že to není její styl, a raději nosila čepice. Jiné ženy paruky nosily jen při zvláštních příležitostech, např. na svatbu. Soňa hovořila o tom, že nošení paruky bylo utrpení, protože to svědilo. Jana A. dostala paruku zdarma od nadačního fondu.
Pro Janču byla ztráta vlasů katastrofální.
Tam mi řekli, že mi slezou stoprocentně vlasy, protože chemoterapie mi dali nějakou velkou dávku a ta bude docela dost ostrá. A co teda mě strašně vzalo, tak ani ne to, že jsem byla na operaci, že jsem procházela chemoterapií, ale když mi vypadaly vlasy. To bylo pro mě katastrofální. To byl pro mě strašný šok. To jsem nemohla skousnout. I když jsem měla doma paruku, tak celou dobu jsem se zrcadlu absolutně vyhýbala. Ne, bez paruky ani náhodou. To bylo pro mě úplně katastrofální. Já jsem si nepřipouštěla, že marodím s nějakou nemocí, která by mohla někdy skončit smrtí nebo něčím, až když mně vypadaly vlasy.
• Jméno: Janča
• Věk v době rozhovoru: 55 let
• Věk při obdržení diagnózy: 38 let
Dagmar Š. nosila paruku, se kterou byla velmi spokojená.
Co já jsem se s tou parukou nadělala parády. Když mně předepsali chemoterapii, tak mi zrovna dali takový papír, že mně přispějí na paruku, a že parukářství je tamhle někde. Sice v nemocniční lékárně je mají taky, ale tam je prý chabý výběr, ať jdu radši do města. Tak jsem šla do města. Jak já jsem si to tam užila, tu chvilku. Prostě paní odbornice: a tahle by možná šla a tahle ne, tahle vám nesluší a tak dále. Já jsem obdivovala Dianu anglickou princeznu a chtěla jsem vlasy jako ona. Takže takovou paruku jsem taky měla a s tou jsem chodila, protože vlasy mně začaly padat hned při těch velkých chemoterapiích. A pak jsem měla taky takového bílého kulicha a s tím jsem absolvovala celou nemocnici. Protože proč chodit v nemocnici s parukou? Když jsem byla na chirurgii na zásahu, tak to mně ještě vlasy nerostly, ale pak, než jsem během léta šla na radioterapii, tak už jsem začínala mít nějaké chloupky a už se to lepšilo. A tak v tom bílém kulichu jsem to absolvovala a myslím, že měli lékaři z toho docela srandu, oni tam mají ty ženy různé šátečky, paruky a takové, a já teda kulicha z lyžování, no. A to ani jsem ho nemusela zahodit, vydržel to celé.
• Jméno: Dagmar Š.
• Věk v době rozhovoru: 76 let
• Věk při obdržení diagnózy: 72 let
Během chemoterapií ženám pomáhaly zvládat vedlejší účinky léky, které měly předepsané od lékaře. Janě C. bylo po první chemoterapii špatně, při další to konzultovala s lékařem, který jí změnil léky a její stav se zlepšil. Petra A. měla zkušenost, že jí léky na nevolnost nezabraly. Líbě léky zabíraly, ale způsobovaly jí zácpu. Některé ženy popisovaly, že jim bylo nevolno, už když si jen vzpomněly na „pytlíky“, ve kterých byla chemoterapie. Ludmila věděla, že jí bude špatně už před odjezdem z domu, a už po odběru krve zvracela.
Na Ludmilu léky proti zvracení nefungovaly, pak jí bylo špatně, už když jen přijela do nemocnice.
Přijeli jsme domů a já jsem vlastně to měla přesně naordinované: dostala jsem balík léků, které se braly souběžně s tou chemoterapií, protože potlačovaly účinky tady těch nevolností, aby člověku nebylo tak strašně špatně. Akorát na mě to nějak nefungovalo. Bylo mi zle úplně strašným způsobem. Tři dny jsem se nenajedla, protože to prostě nešlo. Po čtyřiadvacetihodinovém zvracení jsem už neměla co zvracet. To už opravdu člověk nemá co zvracet. To už vyzvrací všecky šťávy. To už prostě je jenom taková pěna jakási. A snažíte se pít. A pijete tím způsobem, že se napijete doušku vody, a přijde vám, že jste vypila litr, protože to je úplně hrozné. Paní doktorka se mi snažila pak pomoct, dostávala jsem nějaké silnější injekce přímo před tou chemoterapií. Jenomže jak řekla i sestřička na té onkologii: „Ono už po určité době, když vy sem přijedete, tak už máte v hlavě to: „Ježkovy voči, mně zas bude špatně.“ A já jsem si to ani nějak nepřipouštěla, že mi bude špatně. Věděla jsem, že mi bude špatně, to bohužel. Ale třeba se mi stávalo už i to, že jsme přijeli… Ten den, kdy jsem měla dostat chemoterapii, tak jsem šla klasicky prvně na odběr krve. Potom jsem se nahlásila u sestřičky, že jdu k paní doktorce. Počkala jsem, bylo vyšetření u paní doktorky, a čekala jsem, až přišly vlastně výsledky z té krve. A pak teprve jsem odcházela na stacionář, na tu chemoterapii. No, a my jsme třeba přijeli a já ještě před tím odběrem krve – už když jsme tam byli, teď nevím, snad potřetí nebo počtvrté, to je jedno –, už prostě to bylo tak, že my jsme přijeli a já první, jakmile jsme přišli nahoru do toho patra, kde se odebírá krev, tak první moje cesta byla okamžitě na záchod, protože už jsem zvracela.
• Jméno: Ludmila
• Věk v době rozhovoru: 43 let
• Věk při obdržení diagnózy: 40 let
Káma konzultovala vedlejší účinky s lékařkou, která jí napsala jiné léky na nevolnost.
Samozřejmě paní doktorka mi napsala prášky proti nevolnosti, nějaké ty léky oni dávají i do té chemoterapie, ale přiznám se, že mi bylo fakt zle. Zvracela jsem, nebylo mi dobře. Když jsem to potom řekla při kontrole. Vždycky před tou chemoterapií jsem šla k paní doktorce na kontrolu a vždycky, když jsem jí to řekla, tak mi napsala nové léky. To byl vždycky 1 prášek, byly teda šíleně drahé, co jsem zjistila, ale musím říct, že už mi takhle zle nebylo. Nebylo člověku dobře, neměla jsem chuť na jídlo, přiznám se, v puse jsem měla takový jakoby neustálý pocit, že tam mám strašně sucho. Nebylo mi dobře, že bych si mohla nějak vyskakovat a tak, ale ne že bych zase trávila den na záchodě, to ne. Stalo se, že jsem občas mezi tím zvracela, spíš už z únavy. Co mi nejspíš hodně dělalo zle, když jsem měla pokles bílých krvinek, a s tím jsem chodila na injekce, na bílé krvinky.
• Jméno: Káma
• Věk v době rozhovoru: 42 let
• Věk při obdržení diagnózy: 40 let
Kromě léků některé ženy uváděly, že jim na zvládání nevolnosti nebo dalších vedlejších příznaků pomáhalo jíst studené jídlo, pít nealkoholické pivo, skleničku piva, nebo studený kofeinový nápoj. Zuzka chodila běhat a pomáhala jí „smetáková terapie“. Jana A. se radila s psychologem. Veronice Z. nejvíce pomáhal humor a sarkasmus.
Zuzce pomáhala „smetáková terapie“, kterou si sama vymyslela.
Tak jsem si pak vymyslela svoji vlastní terapii, říkám jí „smetáková“. A to proto, že si vezmete násadu od smetáku a tu násadu, když jako ráno takhle vstanete a bolí vás celé tělo, což i dneska občas mi přijde, tak si dám tu násadu tady za ta ramena. Ano, můžete cvičit i s nějakou gumou, ale ta guma vám povolí, zatímco dřevo vám prostě nepovolí. A když takhle vydržíte dvě minuty, tak se musíte nadechnout. A mně toto pomáhalo při tom depresivním ladění, že najednou ten svět nebyl tak šedý a najednou to může být i jinak. A když u toho ještě hýbnete bokem, tak najednou vám je hezky a vy se musíte nadechnout, a když se nadechnete, tak se vám prokysličí i mozek a další tkáně a najednou už to nevidíte tak šedě. Takže to mi pomáhalo.
• Jméno: Zuzka
• Věk v době rozhovoru: 55 let
• Věk při obdržení diagnózy: 43 let
Editě pomáhala představa, jak každá kapka chemoterapie likviduje nádor.
Já jsem třeba na to i vzpomínala – teď už teda ne – docela dobře. Když mě to potkalo, tak jsem si říkala: chemoterapie, to prostě nebudu nic jíst, bude mi blbě, budu vypadat vyhublá a tak dále. Nakonec jsem se k tomu ale postavila tak, že ta chemoterapie je pro mě dobrá. A vždycky, když jsem tam ležela, tak jsem si vzala něco dobrého k jídlu, hodně pití, něco na čtení, na poslouchání, prostě, abych si ten čas zpříjemnila. A vždycky jsem se soustředila na to, jak ta chemie prostě jde a likviduje ten nádor, takže mně z toho blbě nějak nebylo. A myslím si, že je to hrozně o psychice. Ke konci třeba té čtvrté chemoterapie z prvního cyklu už se mi tam taky nechtělo, už mi bylo blbě, jen když jsem si vzpomněla na ty pytlíky. Jak si to člověk připustí, tak… Vždycky jsem se proto snažila se nějak oprostit a ty chemoterapie si užít. Jako čas jen pro mě.
• Jméno: Edita
• Věk v době rozhovoru: 32 let
• Věk při obdržení diagnózy: 31 let
Zdroje: