Ozařování je na stejném principu jako rentgen. Člověk přijde, lehne si na takový stůl, předtím, než se jde na ozářky, tak pan doktor, který je vlastně onkolog, tak nám napíše.

Byly jsme u toho ozařování, že to je vlastně rentgen.

Jo. Je to, jako když jste na rentgenu, vlastně si tam lehnete, máte na sobě naznačené body, kde má  ten zářič působit. Sestřičky vás naštelujou tak, jak to má být, dají tam záření v té síle, v jaké je třeba, a nevím, je to otázka 10, 15 minut a zase jdete domů.

Mělo ozařování nějaké vedlejší účinky?

Na mě ne, ale někdy se stane, že lidi mají popálenou kůži od zářiče, ale já jsem žádné vedlejší účinky, ani vyrážku, ani žádnou popáleninu neměla.

A jak to na váscelé působilo, nebo to žádný vliv na vás nemělo?

Nemělo, je to opravdu, jako když jste na rentgenu. Bylo tam jenom to, že tam člověk fakt musel dojít.

Člověk nejdřív jde na simulátor, kde zakreslí místo, který potřebují ozařovat, takže jste počmáraní, máte takové pěkné nové tetování, a dojíždí se každý den na ozářky. Celý proces, i s převlečením, trvá maximálně 10 minut, není to nic strašného, akorát lehnout si na tu studenou podložku na ozařovně, to není úplně dobré, protože tam člověk musí být do půli těla svlečený. To je asi to nejhorší, co mně tam vadí. Že si musím lehnout na to studené a dát ruce za hlavu, protože se ozařuje stále v jedné poloze.

Nejdřív jsem se ozařování velice bála, protože je takový boom toho, že prostě nevíte, co to udělá. Když jsem šla na vyměřování, která místa budou ozařovat, a udělali na mně křížky centrofixem a vysvětlili mi, že je vlastně dělají proto, aby ozářili menší místo, tak jsem se trošku uklidnila. A potom jsem se uklidnila ještě víc, když jsem zjistila, že ta ozářka trvá, nevím to přesně, ale zhruba minutu až 2, což bylo velice rychlé. Pomohlo mi, že jsem mohla sledovat ten přístroj, nedívala jsem se teda přímo při ozařování, ale byl to obrovský přístroj, který byl nade mnou, a v něm byly takové lišty, které se skládaly jako knihovna. Bylo to zajímavé a utekl mi tím ten čas lépe, takže potom celá ta ozářka mi nepřišla hrozná.

Protože mě čekala ještě radioterapie neboli ozařování, tak jsem začala zjišťovat, jestli ho vůbec musím podstupovat, když teda už tam nic nebylo a chemoterapie zabrala. U jednoho doktora se mi to tak jako zdálo, že bych ho teoreticky ani nepotřebovala. Tak jsem začala zjišťovat, ale netvářili se na to. Přemlouvali mě, a pak jsem zahlídla jeden dokument o americkém zdravotnictví. Katastrofa. A v tu chvilku mi došlo, sice si myslím, že tady v Čechách to tolik není, ale co kdyby náhodou, přece jenom se ta rakovina vrací. Kdyby se mi náhodou vrátila a měla bych podstupovat nějakou další léčbu, a já teď odmítnu tady tu radioterapii. Oni by mi určitě řekli: „Aha, a vy jste nepodstoupila veškerou léčbu minule. Tak teď si tu léčbu zaplaťte sama.“ Nebo něco podobného. Tak z toho strachu asi, nebo spíš takového respektu před tím, i když je to vlastně nesmysl. Je to moje tělo, tak proč si ho dál huntovat. Jenom kvůli tomuhle tomu jsem ozařování přece jenom nakonec podstoupila.

S těmi ozářkami to taky bylo strašně nadlouho. Celé léto ozářky. Bylo takové horko a ty ozářky byly tak únavné. Člověk tam dojel, teď to třeba nefungovalo, tak se zas jelo zpátky. I to se stávalo.

Pokud jde o ozařování, tak za prvé, nemít svého manžela, který mě tam denně vozil, tak bych to nedala. Abych já tam sama jezdila autem, nebo abych jezdila sanitkou, nebo já nevím, jak to funguje. Třeba padla ráno desátá hodina, já jsem chodila totiž až tak po obědě, a mě začalo tak brutálně bolet břicho. Už jenom třeba ta psychika. Nebylo to příjemné, když to bylo každý den. Už jenom to, že tam musíte jet. Musíte se oblékat. A fakt každý den. Ta kůže, prostě začalo to být bolavé. Potom ke konci jsem měla 7 ozařování, silnější zaměření jenom na tu operační ránu, a ta kůže to nedala. Bylo to spálené. Bolavé to bylo. Hodně nepříjemné. A třeba v té nemocnici byly fajn sestřičky. Jenom lidi, co tam leželi na pokojích a chodili na ozařování, tak tam mě trošku štvalo, že se tam chovali jako: „My tady ležíme, my máme přednost.“ Přitom tam jednou třeba přivezla sanitka paní – přijela tam chvilku po nás –, a saniťák vyběhával, aby ji vzali přednostně, že zase potřebovali jet jinam. No, tak to nestihla a pak tam chudák musela být do pěti hodin, než tam znova pro ni přijel. Tohle mě tam docela vytáčelo. Myslím si, že je jiné odběhnout si tamhle z lůžka o 2 patra níž, než když se tam ženete třeba 30 kilometrů.

Tam jste teda čekali jak dlouho?

Jak kdy. Někdy to bylo fofrem. Někdy se tam čekalo víc. V pátek třeba bývalo, že ti, co tam leží, tak dobře, já to chápu, že chtěli třeba jet domů. Ale pak jsme tam třeba čekali i 2, 3 hodiny. Bylo to takové už dlouhé.

Kolik jste měla těch ozařování?

Měla jsem ještě štěstí, že jsem to měla na ty svátky květnové. A na Velikonoce. Protože přece jenom ta kůže dostala třeba v tom dubnu 4 dny navíc volno. V květnu, jak byly ty svátky prvního a osmého, tak tam byl den navíc, kdy ta kůže měla šanci se trošku nějak zbrchat. To bylo hrozné, když pak máte tu jemnou kůži a po 3 dnech fakt úplně spálenou. Pak se to ještě hojilo jak dlouho, než se to úplně zahojilo.

Radil vám někdo, jak třeba pracovat s tou spáleninou?

Já ani nevím, co jsem tak jakoby já kde pobrala. Tak moc to ničím nemazat. Nic ani tak nějak nebrat, ono to prý rádo alergizuje s tím ozařováním. Koupila jsem si jenom jeden krém. Něco speciálního, s panthenolem, na tohleto ozařování, s tím jsem se mazala. Já se hojím dobře. Tak dali jsme to. Já jsem měla výhru fakt, že ten můj chlap mě tady nabral, přijel, jel do práce. Přijel, já nevím, v 1, vlezla jsem do auta, odvezl mě tam, přivezl domů. Nikdy jsem nemusela řešit, kde budu chodit, běhat. To bylo pro mě velké plus.

Potom tedy bylo ozařování, kdy jsem si říkala: „Teď už mě čeká jenom těch nějakých 25 dní v nemocnici a budu to mít za sebou.“ To jsem ovšem nevěděla, že přístroj na ozařování je věčně rozbitý, takže místo 5 týdnů z toho bylo více než 6 týdnů. Přestože ozařování samo o sobě trvá 10 minut, tak já tam budu trávit hodinu a půl, než na mě přijde řada, protože to dopoledne to bylo rozbité, a teď to už zase půjde, případně mě pustí domů. Musím říct, že v tu chvíli jsem to začala poměrně dost špatně snášet psychicky. Do té doby to všechno tak nějak šlo, až na ten výkyv, kdy jsem se dozvěděla, že bude chemoterapie. Ale v tu chvíli, kdy jsem trávila v podstatě, aspoň tak mi to přišlo, víc času v nemocnici nežli kdekoli jinde, to začalo být špatné. A i tím, že jsem začátek ozařování ještě stále nastupovala v době dovolené, tak jsem v podstatě nemyslela na nic jiného, než že zase budu muset jít do nemocnice. A i manžel, který by jinak něco takové v životě nevyslovil, tak říká: „Zaplať pánbůh, že už začneš chodit do práce, protože ty nemyslíš na nic jiného a psychicky jsi na tom mnohem hůř, než když do té práce chodíš.“

Tak zaplať pánbůh skončily prázdniny a mohla jsem začít chodit do práce. I když čtyři týdny jsem chodila s tím, že jsem odcházela ze zaměstnání dříve a podstupovala dávky ozáření. A přišla jsem potom domů, a protože jsem byla unavená z toho všeho, tak jsem to celé prospala. Takže z toho dne opravdu moc nezbývalo.  Nějakých prvních 15 dávek ozařování, to byla v podstatě pohodička. Nevím, jestli to bylo i tím – možná si to jen namlouvám –, že jsem dva týdny před ozařováním začala brát betakaroten, který tu kůži snad i možná nějak trošku ochránil, protože se mi spálila až po nějakých těch 15 dávkách. Ale zase na druhou stranu, spálila se tak, že v životě jsem si nemyslela, že by to bylo možné, člověk může z toho mít puchýř i na bradavce. A to není vůbec nic příjemného. Ale tam už jsem viděla ten konec, že už se to opravdu chýlí ke konci a že už to budu mít za sebou, že už to bude dobré. A úplně těch posledních 5 dávek už bylo zaměřeno pouze na ložisko toho nádoru, který tam původně byl. To už bylo mimo bradavku, která byla v tu chvíli opravdu neuvěřitelně citlivá. A to už tak nějak šlo.

Takže poté, co jsem nemusela řešit, že je věčně rozbitý nějaký přístroj, na kterém já jsem závislá. Honí mě do nemocnice, dvakrát třeba denně, protože když tam přijdu, tak přístroj je rozbitý, ale oni mi volají za 2 hodiny, že to zprovoznili a že mam jet zpátky. Tak když už tohle bylo za mnou, tak jsem si myslela, že to mám za sebou úplně.

Ozařování, na tom mi nejvíc vadilo, když mi vždycky vynadali, že jsem si to zase umyla. Protože si mysleli, že se snad těch 5 týdnů nebudu mýt, nebudu se sprchovat. A ta genciánová violeť, kterou se natírají ty kříže, kam se pak zaměřuje, tak to nevydrží na kůži, ač jsem se nijak na tom místě nemydlila nebo nepoužívala žádné gely a mýdla, tak stejně se to odlupováním smývá. A vím, že každá sestra na těch ozařovnách tam vždycky zakroutila aspoň hlavou, že už to zase mám dole. Tak to bylo jediné. Ani jsem neměla žádný projev extra spálenin na kůži. To jsem taky viděla až později. Nezůstala mi tam jizva, na tom místě, jak jsem to viděla u žen, které tam měly už trvale nějaké, ani ne zapigmentování, jako spíš ty pigmentové nervy červené. A mazala jsem si to tak, jak mi doporučovali, nějakým krémem. Pálilo to, nemůžu říct, že by jsem to úplně necítila. Každý jsme zažili horské slunce, jsme se opalovali, tak taková nějaká citlivější kůže z toho je, ale bez nějakých drastických projevů.

Na mě to působilo blbě, protože i když oni tvrdí, že to je šetrné, tak ještě jsem si radši pořídila nějaké ty gely, které chrání prso, ale stejně jsem ho měla spálené a potom mě to hodně bolelo.

Ne, ne, ne. Ono tady v tom městě je fakt, že třeba ty první dávky ozařování, z toho jsem byla hodně překvapená, protože jsem si říkala: „Fajn, je léto, půjdu do té nemocnice, pak půjdu procházkou přes park domů.“ A jednou jsem se probudila na lavičce, kde jsem prostě usnula, úplně vyčerpaná. Takže pak jsem jezdila normálně, buďto jsem jela autem, nebo většinou dopravními prostředky, protože tam ten doprovod není potřeba, když je člověk na zastávce tramvaje, tak není problém.

Vy jste říkala, že jste po tom ozařování byla hodně unavená, mělo to ještě nějaké další následky?

Ta únava, ona přešla postupně, nejhorší byl opravdu ten první týden. Ale oni mi to říkali, že budu unavená. Jenže jak člověk nemá technické vzdělání a vlastně neví moc, co se s ním děje – chvilku nad vámi vrčí nějaká mašinka –, tak tohle mě fakt překvapilo, ta velká, úplně šílená únava. Ono to potom přešlo. A další věc je, že tam vznikne pigmentace, v místě ozařování. Ale doktoři už předem říkali: „Vy jste typ, který pravděpodobně s tím nebude mít velký problém.“ Jen jsem byla opálená tak nějak inverzně – tam, kde jsou ženské pod plavkami neopálené, já jsem měla čtvereček opálený. A ta pigmentace zmizela během asi 2 let, jako chvilku to tam bylo vidět, ale tím, že bylo vedro, tak ani jsem se ničím nenatírala, snášela jsem to dobře. Je fakt, že byli tam se mnou pacienti, spíš takové právě světlejší typy, že když měli třeba ozařovaný krk, bylo vidět, že to mají hodně spálené, ale mě teda zaplať pánbůh tady tohle nepotkalo.

Kupodivu člověk si myslel, že to bude už brnkačka proti chemoterapii, ale je tam docela velká únava potom. Během ozařování to bylo ještě dobré. Ale mně se třeba reakce na to dostavila až tak měsíc po skončení ozařování, i když jsem vlastně chodila asi 6–7 týdnů na ozařování. Chodí se jenom ve všední den, většinou je to kolem těch 30 dávek, minimálně 25 většinou předepisují. Takže ono to tak vyjde na těch 6, 7 týdnů. Já jsem měla 32 dávek. 25 plus 7. Pětadvacet na celou oblast, a pak bylo 7 takových cílených, to byl takový malý čtvereček v místě toho nádoru, ještě konkrétněji. Tak to bylo to ozařování. A potom se mi dostavila taková dýchavičnost, asi měsíc po skončení ozařování. Nemohla jsem ani pomalu jít po rovině a do toho mluvit. Tak jsem neumluvila. Taková dýchavičnost se mi dostavila. Ale bylo to jenom dočasně, dostihlo mě to až takhle po tom ozařování.

Můžu říct, že jsem se cítila celkem dobře. V jedné chvíli tam došlo k malému problému, což teda spravila nějaká kortikoidová mastička. Musela jsem si promašťovat to ozařované místo, ale jinak můžu říct, že mi bylo vcelku dobře. Člověk je potom, po těch ozářkách, takový trošku unavený, musí si změnit nějaký ten režim, ale jinak bych řekla, že se cítím docela dobře.