A co jsem teda zažila během období od diagnózy po operaci, kdy jsem se snažila sama říkat to co nejvíc lidem, protože mně přišlo, že je to tak lepší. A fakt se to i ověřilo, že je lepší, když to člověk řekne takhle normálně jako sám, než když se to dozví ten člověk, ten kamarád, třeba nějakým okruhem, kde všichni takovým tím údivným: „Ona má rakovinu.“ Už to má takový ten obal toho tajemna. Když to člověk řekne z očí do očí, tak to většinou je lepší. Mně třeba spousta lidí říká: „Jo, moje mamka to měla taky před 20 roky.“

Takové to ještě širší okolí – to vím, že jsem si někdy postěžovala jedné z těch spolužaček, že prostě to na mě takhle skočilo. A to byla zajímavá reakce, protože potom se mě jiná, které jsem to neříkala, ptala, jak na tom jsem. Tak jsem si říkala, tak co ta to tam rozpovídává a takový. A pak teda jsem se potkala se spolužákem, takový to je chlap, no, řekla bych, asi hodný, a ten mně říkal: „Sjel jsem je všecky, co si mají o tom povídat, komu to ty neřekneš, ten to nemá co vědět, a ještě o tom mluvit někde okolo.“ No, mě nějak nenapadlo, že se to takhle nemá. Ale nakonec se to vědělo široko daleko, protože. Možná že ještě jsem vypadala taky jinak, myslím, že jsem byla zbědovanější, že to na mně bylo vidět. Chodila jsem s parukou, to taky každému pak dojde, k čemu došlo.

Řekla jsem to, oni se to stejně dozvědí, tak prostě jak jsme se scházely s holkami, tak jsem jim to řekla. A říkám „tak a tak“ a ony všechny mě podporovaly. Ještě každá mi řekla: „Hele, kdybys něco potřebovala, tak řekni, my ti nakoupíme, my ti tohle a tohle.“ Nade mnou bydlí kamarádka, která vždycky přišla, řekla: „Nepotřebuješ něco koupit?“ Já: „Ne, děkuju.“ A takhle. A scházely jsme se. Ona má kocoura, tak jsem se tam stavila a hladila kocoura. A to je taky dobré, že jsme takhle spolu ve styku a že jedna druhou kontrolujeme více méně. Že o sobě víme. A kdyby se něco stalo, tak že jsme po ruce prostě. Já mám od ní klíče, ona ode mě, tak to dělá hodně taky. A přátelé taky.

Tady možná narážíte na to, jestli věděli, čím procházím nebo tak. Tak ten můj mladý, ten to teda moc nevěděl. Ale jinak vím, že je to problém dost těch lidí nebo rodiny kolem toho člověka. V mé rodině to bylo takové atypické. Ale vím, že je dost problém najít tu cestu. Že jsou někdy lidi – já jsem se s tím setkala u mých kamarádek, které třeba jsme se potkaly anebo mi řekly „Pojď se mnou na kávu“ nebo „Mohly bychom jít na kávu“ a já jsem šla. Pro mě to bylo docela důležité, protože jsem měla pocit, že ještě žiju, že si dokážu dojít na kávu, že ještě můžu něco. A tady ta kamarádka třeba říká: „Někdy bychom mohly, tak zítra třeba, jo?“ A pak mi volá: „Ty, víš, já nemůžu, tak jiný den.“ Pak jsme se potkaly a ona, že někdy zajdeme, a teď mi došlo, že ona se bojí se mnou mluvit. Ona nevěděla, jak se mnou mluvit. Protože ona něco říkala, že byla u kadeřníka, a teď se zarazila, a já jí říkám: „Jako mě se nemusíš bát, víš, pro mě to není problém, já už o tom můžu mluvit, mně to nevadí.“ Protože jsou lidi, kteří, třeba moje kamarádka, která procházela touhle léčbou, tak při nějakém náznaku plakala nebo prostě se jí to dotýkalo. A vím, že tady ta kamarádka měla strach z toho, že by nevěděla, jak se se mnou má bavit, že nevěděla, čemu se má vyhnout, i když mě měla ráda. Až jsme si to takhle vysvětlily. Nebo jsem jí říkala, že se toho nemusí bát. Tak spolu chodíme si sednout nebo si povídáme a byly jsme v divadle s jejím manželem a tak různě. Ale vím, že někteří lidi z toho mají strach a pak jsou, bylo pár kategorií lidí – ta nemoc mi je tak trošku roztřídila. Někteří se báli, jak se ke mně přiblížit, a pak byla taková skupina lidí, pro které už jsem nemohla nic udělat, tak se mi vyhýbali, jako že už jsem pro ně nic, že jsem už nebyla zajímavá.

Takže oni se i protřídí ti známí. Akorát jsem teda spíš získala pocit, jestli mám vůbec nějaké přátele. Jak někdo říká, že má třeba opravdu nějakého přítele, na kterého se může obrátit s čímkoliv, tak já jsem neměla pocit, že bych se na někoho s něčím vůbec kdy obracela. Tak jsem nevěděla – nebo jsem to ani neuměla se s čímkoliv na někoho obrátit. Jsem to tak jako zkoušela, a taky si myslím, že dost neohrabaně. Takže buď jsem třeba ty lidi úplně odradila, nebo to nepochopili, že potřebuju s něčím pomoct nebo tak. Někdy se třeba nikdo nenašel. To byl takový divný pocit. Vždycky jsem si myslela, že nemám moc vyloženě kamarády. Opravdu ten kamarád, takový ten nejbližší. Ale tohle byla krize, když opravdu největší kamarád je moje ségra vlastně. Ta tam byla pro mě. Ta mě nejvíc pomohla i během léčby. Když jsem něco potřebovala. Akorát že od té doby teda ségra má chudák fóbii z telefonu, když jí telefonuju já. Jestli zase něco nepotřebuju. Chudák to odnesla asi nejvíc.

A co jste teda v tu dobu nejvíc potřebovala, jakou tu pomoc?

Tu fyzickou třeba. Anebo jak jsem seděla vlastně sama furt doma, tak bych klidně ráda uvítala třeba víc návštěv. Protože kvůli té imunitě jsem nechtěla nikam chodit. Do té doby jsem se chovala jinak. Furt jsem někde chodila a tohleto. Nebyla jsem člověk, který vysedává vyloženě moc doma. A to se změnilo. To jsem musela nějak jinak. A teďka najednou s kým? Vždycky jsem se všemi někam nebo za někým chodila. Za mnou moc lidi na návštěvu nechodili. Takže jak přimět lidi, aby ke mně šli na návštěvu? Nebo se mnou podnikli něco ne tak akčního třeba? To bylo těžké, někoho takhle najít.

.

Já si myslím, že mi těch 14 dní dovolené fakt pomohlo. Ta kultura, to, jak oni žijí, to, že si dělají starosti ten den a nedělají si starosti, co bude zítra. Pak jsem si tam prostě v hlavě řekla, že za rok se tam znova vrátím. Zavolala jsem to ještě dalšímu člověku, který mně je hodně blízký, že mám tuhle nemoc, že kdybych něco potřebovala, že budu volat jí. To jsem se tenkrát rozhodla, že nebudu volat mamince – to je další důležitá ženská v mém životě. A vím, že ona mě psychicky podpoří, ale nebude mít ten šílený strach, jí můžu zavolat a říct: „Ty si nedělej vůbec starosti, já jenom potřebuju to někomu říct.“ Takhle jsme se dohodly, z té dovolené jsem jí to zavolala a ona na to přistoupila. A protože nejsme v každodenním kontaktu, tak si jako myslím, že takhle jsme si obě řekly, že to takhle bude fungovat, že to je úplně v pohodě.

A tak ono, když člověk napíše „Stojím při tobě“, „Zvládneš to“ a tak, já už jsem pak nechtěla mít nějaké nemístné poznámky, protože v tu chvíli se to asi nehodilo. Ale mám kamarádku, co mě drží, abych byla pořád – jak to říct –, abych nějakým způsobem neupadala do depresí. Tak ta na mě řve před barákem, když jdeme z procházky a stojím, koukám, tak na mě řve: „Vole, pojď domů, máš rakovinu.“ Tak co vám mám říct, to je kamarádka. Takže takové lidi já mám kolem sebe. Ale to bylo v době léčby, ještě mezi chemkami, takže to se tak jako ještě hodilo. Teď jsem samozřejmě zdravý člověk, ale v té době prostě, když na mě zařvala „Vole, pojď domů, máš rakovinu“, tak to jsme se mohly počůrat smíchy obě dvě. To byl docela tvrdý humor, ale my to tak máme.

A tak ono, když člověk napíše „Stojím při tobě“, „Zvládneš to“ a tak, já už jsem pak nechtěla mít nějaké nemístné poznámky, protože v tu chvíli se to asi nehodilo. Ale mám kamarádku, co mě drží, abych byla pořád – jak to říct –, abych nějakým způsobem neupadala do depresí. Tak ta na mě řve před barákem, když jdeme z procházky a stojím, koukám, tak na mě řve: „Vole, pojď domů, máš rakovinu.“ Tak co vám mám říct, to je kamarádka. Takže takové lidi já mám kolem sebe. Ale to bylo v době léčby, ještě mezi chemkami, takže to se tak jako ještě hodilo. Teď jsem samozřejmě zdravý člověk, ale v té době prostě, když na mě zařvala „Vole, pojď domů, máš rakovinu“, tak to jsme se mohly počůrat smíchy obě dvě. To byl docela tvrdý humor, ale my to tak máme.

Co se týká psychické stránky, takhle jako, mě to dobíjí. Ty vycházky do lesa na houby a takhle. Nebo když vyrazíme s těmi našimi děvčaty. Když se sejdeme, tak to třeba jsme byly tady u nás, sedly jsme si a jedna donesla pekáč buchet, jedna donesla špekáčky, jedna vytáhla víno, třeba jsme seděly do půlnoci a srandy bylo, posmály jsme se. Prostě takové to přátelství, že člověk má. Že třeba tady s děvčaty, s kterými tady jsem doma, tak ty zase třeba: „Víš, zamluvila jsem stůl tam, tam se tancuje, jdeme si tam sednout. Jdeš s námi?“ Nebo jdeme do divadla. A že mám spoustu takových – já jsem už lenivá na tohle –, ale tím, že mě tihleti lidi vytáhnou, tak ráda jdu. A ráda chodím. Třeba utíkám z domu, když už to na mě padá všecko, už jsem taková vyčerpaná psychicky, fyzicky a všecko, tak prostě jedu třeba ke kamarádce nebo teď jedu k té dceři.

Přátelé dělali hodně. Prostě: „Cokoliv budeš potřebovat, přijď, pomůžeme.“ Je fakt, že i známá, třeba někde šli na prochajdu, tak se zastavili a: „Nechcete, pusťte s námi děcka. Pojď, my vezmeme s sebou děcka, my jdeme na procházku. My vezmeme děcka, nechcete?“ Tak jo, třeba vzali děti, šli na procházku. Polítávaly tady. To, že děti tady lítají jako pohromadě, to je normální. Ale jako takovou tu pomoc. I takové to, že s kamarádkou jsem se tady – vlastně u nás s tou sousedkou –, že jsme si sedly, pokecaly jsme si. Ona prostě: „Když budeš, prosím tě, cokoliv potřebovat.“ Taková ta pomoc. I opravdu jenom to, že jsem třeba za ní zašla na to kafe a poklábosily jsme si jako holky prostě a úplně jsem vypustila z hlavy to, že mě čeká zas nějaká další dávka chemoterapie. To dělá taky strašně moc. Že opravdu máte kamarádky. Najednou se ti lidi tak trošičku vytřídí. Oni se opravdu vytřídí, ti lidi. Jsou lidi, kteří „jako dobře, jseš nemocná, jako kdybys něco potřebovala.“. Ale to už člověk pozná, takové to, když vám někdo řekne: „Kdybys cokoliv potřebovala, přijď, zavolej.“ A už je na tom poznat takové to, že to je jenom tak, jenom proto, že se to tak říká. Anebo je to myšleno opravdu. Že ti lidi dokážou podat pomocnou ruku a pomůžou. Je to fakt poznat. Protože třeba se dělalo nějaké opékání tady u sousedů. Tak děcka tam šla. A: „Hele, my máme teďka jako bazén napuštěný. Pusť s námi děcka. Pusť děcka k nám.“ Takže my jsme tady pouštěli děti prostě. Děti tam dělaly rachot strašný. I tohleto pomůže. Že třeba to odpoledne je takové klidné, že ta děcka tady chvíli nejsou. Nebo když to bylo třeba přes prázdniny potom. I v té ještě další rekonvalescenci. Takové jako: „Přijď.“ Tak my jsme seděli pod slunečníkem, povídali jsme si.

Jak už jsem zmiňovala, moje kamarádka, která je lékař, má informace o onkologických pacientech, protože konkrétně se věnuje onkologickým pacientům, takže ona pro mě byla takovým prvotním zdrojem ještě předtím, než jsem byla u tady té lékařky onkologické. Ta mě, si myslím, docela dost podpořila a ty otázky třeba, které mně nezodpověděla v ten moment moje lékařka, tak ona mně byla schopná tady odpovědět. A ještě tím, že máme nějaký osobní vztah, tak o to to bylo lepší, že mě zná. Takže věděla, jakým způsobem třeba vnímám nebo co bych potřebovala slyšet. Tím, jak je empatická, tak si myslím, že to podala vždycky tak, jak jsem to potřebovala slyšet. To jsem měla doopravdy štěstí, to jsem měla fakt kliku, jak se říká, že jsem měla kolem sebe v ten moment takové lidi, kteří mě mohli podpořit, jak psychicky, tak i odborně. Takže já jsem to měla jako kdyby od obou, jak od lékaře kamarádky, tak od lékaře toho konkrétního, který se zabývá tou problematikou.

Já jsem si četla, když jsem byla na nějaké kontrole, ten jejich bulletin a potom vlastně moje kamarádka mě tam přímo odvlekla. Říkala: „Ne, ty si o tom musíš jako.“ Člověk, jak má tu nemoc, tak nemá si s kým o tom promluvit, s pár lidmi, ale potřebuje o tom mluvit, jenže má strach. Takže víceméně ona mě. My jsme stáli už před tím barákem a ona říkala: „Ne, ty tam půjdeš.“ Já jsem nechtěla, já jsem měla strach, a ona říkala: „Ne, musíš to překonat, musíš o té své nemoci mluvit.“ A díky ní jsem teda to překonala. Vlastně jsem se tam s nimi spřátelila a s nimi takhle spolupracuju, mám i tu edukaci, takže můžu dělat i přednášky. Ještě jsem teda zatím žádnou nedělala, ale už tak nad tím přemýšlím, že se taky na to vrhnu, tak nějak tímhle směrem pomáhat.

Jsou přátelé, kteří se od vás odvrátí. Si myslí, že máte asi prašivinu. Ale já jsem zase takový typ, že když už se jednou odvrátí, a třeba po 5 letech vám řeknou, že by chtěli přijít na návštěvu, tak já už jim ty vrátka neotevřu. U mě už je mají nadosmrti zavřené. Prostě ne. Když už se odvrátí, tak jako ne. To už nejsou přátelé. To už nejsou kamarádi. To už pak mi připadá, že se přijdou podívat, jak žijete, jak vám je, jestli jste taková a taková. Tak to ne, to už ne.

Vzťahy to veľmi zmenilo, pretože ono ruka v ruke s tým uvedomením smrti prichádza aj taký pocit, že chcem byť slobodná. A slobodná znamená aj slobodne sa vyjadrovať. Čo nemusí byť príjemné pre tých ostatných, vôbec to nemusí byť pochopené, čiže keď nechcem žiť v klamstve a nechcem sa pretvarovať, automaticky som musela vyselektovať ľudí. Čiže prvá selekcia bola to že odišli ľudia, ktorí ma vyčerpávali, druhá selekcia boli ľudia, ktorí proste majú iné hodnoty ako ja mám teraz. Netvrdím, že zlé, ale proste som inde. A potom tretia selekcia je asi to, že nemám už ten odstup od ľudí, keď chcem tak idem do nejakej komunity nazrieť. Nie som súčasťou žiadnej komunity, ale nemám s tým problém, takže zmenilo mi to všetky vzťahy, všetky.

Myslím si, že ne. Možná je trochu zlepšilo, i když měla jsem pocit, že je zlepšilo, ale teď, když už je to všechno v normě, tak si myslím, že to je všechno jako před tou léčbou. Jak někdo říká, že se mu boří vztahy, že prostě nějací přátele odejdou, tak já nemám ten pocit. Samozřejmě mohla bych si říct „tahle kamarádka mi ani nenapsala, s tou se už nebudu bavit“, ale já jsem to tak nebrala. Někdo to chtěl řešit, někdo ne. Během léčby někdo se mnou byl, někdo ne. Ale teď to beru tak, že nikdo mi neodešel, naopak mi přibyly kamarádky, myslím.