Měla ta nemoc nějaké finanční následky?

Když jste na nemocenské, tak máte hned menší výplatu. Ale já teda, zaplať pánbůh, mám manžela, který dělá u takového spolku, kde tu výplatu trošičku mají. Sice přišla jsem. Ale díky tomu jsem si mohla dovolit prostě být nemocná.

Museli jste nějak sahat na svoje úspory?

Úspory, to jakoby nevím. Jak bych to řekla. Doteďka člověk budoval, měl malé děti, takže nemůžu říct, že mám nějaké úspory. Ale prostě přežili jsme to v pohodě. Nebo spíš taky ještě bych řekla, že plat u České pošty, když chodíte do práce a když jste pak doma na nemocenské, to až tak velký rozdíl není.

Jak šla ta nemoc zvládat finančně?

No, kdyby mužský nechodil 7 dnů v týdnu do práce, tak to bylo trochu horší. Tím, že on chodí od rána do večera do práce a chodí i soboty a neděle, tak se to nechalo jakž takž přežít. Ale jinak to bylo špatnější. Bylo by to horší.

Měli jste nějaké finanční následky?

Následky nebyly, ale museli jsme nějak tak přehodnotit co a jak. A co vlastně se musí a nemusí, protože byly děti školou povinné a pak chodily na školu. Ty děti potřebovaly taky peníze. Tak jako se muselo zas uskromnit takhle, co byla potřeba doma.

Žádali jste o nějakou finanční pomoc?

My jsme se do toho nevešli, protože mužský, jak dřel, tak vlastně měl vyšší výplatu, takže jsme se do toho nevešli. I když jsme zažádali, tak bohužel.

Jak to šlo zvládat, ta nemoc?

No, ta finanční stránka, tam to je hodně cítit, tam to je hodně znát. Zvlášť když vám ještě přestane partner pracovat. Já jsem mu říkala, že jediné, co po něm potřebuju, je, aby prostě zůstal v práci, aby pracoval. Ty děti, to nějak zvládneme. A teď potřebuju, aby trošku on to pojal úplně jinak. Ale on přestal úplně. Takže potom jsem vše zvládala jen tak tak. A dostat se pak z tohohle ven, k tomu už jsem se nedostala. Musím tak říct, že jsem se v tom motala vlastně celou dobu, ještě potom, když jsem byla zdravá. Snažila jsem se chodit do práce a všechno, tak jsem se z toho nějak jako nevymotala.

Máte nějaké dluhy?

Měla jsem, už to mám všechno v pořádku, mám to zaplacené. To jsem se právě snažila co nejrychleji dát do kupy. Zbytečné dluhy, úplně zbytečné. Ale nebyly velké, to bylo pár tisícovek. Ale byly prostě. A musím říct, to je holt tady po té finanční stránce hodně těžké se dostat zpátky, když nemáte tu práci, tu svoji jistou. Sháněla jsem spoustu prací a ono, když máte ještě děti – malá nechodila vůbec do školky –, tak tam jsem se z toho dostávala hodně těžko.

Myslím si, že informovanost tady v tom směru, v tak citlivé oblasti, která člověka zasáhne od shora dolů, a nejenom jeho. Ale přijdete domů a řeknete všem: „Já mám rakovinu.“ A teď všichni jsou paf – co s tím budeme dělat, co s tím ty budeš dělat. Tak nejsou, prostě nejsou po stránce informační, ani po stránce psychické, ani finanční. Já jsem říkala: „A kdo mně půjčí peníze, když teď budu na nemocenské?“ A běží nájmy. A běží prostě všechno, pojistky na auto, všechno. Všechno to je furt funkční. To nejde říct: „Tak já jsem teď nemocná.“ Já jsem dokonce prosila majitele domu, kde jsem bydlela, jestli by mi mohl na půl roku nechat nižší nájem, protože on zrovna v té době zvýšil dvojnásobně nájem. Tak na to jsem vůbec. To by byla celá moje nemocenská a já bych v podstatě mohla sedět na chodníku a žebrat. A on mi řekl: „Dobře, ale jenom půl roku.“

Tak ještě štěstí, že takhle. Jsem se do té doby odstěhovala, takže jsem to tak nějak zpytlíkovala.

Jak jste byla finančně zajištěná během nemoci?

Důchodem.

Nějak vás to ne…?

Ne, ještě teda jako se jezdilo na chemo a na radio, tak jsem měla cesťák, od mého pana praktického doktora, a tam jsem si vždycky byla potvrdit, že jsem tam byla, a oni mi dávali nějaké peníze podle kilometrů. Takže náhrada těch cest byla úplně ze strany rodiny zanedbatelná.

A to vám ten praktik poradil sám, nebo jste se ho musela na to zeptat?

Myslím, že mně to poradili ve fakultní nemocnici, a já jsem to pak na panu doktoru prakticky vyloudila.

.

Tak bylo samozřejmě období, kdy to bylo horší. Ale zase třeba to je právě ta informovanost, kdy teda právě mi doktorka sdělila, že můžu si zažádat o proplacení jízd. Kde třebas mi to nebylo taky sděleno, ale moje obvodní lékařka mě na tu myšlenku navedla, takže pak zase mi ty peníze byly vráceny zpátky. To období, kdy jsem musela každý den dojíždět na ozařování nějakých 80 kilometrů, tak to bylo. Jedna cesta teda 80 kilometrů, takže ještě zpět. Bylo to teda jako nákladné. Takže určitě se to finančně promítlo.

A vy jste chodila do práce?

Ne, já jsem byla na rodičáku. A jsem pořád. Takže to docela dobře vyšlo, že jsem nemusela nic řešit, nějakou nemocenskou, nemusela jsem řešit vycházky a tak.

Žádný invalidní důchod jste nemusela řešit?

Neřešila. Teď jsem jako přemýšlela, nebo mi někdo říkal, ať si to třeba zjistím. Protože s mojí profesí fyzioterapeuta bych neměla namáhat tu ruku. Ale já asi nechci, já prostě nechci být invalida, i když bych měla třeba peníze nějaké, ale nechci.

Tak vás to ani nějak finančně nezasáhlo, ta nemoc?

Ne, protože jsem byla na rodičáku, pořád jsem brala stejné peníze. Musela jsem teda. Já jsem měla dvě klientky, ke kterým jsem chodila cvičit. Tak s těmi jsem skončila. Ale to byl jakoby můj přivýdělek, pro moje osobní účely. Takže ne, vůbec.

Po té léčbě, potom paní doktorka se mě ptala, jestli chci nastoupit do práce. A já jsem se necítila, že bych měla zase znova začít v tom pracovním procesu se zapojovat. Tak jsem říkala, že ještě se na to necítím. A byla jsem ještě na nemocenský. A potom jsem si zažádala o invalidní důchod, který mi byl teda schválen. Od té doby jsem zůstala nejdřív v tom invalidním důchodu a potom jsem přešla do starobního.

Já jsem dělala vlastně au-pairku, když jsem to zjistila, au-pairku v zahraničí. Což vlastně není oficiálně práce, takže jsem oficiálně byla nezaměstnaná. Nebyla jsem teda na nemocenské, nic. A teď co, že jo. Takže jsem si zjistila, že. Nebo zjišťovala jsem si podmínky toho invalidního důchodu. Protože to je přece jenom dlouhodobá léčba, dlouhodobá nemoc. A na dlouhodobou nemoc to je spojené s tímhle. Moje doktorka říkala: „No, hele.“ To vlastně tenkrát jsme si ještě netykaly. My, jak jsem tam byla často pak, pro různé žádanky a takovéhle, anebo kontroly, tak jsme si pak nějak začaly tykat. I když to byla paní přes 60, tak jsme si začaly tykat. A teďka říkala: „No, heleďte se, tady bude posudková zrovna ve středu (nebo já jsem tam možná byla v ten den), tak si chvilku počkejte, za chvilku tady je a můžete se jí zeptat.“ Posudková lékařka přímo ze sociálky. A ta mi říkala: „No, my jako nemůžeme to dát dřív jak po půl roce. Pokud není člověk nemocný půl roku aspoň.“ Tak ať si zažádám po tom půl roce. A já už teda měla myslím sepsanou žádost. A pak jsem si uvědomila, že je to jenom žádost a já můžu kdykoli zažádat znova. Takže tu žádost jsem nechala nakonec běžet.

Sepsala jste žádost.

Tak jsem tu žádost přece jenom podala, a říkala jsem, že když mi ji zamítnou, tak prostě za ten půl rok, jak mi doporučovala ta posudková, zažádám znova. Tam nebylo nějak omezené, že člověk musí třeba až po nějaké době žádat znova. Tam člověk může furt dokolečka žádat znova. Tak jsem to nechala běžet, tu žádost, a spadala jsem vlastně přímo pod tuhle posudkovou, s kterou jsem mluvila, a vlastně jsem to měla přiznané. Takže jsem sice v léčbě byla od srpna, ale měla jsem to od října přiznané. Takže od října 2010 jsem byla v invalidním důchodu.

Já jsem šla na nemocenskou. Ale 13. srpna 2000 jsem dostala invalidní důchod, asi těch 5, nebo 4, nevím už. 13. srpna jsem dostala invalidní důchod, a 22. září už jsem měla jít do starobního. Takže já jsem si to skoro všecko odpracovala, ale dostala jsem invalidní. A v 60 – měla jsem 65 –, automaticky přejde na starobní. Takže teď už mám napsaný starobní důchod, ne invalidní.

A kdo vám pomáhal třeba se zajištěním toho invalidního důchodu?

To bylo automaticky. Nikdo, já jsem ani na žádné. Ten jsem dostala, s těmi diagnózami jsem ho dostala. A ještě určitě i proto, že už jsem měla mít starobní, tak prostě mně dali invalidní, plný invalidní. A nikdo mně nepomáhal, nic. Prostě doktor, ten náš praktický, asi musel něco vyplňovat nebo něco. Jestli mu přišlo něco z nějakého sociálního, to nevím, ale prostě já jsem nic. Mně jen přišlo: „Máte plný invalidní důchod.“ Já si myslím, že jsem se o to vůbec nestarala.

Já jsem byla rok na nemocenské, pak jsem šla do plného invalidního důchodu.

A ten jste měla jak dlouho?

Ten jsem měla, já nevím, asi 4 roky, nebo tak nějak určitě.

A po těch 4 letech máte částečný?

Částečný, ano.

Kdo vám pomáhal vyřizovat invalidní důchod? Jak to bylo?

To jsem si musela vyřídit já sama. Musela jsem jít k své obvodní doktorce a přes ni jsem si to musela vyřídit. Posudková komise, která hodnotila, jestli teda do toho invalidního důchodu půjdu, nebo nepůjdu, tak oni uznali, že půjdu. A potom chodíte každý rok nebo každé 2 roky – záleží, jak u koho – na tu posudkovou komisi, kde vám řeknou, jestli ještě na ten invalidní důchod máte, nebo nemáte, nebo jestli vám dají částečný úvazek. A jako byli. Řeknu vám, pomalu že jsem měla větší strach jít na tu posudkovou komisi než k onkologickému lékaři. Opravdu jo. Protože nevím, jak v kterých krajích, ale u nás teda jednali s námi šíleně. Bylo to pro mě hrozně stresující. A i to jednání bylo hrozně stresující.

Co se tam dělo?

Určitě vás neprohlíží odborník, který by vás prohlížet měl. Takže mně se jednou třeba stalo, že prostě mě ten odborník, nebo teda ten posudkový lékař nechal svlíknout do půli těla a řekl mi, že on měl 2 infarkty, a taky pracuje, a že nevidí důvod, proč já bych teda měla mít plný invalidní důchod. Prostě jste si připadala děsně ponížená, děsně ublížená. Takovým způsobem se s lidmi nejedná. Pokud se mnou jedná slušně, já se teda snažím být taky slušná a přeju mu to. Ale jestli oni s vámi jednají jako s nějakým hadrem, nebo jako že byste si tu nemoc zavinila sama, tak to je šílená věc. A rozhodně by se posudkoví lékaři měli chovat k lidem úplně jinak, než se teda chovali ke mně. A nejenom ke mně. Pokud já vím, tady u nás. A další věc je, že ti posudkoví lékaři už byli dávno v důchodu. A třeba ještě, já nevím, měli k důchodu přivýdělek. A že posudkových lékařů je určitě málo. Setkala jsem se i teda s výbornou paní doktorkou na posudkové komisi, která tuto nemoc také prodělala, a ta se ke mně chovala úplně jiným způsobem. Takže záleží hrozně na lidech, s kterými se potkáte, jak u lékaře, tak u posudkové komise, tak třeba i když jdou lidi si vyřídit něco na sociálku. Protože ta nemoc vezme lidem někdy i zaměstnání a oni potřebujou si vyřídit nějaké věci. A měl by s nimi všude někdo chodit, podle mě. Pokud se na to necítí jak psychicky, tak fyzicky, tak určitě.

Jak jste byla finančně zajištěná během nemoci?

Samozřejmě tím, že manžel byl na paragrafu docela často, tak ten příjem se jakoby o dost snížil, ale vlivem těch informací, které jsem si načetla, a vlivem té skupinky nebo těch skupin, do kterých jsem se dostala, jsem se dozvěděla, že mám nárok na invalidní důchod. Což nezaznělo vůbec z úst žádného doktora, sestřičky, nikde to nebylo na onkologii vyvěšené. Nikdo mi nedal brožurku, na co mám nárok. To jsou všechno věci, které jsem si musela zjišťovat sama. Což jsem si kolikrát říkala: „Já vytvořím ten leták a půjdu ho tam prostě nalepit.“ Protože i třeba při té chemoterapii, když jsme se bavili s pacientkami, tak většina z nich to nevěděla a říkaly: „A myslíš si, že i já bych měla jako nárok?“ A o tom nároku nevěděl ani můj praktický doktor, ač třeba určitě jinak ví téměř všechno, ale prostě zrovna s tím se nesetkal. A říkal: „Vy na to asi nebudete mít nárok, vy máte mateřskou dovolenou nebo rodičovskou dovolenou.“ Ale na to nárok je. Takže jsem si vyřídila invalidní důchod, trvalo to hrozně dlouho, než mi to schválili, než zaujali nějaké stanovisko a schválili mi 3. stupeň, vlastně ten nejvyšší, na rok. A vyplatili ho i zpětně, což nějakým způsobem něco pokrylo. Ale těch možností je víc, jsou tady i různé nadace, které pomáhají onkologickým pacientům, třeba Dobrý anděl a podobně. Takže dá se prostě. A určitě ten příjem je vždycky pro onkologické pacienty nebo pro rodiny těch onkologických pacientů daleko nižší než předtím. A je jedno, jestli. Nebo jedno to asi není, ale je nižší vždycky, i když jste na mateřské, i když pracujete. A najednou nepracujete, tak se propadne. Takže bych se nestyděla požádat nějak o pomoc nebo o ten důchod. A jakoby nám to hodně pomohlo. Měla bych ho mít do ledna, takže ještě nějakou dobu ho budu čerpat a potom asi už ne, ale pak už nebude asi potřeba.

Jak to šlo finančně zvládnout, ta nemoc?

Špatně, vše z rezerv, jinak to ani nešlo, protože samozřejmě mám sice důchod, ale úplně minimální. Protože jsem měla plat minimální, ten důchod se podle toho vypočítával, takže tam ty finance chyběly. My se teda přihlásili i do Dobrého anděla, ten nám pomáhal chvilku, takovou tu nejhorší část toho období té chemoterapie. A tak teď už je to zase úplně jiná fáze, ale žili jsme z rezerv. Kdyby nebyly, tak nevím. Špatné.

Máte nějaké finanční následky toho onemocnění?

Ne, to ne, samozřejmě ubylo peněz, ale tak, co se dá dělat.

Kdo vám poradil toho Dobrého anděla?

Zase ve skupině, tyhle věci se tam řeší pravidelně, ať jsou to neschopenky, já nevím, vycházky. Můžete je mít prostě neomezené. To se tam řeší od začátku do konce, pořád dokolečka. Takže to bylo takové důležité.

Je ještě něco, na co jsem se nezeptala a co by určitě mělo zaznít nebo co byste ještě chtěla říct?

Možná to je jakoby okrajové, ale asi bych i kladla důraz na nějaké to připojištění. Právě když je člověk takhle v pracovní neschopnosti, tak aby to ty lidi nezavrhovali, a pokud mají tu možnost a mají nějakou rezervu finanční, tak aby se snažili to nějak zvážit.

Jako se připojistit pro případ pracovní neschopnosti?

Pracovní neschopnosti. A třeba konkrétně i na tuhle diagnózu.