První, nejjednodušší varianta byla vzít prso pryč. Tím je to údajně vyřízené. V tom mě všichni tak podporovali, že bych to měla udělat. A to se mně úplně nelíbilo. Další možnost byla při operaci, kdy se vezme prso, se tam vloží expandér, který připravuje místo pro implantát, což už je ale menší operace, kdy se ten expandér nahradí implantátem. To je to, co jsem zvolila. A pak ještě byla možnost nechat si to prso rekonstruovat z vlastní tkáně, která se bere z břicha. To se mně teoreticky hrozně líbilo, že bych se zbavila břicha a měla bych prso, které ještě víc by se chovalo jako normální prso. Protože ten implantát je naopak takový jako trošku tvrdý kámen. Kdežto kdybych to měla z toho břicha, tak by to bylo měkčí. To jsem ale nakonec nechtěla kvůli tomu, že to bylo o jednu operaci víc. Takový byl ten postup. Já už si to teď přesně nepamatuju, jak to totiž bylo, proč se mně tady do tohohle úplně nechtělo. A ještě on mně vysvětloval, kdyby náhodou se to vrátilo někdy a týkalo by se to toho druhého prsa, tak by to už nešlo z té tkáně udělat, takže by to zvažoval jako až buď později a nějak komplexně, nebo něco jiného. Nějak mě v tom taky nepovzbuzoval, tady v téhle možnosti, je to velká operace, zásah ještě do toho břicha. Já jsem byla tehdy asi hubenější, tak to bylo tak na hranici, jestli se z toho něco vůbec vezme, proto jsem zvolila tady tu variantu. Dlouho jsem si to musela zatahovat, aby nevyjel, ten expandér celý, jako nahoru, takže jsem to musela hrozně utahovat a mít furt zabalené. Ale to jsem viděla hned v nemocnici, když mně to nějak převazovali, tak tam jsem to asi viděla hned. A tak nějak jsem tušila, že to bude hrozné, a bylo to hrozné. Pak jsem přijela domů a teď jsem to potřebovala si převázat a chtěla jsem, aby partnerka mi to převázala, protože to nešlo moc udělat v jednom člověku, a ona, chudák, jsem viděla, jak je úplně z toho špatná a úplně bledá. Teď řekla, že nemůže, že si musí lehnout, protože omdlí asi, a tak si lehla na zem. Já jsem byla frustrovaná z toho, že jsem chtěla, aby mně to rychle udělala, ne tady se hroutila, když se jí to ani jako netýká. Ale tak to úplně chápu, že to muselo být hrozné pro ni taky. No, a pak jsme se nějak naučily v tom chodit, že to jako ona už zvládla převázat.

Jak probíhala ta rekonstrukce?

Ta byla na dlouho, protože je několik verzí rekonstrukce a já jsem chtěla zvolit tu nejjednodušší. Mně přišlo v té chvíli nejjednodušší, když mi vlastně pod jizvu vloží takový expandér, na který jsem potom chodila několikrát. To už nevím, jestli každý týden do něho lili tekutinu, aby se ta kůže natáhla, bylo to neskutečně bolestivé, každý ten týden opravdu, kdy ta kůže se natahovala. Bylo to na dlouho, bylo to hodně bolestivé. Tuším, že po 3 měsících se zase operací ten expandér dal pryč, dal se tam implantát, ale nebylo to hezké, nepůsobilo to prso vůbec přirozeně. Bylo to fakt nehezké, nebylo to dobré, s tím, jak už máte 1 prso přirozeněji, má nějaký směr, a teď tady byla taková hrčka, která byla ještě nahoře. Tak potom jsem teda zvolila ještě druhou možnost, že se bralo břicho a z břicha se udělalo prso. To prso teď je hezké, jsem zjizvená hodně, ale je to pěkné, vypadá to dobře.

Asi půl roku nato mně navrhli, že aby získali ten sval odjinud, mně udělají to, že mně přetočí vlastně ten latissimus dorsi, přetočí mně široký zádový sval dopředu s tím, že se to tam bude buď doplňovat tukem, nebo se tam dá nějaký menší implantát. Na tom jsem byla v dubnu 2016 a to byl asi takový nejhorší můj zákrok. Myslím, že ten, kdo má odoperované břicho, to ještě se dá nějakým způsobem skousnout, ale ta záda, to je prostě strašné. To mě tak limitovalo do života, ta jizva. Nemůžete samozřejmě posilovat, nemůžete sportovat, jako normálně, není to prostě takový zásah do toho těla, bolí to, nemůžu si vůbec tu jizvu nějakým způsobem sama zpracovávat, takže ta záda pro mě byla asi nejvíc limitující. No, a teď jsem přešla na jinou plastiku, tam teď dávají dohromady to prso, takže jsem zrovna teď mezi sériemi operací, kdy mně to budou doplňovat.