Když jsem po té první šla z práce, zavolala jsem manželovi – protože on vždycky chodil s kamarády na pivo – a říkám: „Hele, počkej na mě doma, já ti musím něco říct. Něco důležitého.“ Tak jsem přišla a on už tady seděl celý vynervovaný, co jako – jestli si myslel, že se rozvedeme nebo tak něco. Tak jsem mu to řekla a on se rozbrečel a pak teda říkal: „No, tak nějak to přečkáme.“ A pak se mě snažil utěšovat. A po té druhé, to už byl nemocný, tak to jsem mu to nějak řekla. Pak byl ale v nemocnici, a tak jsem říkala: „Hele, já za tebou nebudu moct tak často chodit, protože musím chodit na tu chemoterapii a musím pak odpočívat.“ To už byl na LDNce a byl na tom špatně. Já nevím, jestli to vnímal nebo nevnímal. Už prostě takhle to bylo.

Teď už je to dobré. Tím, že my jsme spolu 20 let – před 20 lety jsme spolu začali chodit, 12 let z toho manželé –, a tak jsme spolu strašně dlouhou dobu. Pro něho to bylo, řekla bych, daleko horší než pro mě. Já jsem se s tím smířila strašně rychle, ale jemu to opravdu trvalo – řekněme, 2 měsíce? Fakt dlouhou dobu. Teď už je to dobrý. Zaplať pánbůh.

Byl takový zamlklejší, všichni v okolí to i na něm poznali. Leckdo řekl: „Jé, manžel to těžce nese.“ Prostě tady tohle. Říkám: „Jo, nese to hůř než já.“ A povídám mu: „Jak ti můžu pomoct?“ „Nijak.“ On je takový introvert trošku, kdežto já jsem extrovert, takže v tom to mám možná já lepší. On si to nechával v sobě, nikomu to moc neřekl. Já se ho ptala: „A řekls to třeba tomu?“ „Ne, já jsem mu nic neřekl.“ A takové. Možná kdyby se o to podělil, tak by mu to víc pomohlo. Že by si mohl promluvit. Já mu v tom asi zas tak úplně nepomohla, protože jsem si pořád z toho ze začátku dělala srandu. A to taky asi těžce nesl, že jsem se pořád smála. A já říkám: „No teda, já jako budu plešatá, tlustá a plešatá, no teda, jako to je vyhlídka. S takovou ženskou tady budeš žít.“ A on vždycky: „Nech toho, nech toho.“ Prostě hůř se s tím smířil.

Když se vrátím k tomu, jak to vzala třeba ta rodina, jak to vzal manžel, tak samozřejmě velký šok, ale já třeba mám vedle sebe muže, který je velmi silný, který zvládá stresující situace docela dobře, a on se postavil i tady k tomu dle mého názoru dost dobře, že mi byl po celou dobu takovou jako silnou oporou. Od začátku prohlašoval, že to dobře dopadne, že se vyléčím, že budu zdravá, že tady budu s nimi ještě 20, 50, 80 let. Takže v tom jsem měla štěstí. Samozřejmě manžel to vzal tak, že v podstatě mám takovou dlouhodobější chřipku, což někdy mě jako při té chemoterapii trošku štvalo, ale zas mě to udržovalo v tom, že v podstatě nic zas tak strašného se neděje, že až to skončí, ta léčba, tak všechno se zase vrátí úplně do těch starých kolejí. V tom to bylo skvělé.

On to tak strašně zlehčoval. A já to tak necítila. Já jsem cítila, že jsem vážně nemocná, a mně přišlo, jako kdyby vůbec mu to nedocvaklo, že ta nemoc je taková vážná. Že může skončit fatálně. Že to může skončit velice špatně. Ale myslím si, že u něho to byl strach. Že on se bál o té nemoci mluvit. On o žádné nemoci nechce mluvit. On ani tu svoji nemoc nevnímal tak, že by chtěl se o tom s někým pobavit. Já jsem úplně přesně opačná, čekala jsem právě, že si o tom budeme třeba vykládat. A toho jsem se nikdy nedočkala. Kamarádka mi řekla: „Ty to nečekej, protože ty jsi pořád zklamaná“. To byl můj takový docela problém. Že on se trošku tak jako, bral to jinak, než já bych čekala. To jsem spíš u těch děcek jako měla, že jsem si mohla povykládat, anebo s kamarádku, ale u něho. Ale on to myslel všecko dobře. To já věřím, že to nemyslel se mnou špatně, nebo něco. On mě chtěl spíš povzbudit. Ten styl, jaký zvolil, jsem já nečekala, a nebyl pro mě vhodný.

Bylo to spíš o tom ohledu, o tom, že mě pochopil a celou dobu mně doopravdy stál po boku. A to jsou momenty, které ženská, když se podívá do zrcadla – ty vlasy nemá a teď prostě vypadá, je nateklá, napuchlá –, a vidí úplně cizí, šílenou tvář. A říkáte si: „Ježíši Kriste, jak vůbec se mnou může být.“ Doopravdy, někdy jsou to takové stavy, kdy jste protivná sama sobě, to už je jako na otázku spíš psychologickou, že ten problém je. A řešíte to v sobě, ale vidíte tu laskavou ruku a přitulí se, pomazlí se. Nebyl problém vůbec v ničem, že bych mu byla nějak odporná, necítila jsem to. Je hrozně důležité, že ten partner vám tu pomocnou ruku podá a řekne: „Jsem tady, jsem pro tebe.“ On si taky řešil svoje, já jsem si řešila svoje, ale byli jsme spolu. Já si myslím, že díky němu jsem to taky takhle vydržela a zvládla, i když problémy samozřejmě byli. Ale víte, on mě na tu chemoterapii vozil, on mě zase odvážel, protože má rodiče zrovna v tom místě a vždycky si našel ten čas. Klobouk dolů před tím chlapem a před všemi, kteří té ženské takhle pomůžou a neopustí ji v té těžké chvíli, protože to se může stát. Ono je to těžko, mně se to nestalo, ale jsou muži, kteří ženy vlastně opouští. Nevím, jestli je to povrchní potom ten vztah nebo jestli ten chlap má strach nebo to nechce slyšet nebo už to někde zažil a nechce to znovu, nevím. A moje děti se ho ptaly, jestli umřu. Protože dítě to bere tak, že se něco stalo, slyší slovo rakovina a má to maminka. Takže se ptaly, přesně, jestli umřu. A partner jim říká: „No, tak asi někdy jo, ale teď ne asi.“ Tímhle stylem. Ale ne, samozřejmě si s nimi i povykládal.

.

Bála jsem se o něj, aby to psychicky zvládl, protože maminka jeho, ta umřela už před 5 lety. Nebo 6. A tatínek byl ten rodič, který mu zůstal, a v tu chvíli na tom byl opravdu, opravdu zle. A já se bála, jak vezme to, že mám ne stejnou, ale obdobnou diagnózu. Takže tohohle jsem se bála, aby on to zvládl v tu chvíli. Ale musím říct, že to zvládl teda perfektně. Nevím, jestli jenom přede mnou, ale zvládl. A i přesto, že teda tchán 4 dny před mojí operací zemřel, tak manžel úplně neuvěřitelně mě podržel celou tu dobu. Přestože v tu chvíli jsem si připadala, že já bych měla být ten, kdo tam je pro toho druhého, tak to bylo trošku jinak všechno.

No, manžel, to je můj anděl, to je můj anděl, protože ten to vlastně se mnou prožil úplně všechno nejvíc, nejvíc. Děti si měly svoje životy, svoji školu, svoje kroužky, ale manžel to jakoby prožíval se mnou nejvíc. A viděl mě tady, když jsem, to tak řeknu tvrdě, ale trpěla, protože byly chvíle, kdy opravdu ty bolesti byly úplně šílené. Šílené v tom smyslu, že nevíte, co máte dělat, nemáte si, jak pomoct, léky nepomáhají, nic nepomáhá. Takže byl tady, byl tady a byl tady a nelitoval mě, což bylo úplně nejlepší. Bral to, bral mě prostě, tak jak to je. Když jsem se nechala ostříhat, protože už mi teda vypadly vlasy, tak se synem, s tím nejmladším, udělali takové gesto, že oba přišli v šátku, takže jsme chodili všichni 3 v šátku, což bylo takové pěkné, že to neupozorňovalo na mě.

V té době, vlastně to bylo po první chemoterapii, jsem ještě měla obočí i řasy, takže to nebyla taková hrůza, nebylo to tak vidět. Ale s každou další chemoterapií bylo víc vidět, že prostě nemocná jsem já, že už to není jenom móda, ten šátek. Ale prostě byl tady a podporoval mě, pomáhal, s čím se dalo. Pro mě byl asi v té době nejdůležitější osoba, záchytný bod, prostě podpora. A hrozně si ho vážím za to, že neměl srdceryvné scény přede mnou. Až jsem ho někdy obdivovala. Nevím, jestli někdy brečel, ale ne přede mnou, nedělal to přede mnou, nechával si to nějak asi pro sebe, mluvil se mnou, hodně se mnou mluvil, byl tady, takže to je nejdůležitější osoba.

Prostě když má člověk chemoterapii – a já ještě měla ten Zoladex taky, jako že v přechodu –, tak je to takové horší. Ta chuť chybí. Ale já jsem to vždycky nějak – nechci říct – přemohla, ale prostě vůbec neovlivnila. Myslím si, že manžel, kdyby nevěděl, tak to ani nepozná. Jsem se snažila fungovat normálně ve všech, ve všech ohledech. Jako občas mě napadají takové kacířské myšlenky, že on si to vůbec neuvědomuje, že to prostě jde všechno mimo něj, že všechno házel jakoby na tu svoji mamku, ona se starala o děti. Když bylo třeba pohlídat, tak řekl buď jí, nebo ségře. Ale možná je to nesmysl, že spíš si hledám někde nějaké. On to tak prožíval a nedával to na sobě znát. Myslím si, že to vztah neovlivnilo, ve špatném vůbec, a v dobrým taky. Myslím si, že prostě je to stejné. No, možná je to jako že stejné.

Já mu neříkám všechno. Prostě já to píšu na ten blog, všechny ty svoje myšlenky, protože já hrozně nerada o tom mluvím. Nebo to neumím, potřebuju prostě, aby mě poslouchal, a mít na to čas, a on prostě věčně čas nemá. A výjimečně se stane, že bychom si sedli a fakt si povídali tak, že já se rozpovídám. Mně to třeba trvá tři hodiny, než se dostanu k tomu jádru pudla, co chci říct. Takže já radši píšu, a když mu chci něco sdělit, on to nečte, on ten blog nečte, což mě tak jako. To mě pěkně štve, teda mě to hrozně mrzí, že on tohle prostě. Ale když potřebuju něco jakoby mu říct, něco důležitého nebo spíš takové ty moje vnitřní pochody, a tak mu to napíšu. A má informace o mém zdravotním stavu, to mu říkám. Samozřejmě, když jsem čekala na výsledky, tak jsem mu to řekla. Všechno mu jako sděluju. Ale takové to, co si myslím, jak se bojím, tak neříkám mu všechno, protože mně se o tom špatně mluví a já to neříkám nikomu. Vy jste vlastně první, kdy o tom mluvím takhle  nahlas.

Tak nějak jsem se snažila hlavně naučit manžela všechnu tu potřebnou péči. Protože u té starší toho tolik nedělal. Prostě jsem byla doma a on chodil do práce. To jsem si říkala, že je zbytečné, abych ho nějak drilovala, že ještě musí dělat tohle, tamto, to. Takže ty tři týdny byly hlavně takové jako pro něj, aby se naučil, jak přebalovat, co potom s těmi plenami, co dávat na sebe, jak dávat pořádně třeba krknout po krmení a takovéhle všechny věci. Potom třeba i, co doma, jak pustit třeba pračku, aby tam potom nebyli se špinavými kopami prádla a tak. To jsem měla takové jako školení ženy v domácnosti pro manžela. Nebylo moc času nad něčím přemýšlet.

Nečekala jsem to teda. Nejdřív měl takové vize: „Když to nebudeš zvládat, tak najdeme paní na úklid, nebo tak něco.“ A to se nikdy nestalo. To byl jenom výkřik opravdu předtím, než jsem vlezla do té aktivní léčby, a pak už jsem vlastně ani já to nemohla řešit. To bylo něco, co měl řešit on, tu pomoc nějakou – prostřednictvím kohokoliv –, ale myslím si, že by toho zvládal spoustu.

Takže od něj žádná pomoc nebo podpora nepřicházela?

Ani psychická, ani fyzická. Já ani nečekala, že mě bude držet za ruku a plakat. To v žádném případě, to bych ani nesnesla asi. Ale prostě že o tom budeme vůbec normálně mluvit. Otevřeně. Co to je, proč to je, co z toho může být. Účast nějakou prostě. Že ho bude zajímat, jak mi je, nebo že uvidí, že jsem unavená, tak mě pošle lehnout, že to za mě vezme. Ne prostě. On řešil stále jenom svoje zájmy a potřeby. A v tu chvíli přesně jsem cítila, že ho vůbec nezajímám. Tak to by nikdy vydržet nemohlo, takový vztah. To ne.

A potom když jsem byla na té první operaci, tak děti hlídala moje máma. To mně přišlo taky dost surové vůči těm dětem, i od toho otce. Že máma teda jako bojuje o život, a on není schopný s nimi být, vynahradit jim to, že ta máma tam není. To byl první okamžik, kdy oni byli beze mě takhle dlouho. Tak já jsem očekávala, že aspoň kvůli těm dětem on s nimi bude. Ne, on si udělal pár dní volna. Druhá operace byla v dubnu a to řekl teda, že obě děti by nezvládl, takže hlídal jenom jedno. Druhé bylo opět s mojí mámou.

Bylo to kruté, to vám teda řeknu, protože dříve než třeba za rok to nedostanete pomalu, než se to zaběhá a dostanete invalidní důchod. Nebyl ani 2 tisíce, ale manžel ještě tehdy dělal, takže to bylo dobré. Ale stejně, já jsem byla vždycky dost spořivá, jsem si vždycky dovedla rozdělit – to musí být na to, to musí být na to –, takže jsem s tím vycházela. A dneska když si myslím, jak někteří si stěžujou, že nemůžou ze dvou důchodů vyjít, tak já to neuznávám. Já nemám horentní částku, ale vím, co si můžu dovolit a co si nemůžu dovolit. Buď to z některé strany uberu, a z některé přidám. Musím vždycky uvažovat, co a jak bude pro mě dobré, i pro tu rodinu.  Takže bylo to dost. Třeba půl roku jsem nedostala vůbec nic, museli jsme žít jenom z toho manželova důchodu – z důchodu ne, z platu, a to ještě nebyly ty platy takové jako dneska. Takže bylo to těžké ze začátku, ale všechno se dá překonat, musíte mít víru, že zas bude lépe. A když ta nemoc ustupuje, tak to je právě víc jak ty peníze.

Přítel v té době ještě. Vlastně ono to všechno s ním začalo během té léčby, protože on asi taky měl možná už dost, taky to trošičku nezvládal, nepočítal s tím, že se bude muset jednou starat takhle hodně o děti, zvlášť o takhle malou holku, když předtím nemusel vůbec nic. Přestal pracovat, to byla další věc, vlastně jsem ho živila ze své mateřské a ze svého důchodu. Živila jsem celou domácnost a on se nesnažil něco pro to udělat víc. Tím to všechno u nás začalo, komplet.

Ta finanční stránka, tam to je hodně cítit, tam to je hodně znát. Zvlášť když vám ještě přestane partner pracovat. Já jsem mu říkala, že jediné, co po něm potřebuju, je, aby zůstal v práci, aby pracoval, že děti, to nějak zvládneme. Teď potřebuju, aby on to trošku zase pojal úplně jinak. Ale on přestal úplně. Takže tam jsem to potom vše zvládala jen tak tak.

Já jsem tady ty vyšetření měla v podstatě vždycky tak nějak. Manžel se mnou byl u mamární komise. Tam se mnou teda byl. Vzala jsem ho s sebou, protože jsem si neuměla představit, jak to chodí. Představovala jsem si, že tam bude deset doktorů. Že se tam před ně postavím, vysvleču, oni mě různě prozkoumají. Něco mně k tomu řeknou. Chtěla jsem ho tam mít s sebou, protože to bylo hodně čerstvé a byla jsem z toho ještě teda hodně taková rozrušená. Takže jsem byla ráda, že tam se mnou byl.

Jediné, co mě tam teda trošičku zarazilo, když jsme tam poprvé s manželem přijeli. Nebo poprvé jsem vlastně na chemoterapii byla sama. Ale podruhé, když už jel se mnou manžel, tak mě teda trošičku zarazilo a zklamalo, že tam nemohl být se mnou. To je jediné, co mně tam přišlo divné. Protože vím, že v ostatních zařízeních, nebo vůbec po republice – co je v cizině, to ani nemluvím –, ale tady u nás je možnost přístupu blízké osoby, aby tam s vámi byla. Ale tady to z nějakého důvodu – kvůli hygieně – nedoporučují. Takže tam prostě musel sedět venku a já jsem tam byla sama.

Dostanete nějakou injekci, vlastně takového oblbováka. To je další, vlastně jakoby to druhotné bohužel k tomu. Tam prostě se to udělá – a zas je další ještě problém s tím. Ale mám to za sebou. Vyšetření kolonoskopické mám za sebou. Nic moc příjemného. Já jsem teda většinu nevnímala, protože jsem fakt byla takzvaně lehce mimo. Se mnou tam byl muž, protože i tam je doporučeno, že musíte s někým odjet. Nemůžete odjet sama. Někdo vás tam musí doprovodit, protože člověk neodejde úplně sám. Dostává totiž toho oblbováka a je opravdu potřeba pomoc toho druhého. Dovedl mě k autu. Usadil mě do auta. Doma mi pomohl do schodů, protože už jsem byla v takovém tom stavu, že bych usnula.

Změnil se váš intimní život?

Kromě těch nežádoucích účinků, co jsem zmiňovala, tak jsem zapomněla na jeden, a to je ten, že jsem v zásadě přestala mít chuť na sex. Vůbec v tom organismu se to tak nějak přenastavilo, že byť manžela mám ráda, mám to ráda, uspokojuje mě to, dělá mě to šťastnou, ale teďka prostě od toho začátku, po té chemoterapii, doopravdy na to jako kdyby nemám pomyšlení. Vůbec, vůbec mě to ani neuspokojuje do takové míry, je to úplně jinak intenzivní. Ale naopak jsem objevila, že co mě nejvíce uspokojuje, je to usínání vedle sebe, usínání v náručí nebo vroucné objetí nebo hlazení po té holé hlavě, to si prostě užívám – když mluvím za sebe – ze všeho nejvíc.

Nechuť. Nebo nevzpomenutí si. Takové věci, aniž by vám vytanuly na mysl. Až když si člověk lehne, tak najednou si to uvědomí. A je pravda, že my jsme o tom s manželem hodně mluvili, otevřeně mluvili, a že máme krásný vztah. A třeba teď vám to takhle řeknu naplno z toho důvodu, že jak jsem byla i s těmi mladými pacientkami, tak přijela jedna lékařka a ptala se na to, protože dělá taky nějaký vlastní výzkum, potřebovala nějaké podklady. A najednou zjistíte, že to je obecně u těch žen – že to libido vymizí, že najednou je to pro vás zátěž. Nebo najednou je to zase tak, že se bojíte bolesti, protože ty sliznice vysychají. Není to už takové, jak to bylo. A během léčby třeba opravdu ještě může dojít k nějakému enormnímu problému. Takže člověk se bojí bolesti nebo toho, že se cítí jinak, a je to takové, že se bojí sám o sebe. I tyhle problémy z toho potom vyvěrají.

Ovlivnilo onemocnění Váš intimní život?

Určitě zpočátku samozřejmě víc, ale jako prostě i teď mám takový ten pocit, že to tělo je jiné. Že ten sex-appeal tam není takový. Nějaký hendikep tam je.

Jde spíš o to, jak vypadáte, než že by tam třeba nebyla chuť?

Myslíte teda, když se budeme bavit na rovinu, jestli ta operace, nebo jako chuť na sex? Nebo. Chuť na sex. Je to asi o tom, že ta chuť tam samozřejmě není, už tou operací, ta chuť nebyla. Protože si myslím, že my ženy to máme spíš dané, kdy to vychází z hlavy, takže když byly starosti, stres, tak prostě to šlo na druhou kolej. Neměla jsem na to chuť. A po té operaci mi to nechybí. Samozřejmě, když k tomu sexu dojde, tak jsem ráda, že to funguje tak, jak má. Že všechno je v pořádku. Ale klidně bych mohla žít bez sexu.

Mám pocit, že i třeba s manželem – nikdy jsme neměli problémy, ale teď nás to ještě víc tak jako že seplo a víc mi to ukázalo, že mám úplně bezvadného chlapa. Že bych ho nevyměnila, protože mě neskutečně podržel. To, co třeba slyším, čtu různé příběhy, tak ženská je nemocná, třeba já nevím, přijde o prsa, a chlap od ní odejde. Mně manžel vyloženě řekl, že to fakt není to, co je pro něho důležité. Že důležitá jsem já a, a všecko ostatní není. Takže fakt člověk změnil trošku náhled na ten život jako takový.

Takže jsme každý teď někde úplně jinde, máme spolu děti a tak. Jsem rozplakala paní soudkyni, když jsme se rozváděli, tak mi říkala: „Proč se rozvádíte, vždyť se máte rádi.“ Když – jsem jí právě říkala – já nikdy nepřestanu mu být vděčná za to, že se mnou tohleto celé prožil, ale prostě teď ty cesty jsou u každého jinak a je nám teprve osmatřicet, tak proč si budeme kazit život a proč budeme žít nějak, když každý chceme žít nějak jinak. Už bude navěky táta mých dětí a já máma jeho dětí a vždycky se budeme mít rádi, protože ty děti spolu máme, ale prostě teď je to jinak. Teď žijeme každý jinak. A samozřejmě každou kontrolu, kterou já podstupuju, tak chce vědět, jak dopadla, protože prostě se mnou zažil hodně. Když jsem byla teď na operaci, tak taky samozřejmě pomáhal, jak to šlo, měl děti a tak. V tomhle to v něm zůstane a bude to tak napořád. Nemoc mě v podstatě posunula tak strašně daleko, že teď si žiju nějaký svůj sen, který mě děsně baví, a je to strašně fajn. Ta nemoc určitě měla přijít, aby mě to posunulo tam, kam mě to posunulo.

Profil:

• Jméno: Petra A.
• Věk v době rozhovoru: 40 let
• Věk při obdržení diagnózy: 32 let

• Zobrazit celý profil

Asi ovlivnilo, protože já už teďka nedokážu, jak bych to řekla. Nejsem tolerantní k nějaké přetvářce, nebo když někdo lže. Já mam na to nějaký šestý smysl, já prostě poznám, když mi někdo lže nebo když někdo se nějak tváří, a myslí to jinak. Hodně jsem některé lidi ze svého života vypustila a mám s tím problém i v partnerském životě, že nemůžu pořád najít k sobě toho partnera, který za prvé ustojí to, že jsem byla nemocná a že třeba ještě můžu někdy onemocnět – protože ta hrozba tady pořád je, i když si ji člověk nepřipouští –, a který by byl takový – já nevím, jak bych to řekla –, který nelže. Nebo když si proděláte takovou nemoc, máte nad sebou tu vidinu, že můžete umřít, tak vás to asi ve většině případů hrozně posílí, takže ten člověk je strašně silný. Navíc já jsem ještě byla silná před tím, a teď jsem jakoby silnější v tom, že prostě si dokážu všecko zvládnout sama, spoléhám se sama na sebe, i když mnohdy bych se nejradši spoléhala na jiné. Ale jako je to tak.

Mně to nepřišlo jakoby, nepřišlo mně to zas tak hrozné. Bylo zajímavé, že já i během toho, když jsem byla holohlavá, tak jsem třeba přes internet z toho i něco měla, pár vztahů se z toho vyklubalo, že jsem se přes internet, přes seznamky, seznámila. A to jdete vlastně na slepé rande, dalo by se říct. Prostě si domluvíte rande. A já jsem teda i s tou holou hlavu klidně šla, jsem to neřešila. Já říkám, buď to ten člověk zvládne, nebo ne. Protože tohle je něco, s čím budete žít do konce života. I když už teď na to nevypadám a teď už se mě to, dalo by se říct, netýká, tak je to něco, co vás potkalo, a je to vaše součást už do konce života, tohle, co člověk prožije.

Mně nepřišlo, že já bych se měla za něco stydět. A přišlo mně to, že ten dotyčný buď se s tím smíří rovnou, nebo prostě to nepůjde. Protože člověk s tím žije přece jenom, i když už je vyléčený, všechno, tak je to něco, co se stalo. A tak si myslím, že to nejde vymazat. Takže mně to z tohohle hlediska přišlo jedno. Sice jsem s jedním myslím asi 6 týdnů chodila. A vypadalo to, pak se teda se mnou rozešel, ale nebylo to jakoby kvůli tomu. Takže dá se i najít, si myslím. Nebo takhle, já jsem k tomu přistupovala. Nevím, jak hodně to bylo tomu člověku příjemné, když jsme třeba byli na kafi. A já samozřejmě v přechodu. Ještě i ty chemoterapie něco udělaly. A člověk jako najednou dostal nával. Prostě vedro, člověk se potí. A to opravdu nesnesete nic na hlavě, i když jste holohlavá. Já jsem nosila jenom takové čepičky, nenosila jsem paruky. Ale třeba jsem, když jsem měla ten nával, tak jsem si ji musela sundat. A vadí ti to. Jsem třeba u stolu v kavárně, takže na nás mohli koukat lidi. A já tam holohlavá, jsem si sundala tu čepičku. Ale seděla jsem tam klidně i holohlavá na tom první rande.

Takže se nedivím, že třeba nebylo žádné druhé, ale mohlo být. Nezdálo se, že by to bylo to, co by jim vyloženě vadilo. A i z tohohle hlediska nám to třeba stačí. Člověk očekává, že to lidi řeší okolo, a oni to třeba vůbec neřeší.